Wildspitze (3774m)

Přidáno: 3.9.2008 | Datum akce: 30.8.2008
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart
Štítky: 2008 | Alpy | Rakousko | Wildes Mannle | Wildspitze

Po výstupu na Grossvenediger (3674m) jsme se dohodli, že poslední srpnový víkend bude patřit opět "alpským výstupům". Výběr padl na další velice populární horský cíl.

Nejvyšší horu Őtztalských Alp a současně druhou nejvyšší horu Rakouska - Wildspitze.

K pokusu o výstup se nás nakonec rozhodlo šest, jako minule. Nicméně sestava byla lehce změněna. Tradiční účastník zájezdu Vláďa nemohl a tak jej zastoupila Jana (Alešova přítelkyně).

Őtztalské Alpy (2850km2) patří mezi nejvíce zaledněné pohoří ve Východních Alpách. Ledovce zde zaujímají úctyhodnou rozlohu 350km2 a výjimkou nejsou ani ledovce dosahující délky kolem 10km. Významná pro návštěvníka je pak především perfektní dostupnost pohoří, skvělá infrastruktura a silnice zařízlé hluboko do údolí, odkud lze pohodlně nastoupit na cestu vzhůru.

Wildspitze (3774m) je v průvodcích charakterizován jako bělostná vznešená pyramida. My jsme však koncem horkého léta vrchol Wildspitze poznali bez sněhového pláště, jako vrcholovou hromadu neustále odpadajícího kamení nad mohutným ledovcem Taschachferner.

Příjezd

Z Prahy, resp. z Kosmonos jsme vyrazili v pátek odpoledne 29. srpna. Jedna skupinka se vydala čistou "dálniční cestou". Přes Plzeň - Rozvadov - Mnichov - Innsbruk až na sjezd do údolí Ötztal. Druhá skupina to vzala z Plzně jižním směrem na dálnici z Deggendorfu směr Mnichov. Po průjezdu středem města pokračovala na Ga-Pa dálnicí A 95. Za Garmishem jsme přejeli hranice do Rakouska a po okreskách přes Seefeld - Telfs - Stams jsem se dohrabali také do Ötztalského údolí. Tímto odvážným manévrem jsme se vyhnuli placené rakouské dálnici.

Čtyři kilometry za Sölden jsme odbočili na horskou silnici do údolí Venter Tal. Ve vesničce Vent (1896m), kde už opravdu není kam pokračovat, nechcete-li ovšem porušit zákaz vjezdu, jsme snadno našli místo na parkování vedle lanovky. Sehranost celého týmu se ukázala už při samotném příjezdu do Ventu. Oba vozy i přes rozdílné trasy dorazily na místo jen s 10 minutovým odstupem. Pohodlné ležení jsme krátce před půlnocí našli v krytých prostorech lanovky :-)

Výstup

Ráno jsme vstali už na pátou, rychle pojedli ve stoje u auta, dobalili bágly, rozdali si mapičky a před šestou jsme byli připraveni vyrazit. Samozřejmě pěšky, lanovka jezdí až od 8:00 a čekat na ní jsme rozhodně nechtěli. Stezka začíná hned nad parkovištěm u velké mapy a rozcestníku. My jsme zvolili přímou cestu nahoru stezkou č. 919. Druhá varianta vede vlevo k osadě Rofen (2014m), nejprve po silnici a pak podél potoka Rofenbach. Třetí variantou je již zmiňovaná lanovka.

Cesta nahoru vede pod dráty lanovky a kličkuje mezi protilavinovými zábranami, které v zimě ochraňují Vent. Po ránu je to slušný stoupák. Žádné pomalé rozdýchávání. Po 40 minutách jsme u horní stanice lanovky s restaurací Auf Stablein (2365m). Tady je možné v zimě přesednou na vlek a pokračovat pohodlně dál. Nikoli však v létě. Odtud už musí všichni po svých. Z horní stanice lanovky se řinul nepříjemně vlezlý zvuk zabezpečovacího zařízení - pravděpodobně jí v noci napadly popásající se krávy. Bez zastávky jsme pokračovali dál. Stezka č. 919 je tady již poněkud mírnější. Za pár minut jsme minuly odbočku vpravo na ideální rozhledový vrchol Wildes Mannle (3019m). I tudy se dá oklikou dojít k chatě Breslauer Hűtte (2844m). Naše skupinka v čele s Pavlem, který nás jako minule zanechal daleko za svými zády, pokračovala přímo.

