Similaun (3606m)

Přidáno: 24.6.2008 | Datum akce: 22.6.2008
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart
Štítky: 2008 | Alpy | Itálie | Rakousko | Similaun

Blížil se konec června a kromě výstupů v jihoamerických Andách z počátku roku jsme nepodnikli ani jediný výjezd do Alp! Počasí naznačovalo, že víkend 20. – 22. června 2008 bude procházce po horách zaslíbený. Bohužel okolnosti způsobily, že jsem byl jediný (Martin), kdo měl možnost tohoto počasí náležitě využít.

Dlouho jsem pokukoval po rakousko - italských Őtztalských Alpách, kde mne lákalo hned několik „summitů“. Ve středu, dva dny před odjezdem, už bylo zcela jisté, že pojedu sám. Z nejužšího výběru mezi výstupy na Wildspitze (3774m) a Similaun (3606m), jsem zvolil ten jednodušší – Similaun.

Similaun (3606m) je šestým nejvyšším rakouským vrcholem, ale i přes svojí výšku patří k horám s pohodovým mírným přístupem (zvolíme-li výstup od severozápadu - Similaunhütte), bez jakýchkoli orientačních problémů. Charakteristický je závěr výstupu k vrcholovému kříži, který je v posledních 50 metrech veden po exponované žiletce hřebínku.

Őtztalské Alpy (2850km2) jsou počítány mezi nejvíce zaledněné pohoří ve Východních Alpách. Ledovce zde zaujímají úctyhodnou rozlohu 350km² a výjimkou nejsou ani ledovce dosahující délky téměř 10km. Co je ovšem pro našince daleko nejpodstatnější, je perfektní dostupnost pohoří. Skvělá dopravní infrastruktura a silnice zařízlé hluboko do údolí a dolin, odkud nezbývá než jen nastoupit na cestu vzhůru.

Příjezd

Jelikož mne pracovní povinnosti zavály do jižních Čech, přizpůsobil jsem tomu i výběr ideální trasy a vyhnul jsem se tak zbytečnému návratu do Prahy. Krátce po půlnoci, resp. velmi brzy ráno 21. června, jsem přejel schengenskou hranici v Železné Rudě. V Deggendorfu jsem najel na dálnici A 92 směr Mnichov. Kousek před Mnichovem jsem sjel na dálnici A 9 a projel středem města, abych dále pokračoval na Ga-Pa po dálnici A 95. Tady už na mne útočil spánek s takovou vehemencí, že jsem si dal krátkou 15 minutovou pauzu :-)

Za Garmishem jsem přejel hranice do Rakouska a po okreskách přes Seefeld – Telfs – Stams – jsem se konečně po šesté hodině ranní dostal do údolí Ötztal. Podařilo se mi tak vyhnout se placenému úseku rakouské dálnice. Čtyři kilometry za Sölden zbývalo už jen odbočit na horskou silnici do údolí Venter Tal, která mne přivedla až do vesničky Vent (1896m). Zde už je celkem snadné najít místo na parkování. Úplně všude jsou totiž značky, které povolují parkování pouze hostům hotelů (jinak odtah), jen vedle lanovky je ohraničený prostor pro auta turistů a horolezců, kteří zde nechají za stání svých kočárů 4 Eura/den.

Výstup

Po zaparkování u lanovky jsem se vydal proti proudu potoka Venter Ache. Na malém náměstíčku mezi honosnými hotely jsem se zorientoval pomocí ukazatelů, které mne nasměrovali po stezce č. 923 k chatě Martin-Busch-Hütte (2501m). Ukazatel napovídal, že cesta bude trvat 2,5 hodiny. Za obcí Vent (1896m) jsem znovu přešel most přes potok Niedertaler Ache a pomalu začal stoupat po široké šotolinové stezce údolím Niedertal. Zpočátku bylo stoupání ostřejší, ale za chvíli přešlo do rovinky. U malé chatky Schäferhütte (2230m) obývané vysokým zarostlým horalem, který pomocí malého pásového bagříku průběžně upravuje cestu, aby byla sjízdná i pro auta zásobující chatu, jsem si dal první pauzičku na svačinku. Po dvou hodinách spánku a více než 6 hodinách noční jízdy, jsem se necítil zrovna v ideální fyzické kondici :-) Za chatkou začíná cesta stoupat o něco strměji až ke zmiňované chatě Martin-Busch-Hütte (2501m). Až k této chatě chodí hordy důchodců a navoněných manželských párů. Cestu současně lemují pohodlné lavičky lákající k příjemnému posezení. I přesto, že jsem jim několikrát neodolal, dostal jsem se k chatě po dvou hodinách pohodové chůze.

