Grossvenediger (3674m) - pokus

Přidáno: 11.5.2007 | Datum akce: 11.5.2007
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart
Štítky: 2007 | Alpy | Grossvenediger | Rakousko

Pokus o výstup na Grossvenediger jsme absolvovali o víkendu 11. - 13. května 2007. Ve čtyřech lidech jsme zcela naplnili auto a vyrazili. Vláďa s parádním houserem, kterého si uhnal ohnut při balení stanu, jinak zdrávi.

Rakouský Grossvenediger jsme si vybrali jako pěkný částečně ledovcový výstup na začátek naší "letní" vycházkové sezóny. Tento kopec leží ve Vysokých Taurech (rozloha 4950km2), které jsou nejdelším a nejmohutnějším horským systémem rakouské části Východních Alp. Bohatě zaledněný hřeben má celkovou délku kolem 200km a již v roce 1971 bylo velké území o celkové rozloze 1800km2 vyhlášeno Národním parkem Hohe Tauern.

Oblast, kde leží vrchol Grossvenediger (3674m) je označována jako Venediger Gruppe (celkem 20 vrcholů nad 3000m). Jednou z vyhlášených zajímavostí této oblasti jsou i vodopády Krimmler Fälle, které se svou výškou takřka 400m patří mezi vůbec největší v Evropě.

Příjezd

Třetí nejvyšší rakouský vrchol leží na hranici mezi Salcburskem a východním Tyrolskem.

Rakouští proti - temelínští aktivisté zrovna blokovali hraniční přechody. Nás to však nerozhodilo, protože nejrychlejší cesta vede přes Plzeň - Rozvadov - Mnichov (pozor na správné odbočení, abyste si zbytečně nezajeli do města jako my) - směr Innsbruck (po rakouské dálnici pojedete pouze 7km, než odbočíte na Kufstein, na zvážení je zde nákup dálniční známky za 7,60 Euro) - Kitzbühel - Mittersill - Felbertauernský tunel (10 Euro za jeden průjezd) - odtud napravo asi 2km k chatě a parkovišti Matreier Tauernhaus (1512m).

Počasí nevypadalo zrovna vábně, když jsme zaparkovali poblíž chaty Matreier Tauernhaus. V lehkém deštíku si Vláďa s Martinem postavili stan a v klídku ulehli. Aleš s Pepou zůstali v autě. Nutno říct, že nikde nebyla ani noha. Naše vozidlo bylo jediným, které stálo na parkovišti s kapacitou minimálně 200 aut.

Výstup

Jelikož Vláďu houser do rána neopustil a bolestí se nemohl ani kousek ohnout, zvolil radikální léčbu - záda pomazal slivovicí, na to polkl dva brufáče a vše na závěr zapil jedním lahváčem. Léčba rychle přinesla kýženou úlevu a plně naložení jsme se vydali kolem malebných domků vstříc vrcholové euforii. Počasí zmoudřelo, bylo až nechutné horko.

Od hotelu Matreier Tauernhaus (1512m) jsme se vydali na pochod po asfaltce, která jen mírně stoupala a míjela kolem roztroušené horské chatičky, které pravděpodobně čekají na letní nájezdy bohaté klientely. Cesta vede téměř pořád podél potoka Tauernbach. Asi po půlhodině cesty ve výšce 1686m je místní zajímavost - ve skále vytesaná kaple Felsen Kappele. Po další půlhodině cesty, když jsme minuly celkem vkusný hotelový komplex Venedigerhaus v osadě Innergschlőss (1691m) jsme se dostali k rozcestí.

Zde jsme ovšem udělali osudovou chybu a vydali se rovně vzhůru cestou, která měla horu obejít zezadu, podle ukazatelů rychleji, což nás namlsalo. Správná cesta přitom byla i vidět a vedla vlevo do krpálu přes potok Gschlőssbach. Rovnoběžně s dráty mini lanovky zajišťující zásobování pro chatu Neue Prager Hűtte (2796m).

Na startu zmiňované zásobovací lanovky končila i zpevněná cesta. Od přibližně 2000m začínalo sněhové pásmo. Přeci jen bylo ještě jaro, ale s přibývající teplotou sníh stále více měkl. A my se hned od počátku propadali.

Na rozcestí, kde jsme se dali doleva. Zde ve výšce 2200m bylo třeba překonat bujný potok Viltragenbach, který postupem dne rostl a nabíral na síle. Na mapě vyznačený mostek se nekonal. Až na Pepu, který při přeskoku ponořil jednu botu do vody, jsme pokračovali bez nehod. Bylo již chvilku po poledni a slunce zářilo až nezvykle silně. Zde je třeba poznamenat, že jsme hrubě podcenili ochranu, krémy se silným UV faktorem zapomněli a nenamazali se.