Chata je dobře viditelná už kousek nad horní stanicí lanovky a tak tato nudnější část cesty ubíhá celkem dobře. Po překročení mostku přes potok Rofenbach, kde se odleva připojuje zmiňovaná stezka od osady Rofen, stačí překonat posledních 200 výškových metrů k Breslauer Hűtte. Na osmou hodinu jsme byli na místě - 1000 výškových metrů za dvě hodinky. Prozatím to šlo dobře :-) Kolem chaty se pohybovalo spousta lidí a tak jsme mnoho neváhali a šli si zamluvit místo na spaní. Uvažovali jsme o dvou variantách. Když sestoupíme brzy a nebudeme mít chuť někam lézt zítra, půjdeme rovnou dolů a nebo se tu večer vyspíme a zítra dáme ještě malou procházku. Na recepci v podobě skleněné kukaně nás přivítala příjemná Slovenka a zamluvit si spaní šlo velice snadno. Aleš si zapomněl sluneční brýle a tak tu rovnou nechal něco přes dvacet Euro. Pavel z hrůzou zjistil, že v autě (nebo na autě!) nechal všechny doklady, včetně karty Alpenvereinu :-(

Po odhození nepotřebné zátěže a svačince, jsme pokračovali na Wildspitze. Nejprve po jednotvárné dobře značené stezce ledovcovou kotlinou Mitterkar. Mezi vrcholky okolníchtřítisícových "kopců" bylo možné na moment spatřit i zářící vrcholový kříž Wildspitze. Společně s námi šla od chaty skupinka Rakušanů s průvodcem. U paty ledovce Mitterkarferner (3150m) si všichni nasadili mačky a postupovali přímo vzhůru ke žlebu vedoucímu do sedla Mitterkarjoch (3468m). Ledovec tu je už hodně odtátý a pokrytý spoustou napadaného kamení. Po trhlinách, o kterých hovoří průvodce, zde není ani památky. Kromě Pavla jsme si usmysleli, že to půjde i bez maček. Nechtěli jsme se zdržovat :-) Dopadlo to přesně, jak se dalo čekat. Skupina s vůdcem i Pavel šli daleko rychleji, bez kličkování a hledání cesty mezi kameny a nám nakonec stejně nezbylo, než v zájmu bezpečnosti mačky nasadit.

Na horním konci ledovce Mitterkarferner (3400m) je znatelná trhlina, která může časem dělat potíže v přístupu na ferratu vedoucí po skále až do sedla. Zatím to jde dobře. Tady se vytvořila pořádná fronta. Lidé si sundávali v příkrém terénu mačky, cvaknutí na ocelové lano ferraty. Dalším problémovým místem je asi 20 metrový traverz strmého úseku ledu mezi skalami. Je tu natažené ocelové lano, ale jak led rychle odtává, lidé užstěží dosáhnou na lano, aby se na druhé straně odcvakli! Dělá to velké potíže. Před námi se otočila nějaká dáma a menší chlapec, který byl bez šance a tak ho poslali zpátky. Minuty čekání na místě utíkaly nesmírně pomalu a tak se Martin, Láďa a Robert rozhodli frontu obejít zleva mimo jištěnou ferratu. Martin to vzal rovnou v mačkách - tak trochu mixově :-) A kluci do cesty nastoupili až po jejich sundání. ednalo se o asi 15 metrový kolmý úsek místy drobivé skály, který se napojoval na jištěnou cestu. Láďa to posléze vyhodnotil jako 4- (UIAA). Nerad bych tvrdil, že to je přístup hodný opakování. S batohem na zádech a nejlépe v mačkách, není opravdu moc o co stát. Zbytek ferraty, který jsme šli většinou bez jištění, je úplně v pohodě (max. 3 UIAA) ve stabilním terénu. Nahoře v sedle Mitterkarjoch (3470m) jsme si dali svačinu a počkali na sebe.

Ze sedla je nádherný výhled na veliké sněhové pláně ledovce Taschachferner. Posledních 300 výškových metrů dalo nejvíc zabrat Martinovi. Po antibiotikách, která dobral čtyři dny zpátky, se začal cítit hodně blbě. Nastoupanou výšku však pociťovali už i ostatní. Ze sedla jsme šli vpravo v dobře viditelné vyšlapané stopě. Další stopy se připojují z tras od severu a východu. V ledovci je mnoho trhlin. Sice jsme se nenavazovali, protože rychlost postupu členů naší skupinky byla zcela odlišná, ale vřele to doporučujeme. Až příliš často se chodí po nejistých sněhových mostech a trhliny jsou už od pohledu dosti hluboké. Posledních přibližně 50 výškových metrů je zase po kamení, takže další svlékání maček. Pokud víte, že dolů půjdete stejnou cestou, je vhodné nechat tu batoh.

Nahoru jsme si vzali jen pití a foťáky. Cepíny a mačky si vzali Láďa, Robert a Martin, kteří se hodlali kouknout i na severní, prý o dva metry vyšší, vrchol Wildspitze (3774m). Hromadného focení u vrcholového kříže se neúčastnil pouze Pavel, který na nejpomalejší z nás nevydržel čekat a potkali jsme ho, jak sestupuje. Kolem kříže, který jsme dosáhli po 13 hodině, nebylo kupodivu ani narváno. Po úzkém, avšak nijak dramatickém hřebínku se zřetelnou hranou převěje, jsme se ještě na skok podívali i na 100 metrů vzdálený severní vrchol. Na něm kříž nenajdete, je to vrchol pokrytý sněhem a vsadil bych se, že vlivem tání je menší než vrchol jižní. Počasí nám vyšlo skutečně dokonale. Celý den nebyl na nebi jediný mráček, až teď odpoledne se začaly objevovat malé obláčky, které však neposkytovaly žádný stín. Vedro bylo až úmorné. Vše vynahrazoval překrásný rozhled. Nejvíce nás zaujaly bílé štíty třetí nejvyšší rakouské hory Weisskugel na jihu.