Nad chatou jsem pokračoval podél potoka Niederjoch Bach. Po přibližně půl hodině chůze bylo nutné rozhodnout se, zda pokračovat po velmi dobře značené stezce ve směru pod plotny Sayplatten, kde bylo vidět, že zde leží ještě hodně neodtátého sněhu nebo se vydat po stejně dobře značené přímé trase k chatě Similaunhütte (3019m), která již byla vidět. Přímá cesta ovšem směřovala na pravou část ledovce Niederjochferner. Jako samostatná jednotka (dokonce se ani nikdo jiný nepohyboval po stejné trase jako já) jsem se trochu obával trhlin – poplašil mne můj tištěný průvodce, který říká, že „při přechodech ledovců se nevyhneme trhlinám“ a těm já jsem se vyhnout chtěl :-)

Zvolil jsem tedy „bezpečnější“ trasu horní. Znamenalo to nastoupat a pak traverzovat k chatě Similaunhütte do sedla Niederjoch. Rovnou říkám, že to byla chyba! Tající zbytky sněhu se staly nepříjemnou překážkou. Soustavně jsem zapadal po pás do těžkého mokrého rozbředlého sněhu. Nebylo výjimkou, že jsem zapadl po prsa a nohy mi omývala voda tekoucí pod sněhem. Vyčerpání po probdělé noci už mi lezlo na mozek a když jsem se začal propadat do hlubokého bahna, začal jsem malověrně uvažovat o tom, že se na vše … a pojedu domů!

Značně nasraný a unavený jsem dosáhl po další dvou a půl hodině soukromé italské chaty Similaunhütte (3019m). Definitivně jsem zabalil možnost ještě téhož dne dojít na vrchol či se vypravit na hodinovou tůru do sedla Hauslabjoch (3210m), kde se nachází místo nálezu zmrzlého těla lovce z doby ledové „Őtzi“. Jediné po čem jsem toužil byl čaj a postel na spaní :-) Naštěstí bylo místo a tak jsem vzal matraci za 17 Euro a Tee mit Zitrone za 2,20 Euro.

Následovalo 14 hodin sladkého spánku až do páté hodiny ranní, kdy jsem do sebe poslal jeden domácí řízek, müsli tyčinku, natáhl návleky a vyrazil do krásného rána bez mráčků. V noci muselo být celkem teplo a i přes časnou ranní hodinu stačilo moirové triko s dlouhým rukávem a přes něj ještě jedno klasické bavlněné. Dvě stě metrů od chaty ve směru na Similaun je nástup na ledovec. Zde jsem si nasadil mačky, vzal do ruky cepín a chvíli čekal, až vyrazí alespoň někdo přede mnou. Nechtěl jsem jít sám po ledovci po neprošláplé trase, pořád mne trochu děsilo pomyšlení na ty popisované trhliny z průvodce.

Mladý německý pár vyrazil jako první. Ostatní lidé ještě pořád vegetili na chatě a čekali na snídani, která se podává až od 6:00, takže doporučuji mít přinejmenším na snídani jídlo s sebou a vyjít dokud není celý ledovec zalitý sluncem, které pěkně hřeje již od brzkého rána. Cesta nijak nekličkuje a vede prakticky úplně rovně a přímo po ledovci Niederjochferner až na vrcholek ke kříži, který je zřetelně viditelný z velké dálky. Přibližně v 3400m se cesta spojuje s druhou přístupovou trasou z hřebene Marzellkamm. Na závěr horolezce čeká nejstrmější část výstupu a především překrásný ostrý hřebínek.

Jedna strana 20cm široké žiletky vrcholového hřebínku bíle zářila v ranních paprscích slunce a druhá italská strana byla dosud ve stínu. Po padesáti metrech závěrečného balancování a uvážlivých krocích, kdy opravdu není radno v mačkách klopýtnout, jsem stál pod vrcholovým křížem na 3606 metrů vysoké hoře Similaun. Po utrpení předchozího dne to byla skvělá odměna. Nádherné výhledy na jedné straně na Wildspitze (3770m - nejvyšší vrchol Tyrolska) a na straně druhé na italský masiv Ortler. Předpověď počasí říkala, že kolem poledne přijdou letní bouřky, ale teď bylo teprve 8:00 dne 22. června a po jakékoli blížící se změně počasí nebylo ani památky.

Sestup

Cestu zpátky jsem zvolil stejnou trasou. Nejprve jsem seběhl k Similaunhütte. A tentokrát již zcela bez obav z trhlin jsem se vydal nejpřímější trasou po ledovci k Martin-Busch-Hütte. Cesta dolů ve žhavém dopoledni mi z vrcholu trvala celkem 4 hodiny. Jelikož se jednalo po hodně dlouhé době o první výstup, tak mi bylo jasné, že to nohy nepěkně odnesou a budou v následujících dnech zatraceně bolet. V poslední době jsem z tréninku vyřadil běhání a zařadil kolo a to nohy na nárazy při sestupu skoro vůbec nepřipraví. Do Ventu jsem přišel krátce před 12:00, zaplatil 8 Euro za parkování provozovateli lanovky, trochu se najedl a vyrazil na cestu zpátky.

Co si vzít

Výstup na Similaun je za krásného počasí, jaké vyšlo i mně, velmi příjemnou záležitostí a nevyžaduje opravdu žádné zkušenosti. Podle mého názoru není ani sólo výstup nic riskantního. Ledovec je velice přehledný a trasa je zřetelně prošláplá, takže jen velmi těžko by se mohlo stát, že zbloudíte a najdete nějakou tu trhlinu, ale zcela vyloučit se nedá nic.

Naprostá většina (99%) lidí se na ledovci Niederjochferner navazuje. Pak je nezbytné mít sedák, základní matroš na záchranu při pádu do trhliny, lze zvážit i helmu a samozřejmě lano. Za všech okolností je potřeba mít mačky, cepín, který lze při pochodu plochými částmi ledovce doplnit o hůlku v druhé ruce. Rozhodně také nezapomeňte na ledovcové brýle.

Odkazy a informace