Jak název, tak i celý nápad se zrodil při pročítání webu www.tisicovky.cz. Podle něj je v Česku šestnáct pohoří, která mají alespoň jednu horu převyšující 1000m. Takže šestnáct pohoří, šestnáct nejvyšších kopců a šestnáct „pohodových“ výletů po krásných českých horách.

4. Plechý (1378m)

Plechý (německy Plöckenstein) je se svou výškou 1378 metrů nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy. Oblý vrchol Plechého se nachází 8 km západně od Nové Pece na hranici s Rakouskem. Dnešní pojmenování této hory vzniklo z německého názvu a znamená "lesklý kámen nebo skála".
Vrchol tvoří skála s rozpadajícími se žulovými bloky. Výhled odsud však není takřka žádný. Dvě výhlídková místa se nacházejí severně od vrcholu - jedná se o Kučerovu vyhlídku a Stifterovu vyhlídku. Stifterova vyhlídka leží 1,5 km od vrcholu a tvoří jí 14,5 metru vysoký památník spisovatele a básníka Adalberta Stiftera, který zde postavili v letech 1876 - 1877 šumavští kameníci.
Severovýchodní svah Plechého tvoří skalní stěna ledovcového karu Plešného jezera. Jedná se o významný geomorfologický útvar, který je jednou z nejcennějších součástí zdejší přírodní rezervace. V blízkosti "hráze" Plešného jezera se rozprostírá rozsáhlá moréna tvořená mohutnými rozpukanými balvany z hrubozrnné plöckensteinské žuly. Samotné Plešné jezero má plochu 7,5 ha a jeho hráz byla v souvislosti s výstavbou Schwarzenberského plavebního kanálu zpevněna a zvýšena.
Sněhová pokrývka zde leží až půl roku a teplota nedosahuje ani 3°C v ročním průměru. Celá oblast je součástí I. zóny NP. Vstup mimo značené cesty je přísně zakázán a pokutován.

Šumava

Šumava (německy Böhmerwald) je rozsáhlé pohoří na hranicích Česka, Rakouska a německého Bavorska.
Ačkoliv je Šumava až čtvrtým nejvyšším pohořím, má celkem 180 tisícovek, téměř polovinu všech v České republice! Celé pohoří je protaženo ve směru severozápad - jihovýchod v délce 120 km. Na jihovýchodě přechází v Novohradské hory a Novohradské podhůří, na severozápadě je Všerubskou vrchovinou oddělena od Českého lesa. Směrem do vnitrozemí je Šumava lemována hřbety Šumavského podhůří. Na německé straně, která se nazývá Bavorský les (německy Bayerischer Wald) jsou také nejvyšší vrcholy Šumavy vůbec - Grosser Arber (Velký Javor, 1457m) a Grosser Rachel (Velký Roklan, 1453m).
Většina území Šumavy náleží k povodí Severního moře a řeky Vltavy, menší část patří k povodí Černého moře a přítoků Dunaje. Přírodní nádherou Šumavy jsou přirozená ledovcová jezera, která se vyskytují v nadmořské výšce kolem 1000 m (Černé, Čertovo, Laka, Prášilské a Plešné).
Charakteristickým rysem Šumavy je střídání rozsáhlých hřbetů s neméně rozsáhlými pláněmi. V jejich nejnižších částech bývají rašeliniště (slatě) s reliktní ledovcovou květenou. Původní smrčiny hlubokých šumavských hvozdů vzaly za své již v 19. století během větrných a kůrovcových kalamit. Nově vysázené genotypy smrku nebyly dobře adaptovány na horské prostředí, a tak je současný stav lesů poněkud neradostný. Kůrovcové kalamity se vrátily a v 90. letech 20. století zdecimovaly velké plochy lesů. Co se nepodařilo kůrovci, zničil vítr nebo člověk. I přes výše uvedené je Šumava největším lesním komplexem střední Evropy, zařazeným roku 1990 do sítě biosférických rezervací UNESCO.
V oblasti Šumavy se průměrné roční teploty pohybují v závislosti na nadmořské výšce od 6°C (v 750 m) do 3°C (ve 1200 - 1300 m). Výjimku tvoří některé inverzní lokality, např. průměrná roční teplota v oblasti Jezerní slatě činí pouhé 2°C. Zajímavostí jsou naměřené absolutní minimální a maximální teploty. Minimální teplota byla naměřena právě v Jezerní slati -41,6°C (v r. 1987). Teplotní maximum bylo zaznamenáno v roce 1983 ve Vyšším Brodě a činilo 36,8°C.