Sestup

Měli jsme opravdu dost. Odečteme-li přestávky, šli jsme 6 hodin a nastoupali nekonečných 1880 metrů. Cesta dolů ledovcem Taschachferner ubíhala rychle. Jen bylo hodně znát, že sníh je čím dál měkčí. Martin se dokonce jednou nohou propadl do trhliny, když se pod jeho vahou prolomil sněhový most. O připravenosti se nedá mnoho mluvit, šli jsme i dolů nenavázaní, takže na naší straně stálo spíše vrtkavé štěstí! Sestup ferratou ze sedla Mitterkarjoch na ledovec Mitterkarferner šel dobře až na překonání onoho 20 metrového pásu ledu mezi skalami. Tady se valily proudy vody a každou chvilku tudy velkou rychlostí létaly kameny. Rozhodli jsme se raději pro rychlejší a bezpečnější slanění.

Cesta ledovcem Mitterkarferner byla okořeněna kličkováním mezi padajícími balvany. Zvláštní "pochvalu" a hodnost "zajíce roku" si od Pavla, který vše pozoroval zespodu, vysloužil Martin, který se v jeden okamžik ocitl mezi několika 100 kilovými rychle klouzajícími macky. Slunce bylo hodně silné, odlamování balvanů, proudy vody. Celkem nestabilní a nebezpečný terén všude kolem nás. Bez dalších přestávek jsme rychle pokračovali na chatu.

Mezitím uzrálo i naše rozhodnutí, že zde přespíme do zítra. Ubytovali jsme se v lageru (členové AV za 9 Euro, nečlenové za 18 Euro). Spaní přímo pod šikmou střechou ve společnosti dalších 20 lidí - čekala nás krásná klidná noc :-)

Po šesté jsme zašli do restaurace. Všude bylo reservé, ale Slovenka, která to tu měla na povel, nám dovolila obsadit stůl a v klidu se najíst a napít. Spát jsme šli po dlouhém dni velmi brzy a z klidného spánku nás budili pouze hlučné děti našich rakouských kolegů.

Wildes Mannle (3019m)

Ráno jsme nikam nespěchali. Po snídani z vlastních vynesených zásob jsme se rozdělili. Aleš s Janou šli rovnou dolů ke stanici lanovky. Pavel, Martin, Robert a Láďa se rozhodli pro okliku přes blízký vrcholek Wildes Mannle. Nejprve jsme šli po vrstevnici severovýchodním směrem do kotliny Rofenkar. Po překročení potoka a krátkém výstupu jsme stáli na rozcestí. Zde jsme se mohli vydat buď vpravo tzv. normální cestou nebo vlevo cestou nazvanou Rofenkar. Dali jsme se vlevo. Příjemným terénem s krátkou snadnou ferratou jsme se dostali až na vrcholový hřeben, kterému vévodí velký kříž vyznačující Wildes Mannle (3019m). Je odtud parádní výhled na jižní stranu Wildspitze, rozhled do údolí i na nedalekou Breslauer Hűtte.

Cesta dolů je pohodová a za chvíli se připojuje k hlavní trase od chaty. Po desáté hodině jsme již všichni seděli u stanice lanovky (2365m). Pavel se svezl za 5,50 Euro, aby ulevil kolenům. Zbývající jsme to seběhli. Odjezd z Ventu po zaplacení 8 Euro (parkovné 4 Eura/den) jsme stihnli ještě před polednem.

Co si vzít

Výstup na Wildspitze je za krásného počasí, jakému jsme se těšili, celkem snadnou záležitostí a dal by se zvládnout během jednoho dne nahoru i dolů. Bolely by pak asi hodně nohy :-) Přespání na chatě doporučujeme. Sestup se tak rozdělí na dvě části a je možné projít se druhý den o okolí. Co se zkušeností týče, problematická jsou dvě místa. Nejprve skalnatý výstup ferratou do sedla Mitterkarjoch. Lze se však dobře jistit s pomocí ocelových lan a kolegové jistě pomohou i v místech, kde člověk na lano sám nedosáhne. Druhým místem je ledovec. Domníváme se, že zvláště za horkého počasí a později odpoledne, je namístě navázat se do lanového družstva. Fakt se to tam může propadnout :-) Mám-li zmínit hlavní nebezpečí, tak to je jednoznačně padající kamení. Nejvíce si ho užijete po poledni. Ledovec Taschachferner je jinak přehledný a trasa s ohledem na množství lidí zřetelně viditelná.

Dobré je mít s sebou sedák, základní matroš na záchranu při pádu do trhliny a lano. Pokud nemáte ferratový set, pak doporučujeme delší odsedku (80 - 120cm). Rozhodně si vezměte helmu. Za všech okolností je potřeba mít mačky a cepín. V žádném případě nezapomeňte na ledovcové brýle a silný opalovací krém. Naše rudé zátylky nám dávají za pravdu :-)

Odkazy a informace