Hned za potokem jsme se vydali do velmi prudkého svahu - 60 a místy až 80 %. Přestože mapa ukazovala vydat se po vrstevnici nebo mírně vzhůru směrem zpět do údolí, neuposlechli jsme. Byla to další z chyb. Nalákaly nás totiž stopy vedoucí přímo nahoru a cestu, kterou jsme sice jasně viděli nalevo od nás, jsme považovali za zbytečnou zacházku. Tohle mohla být moc dobrá zkratka :-)

Dokud byl sníh hluboký, tak se dalo s cepínem vystačit. Ovšem asi 20m před koncem tohoto 100 - 150m svahu bylo sněhu jen 10cm a skála. Mačky jsme dole samozřejmě nenasadili. Vláďa se dostal nějak moc vysoko a nešlo již bezpečně sestoupit, což učinili z bezpečnostních důvodů ostatní a pokorně se vrátili na značenou stezku. Vláďa se nakonec roztřeseně vysápal nahoru, po dalších několika metrech naštěstí sněhu přibylo a s jednou rukou zabořenou po loket ve sněhu a druhou třímající cepín nakonec našel svojí zkratku.

Nahoře v nějakých 2450m jsme se sešli, bylo kolem druhé hodiny odpoledne a Martin začal vykazovat známky únavy. Ještě jsme asi hodinu chodili po zasněžených svazích a marně hledali správnou cestu. GPS a podrobná pětadvacítková mapa nám moc nepomohly. Těžkého a mokrého sněhu bylo víc než hodně a často jsme se bořili po pás. Navíc kolem nás začaly pomalu jezdit lavinky. Sice jsme se povzbuzovali, že to lehce odpružíme, ale kolem nás bylo pár převisů, které nevěstily šťastný konec.

Sestup

Zcela morálně zdrceni jsme se rozhodli pro sestup. Či spíše sešup. Předpověď počasí na další den slibovala zataženo se sněžením, kolem nás se již začalo nepříjemně zatahovat, takže rozhodnutí padlo.

Zatím jen líně tekoucí lavinky tajícího sněhu nás přivedly k myšlence sednout na zadek a sjet část cesty dolů po sněhu. Šlo to skvěle. Goráčové kalhoty si s mokrým sněhem hravě poradili, cepín jistil a za moment jsme už zase stáli na břehu potoka Viltragenbach. Tři hodiny od našeho posledního setkání mu však pomohly, aby zase o něco narostl. K tomu navíc nepříznivý sklon do kopce nám nakonec zabránili v pokusech o přeskok.

Pepa se vydal proti proudy a po asi 15 minutách stál naproti nám na druhé straně. Šlo to bez skákání, jen s trochou opatrnosti, aby se pod člověkem nepropadl sněhový most :-)

Jen jsme se dostali zpátky na zpevněnou cestu, začalo poprchávat. V osadě Innergschlőss už lilo. Když jsme konečně usedli pod střechu zakrývající informační tabule před hotelem Matreier Tauernhaus, nebylo pochyb o tom, že dnes stavět stan nebudeme a zůstaneme přímo zde. Aleš přijel s autem, rozbalili jsme vaření a rozložili spacáky a karimatky. Vše se pohodlně vešlo. V potoce jsme nabrali vodu a přefiltrovali si jí naším Katadynem - Hiker :-)

Martin ulehal s tím, že zítra ráno už se ani nehne a že bude hrozně hnusné počasí. Ostatní již kuly plány na maličkou procházku k jezeru Lőbbensee (2225m).

Widenkogelweg

Ráno bylo nádherně. Zabalili jsme naše tábořiště, posnídali a bez zbytečné zátěže se vydali direktísimou přímo nahoru nad Matreier Tauernhaus. Cesta, které se jmenuje Wildenkogelweg (přes vrchol Wildenkogl - 3022m), vede podél potoka Lőbbenbach, který jak jinak vytéká z jezera Lőbbensee :-)

Něco kolem 750 výškových metrů jsme vyběhli během chvilky. Zasněžené pasáže jsme raději obcházeli, jelikož Pepa si vyšlápl jen v teniskách, nechtěl totiž tahat na tento výlet promočené pohorky ze včerejška. Celou dobu byl krásný výhled na údolí, včetně začátku / konce Felbertauernského tunelu.

Cestou dolů jsme se zase nechali unést včerejšími vzpomínkami na jízdu po zadku. Tentokráte jsme však techniku vylepšili a jeli po nohách, jen tak bez cepínů, které zůstali taky dole. Šlo to a 50 až 100 metrové sešupy stály za to. Ve dvě hodiny odpoledne už jsme se seděli v autě a platili dalších 10 Euro za průjezd tunelem.

Co si vzít

Nezbývá než konstatovat - těžko říct :-)

Jelikož jsme se v podstatě nikam nedostali, můžeme jen stěží posoudit, jaké vybavení brát s sebou nahoru, jako tzv. nezbytné minimum. My jsme s sebou táhli spoustu matroše. Chtěli jsme si nahoře na ledovci Schlatenkees vyzkoušet mimo jiné i záchranu při pádu do trhliny. Od ledovcových šroubů, karabin, kladek a prusíkovacích šňůr až po nepochybně zcela nezbytné mačky s cepínem.

Odkazy a informace