Výstup na Plechý

V neděli 1. března 2009 jsme zadarmo zaparkovali auto na jižním okraji obce Nová Pec u chaty Horské služby. Vytáhli jsme běžky, oblékli běžeckou obuv a vyrazili prvních 200 metrů s lyžemi na ramenou po asfaltce. U rozcestníku začínala běžecká stopa. Čekalo nás (Věra, Hanka a Martin) přinejmenším 7km k Plešnému jezeru a mne pak ještě výstup na vrchol Plechého.

Počasí bylo úžasné. Na nebi ani mráčku a po lehce promrzlém sněhu nám běžecká stopa krásně utíkala. První pád jsme (kromě Věry) zaznamenali při prudším sjezdu u Koňského potoka :-) Krátkou rovinkou jsme pak přišli na rozcestí U Říjiště (Rakouská cesta), kde se nachází chata a i v zimě je možné si tady dát něco dobrého k jídlu nebo třeba jen čaj na zahřátí. My jsme pokračovali bez zastávky do kopce po upravené stopě směrem k dalšímu rozcestníku Jezerní stezka (956m). Tady padlo "osudné" rozhodnutí! Možnosti byly dvě. Buď v klidu pokračovat rovně delší a mírnější trasou k Plešnému jezeru a nebo se vydat doleva po zelené směrem Pod Kamenné moře (1km) a dále k Plešnému jezeru (další 1km).

Vybrali jsme si neupravenou drsnější trasu vlevo :-) K rozcestníku Pod Kamenným mořem (1050m) jsme vyběhli během chvilky. A opět jsme stáli před rozhodnutím. Zda pokračovat strmě vzhůru po žluté (tabulka na rozcestníku zde již nenabízela značku bežecké tratě) směr Plechý a nebo po zelené neupravené běžecké trati doprava k Plešnému jezeru. Znovu jsme si vybrali drsnější variantu a všichni jsme vykročili směr Plechý.

Přišly první problémy. Starší ročníky běžek, které jsme kromě Věry měli na nohou, začaly v prudkém stoupání ošklivě podjíždět. Naštěstí to trochu napravilo namazání voskem. Přesto se na mou hlavu začínaly snášet první nadávky. Sníh byl hluboký a bylo jasné, že tato trasa není ani při nejlepší vůli na běžky, maximálně na skialpy. Po úmorné dřině jsme se hustým lesem doškrábali na rozcestí Pod Plechým (Nad Kamenným mořem, 1190m). Tady se les rozestoupil a my uviděli téměř holý prudký kopec, který nám zbýval, abychom dosáhli vrcholu Plechého (1,5km).

Závěrečnou partii jsme traverzovali z jedné strany kopce na druhou, abychom snížili sklon a bylo možné jít kupředu. Hanička mne v této fázi už jen proklínala. Po opětovném namazání lyží to celkem šlo. Přímá výstupová trasa byla perfektně vyznačena dlouhými kolíky.

Po téměř třech hodinách lítého boje jsme stanuli na vrcholu Plechého (1378m). Po svačině a krátké regeneraci nadešel čas na zpáteční sjezd. Rozhodli jsme se, že nebudeme experimentovat a pojedeme stejnou trasou. Ti šikovnější z nás, mezi které jsem se nezařadil, sjížděli stráň pod Plechým bez větších problémů postupným křižováním kopce z jedné strany na druhou. Ti nešikovní se marně pokoušeli o totéž, jen na každé straně padli, aby se obrátili a znovu padli do hlubokého sněhu. Kolem jdoucí či sjíždějící skialpinisté se dobře bavili :-)

To nejhorší bylo před námi. Sjezd o 150 výškových metrů hustým lesem k rozcestníku Pod Kamenným mořem. Bylo to o ústa. Po několika pádech jsme se rozhodli, že půjdeme raději pěšky s lyžemi v rukou. Sestup to ale nijak neusnadnilo. Zapadali jsme místy po pás do hlubokého těžkého sněhu a jednou jsem musel jít Věru rukama vybrabat, neboť se nemohla dostat ven ze zajetí sněhového sevření. Jen co jsme se dostali na zelenou stezku, začala cesta dolů ubíhat velmi svižně. U auta jsme byli za necelé dvě hodiny. Zdraví, šťastní a příjemně unavení :-)