Grossglockner (3798m), Stüdlgrat 3+/4-

Přidáno: 31.8.2007 | Datum akce: 26.8.2007
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2007 | Alpy | Grossglockner | Rakousko

Předposlední srpnový týden jsme stáli před volbou, kam vyrazíme. Počasí v Rakousku nám hrálo do karet a zbývalo jediné, zvolit si nějaký krásný výstup. Do ledu na Grossvenediger (3667m) se nám po květnovém neúspěchu stále ještě nechtělo. K vrcholovému kříži na „Velkém zvonu“ (3798m) se zase Vláďa s Alešem podívali po normálce již na podzim roku 2006.

Chtělo to něco jiného, ale ne zase moc. Prostě nějakou klasickou výzvu :-)

Exponovaný hřeben Stüdlgrat, který se za takovou horolezeckou klasiku počítá, se ukázal být tou pravou volbou. Cesta hřebenem vedoucím na vrchol nejvyšší hory Rakouska Grossglockneru nabízí skutečně vše - „leteckými“ záběry počínaje a exponovaným vysokohorským lezením v obtížnosti 3+/4- konče.

Počasí na víkend 25. - 26. 8. 2007 bylo podle předpovědi z první poloviny týdne polojasné bez větru a deště. Ve čtvrtek a v pátek, kdy jsme si předpověď kontrolovali naposledy už mělo být počínaje sobotním odpolednem deštivo i s možností sněhu. Přesto jsme se rozhodli vyrazit a rosničkám nevěřit – tentokráte se vyplatilo :-)

Příjezd

Aleš zasedl za volant svého Fordu po půlnoci v sobotu 25. srpna, v Praze předal řízení v jednu hodinu Martinovi a po druhé v noci přisedl do vozu i „plzeňák“ Vláďa. Zvolili jsme standardní příjezdovou trasu přes Rozvadov – Mnichov – a dále ve směru na Salzburg/Innsbruck. Na poslední pumpě před rakouskými hranicemi jsme si kolem páté ranní vystáli dlouhatánskou frontu na dálniční známku za 7,60 Euro. Řekli jsme si, že nám i těch pouhých 7km po rakouských dálnicích nestojí za to, abychom riskovali, že nás drapnou bez známky.

Pak už jen odbočka Kufstein Süd – průjezd Kitzbühelem – Mittersill – Felbertauernský tunel (10 Euro za jednosměrný průjezd). V obci Huben přibližně 20km za tunelem jsme se dali vlevo a přes obec Staniska jsme po 13km a krátce před osmou hodinou dorazili do malé vsi Kals am Grossglockner. Po průjezdu „centrem“ – tedy mezi poštou a kostelem – jsme ujeli přibližně 300m a na křižovatce jsme odbočili vpravo a po dalších více než 500m jsme se dostali na křižovatku, kde bylo nutné rozhodnout se, zda půjdeme k chatě Stüdlhütte (2802m) přes chatu Lucknerhütte (2241m) nebo přímo z doliny Dorfertal oddělující od sebe masív Glockneru od skupiny Granatspitz po značené horské stezce č. 712.

Cesta přes Lucknerhütte – odbočení vpravo – je kratší. Její nevýhoda spočívá zejména v tom, že se jedná o cestu soukromou a tedy placenou – 8 Euro. Lze se jí dostat až na parkoviště u chaty Lucknerhaus (1918m) a pak můžete po značené stezce č. 702B za 2,5 hodiny dojít v klídku do Stüdlhütte (2802m).

Po krátké diskusi s místním borcem, který si pochvaloval české a slovenské hory, kde při kempování potkal medvěda, jsme odbočili vlevo. Po 2km se cesta stočila do boční doliny Teischnitztal, minuli jsme velké parkoviště napravo a pokračovali další 1km do kopceaž k mostku přes horský potok Teischnitz. Přímo před mostkem vlevo je malé parkoviště a napravo začíná samotný nástup – vyznačen začátek 4 hodinového výstupu po stezce č. 712 k chatě Stüdlhütte. Jelikož bylo brzy ráno, nebylo zde ještě žádné jiné auto, trochu nás to zmátlo a tak jsme po snídani a vyložení věcí vyslali Aleše, aby zajel raději zaparkovat o kus níž na velké parkoviště, které jsme minuly. Jak se ukázalo později, zcela zbytečně (mimochodem žádné z těchto parkovišť není placené).

Výstup

Stezka č. 712 začínající u zmiňovaného horského potoka ve výšce 1600m a vede po udržované klikaté zásobovací cestě, která nás lesem dovedla do míst zvaných Mauriger Trog 2100m. Během pochodu po této pistě se můžete kochat výhledy na kamenné stěny Bretterwand, které jsou napravo přes potok Teischnitz, který cesta celou dobu kopíruje až do výšky 2200m.

Zde se naše stezka stočila napravo do úbočí Freiwandspitz (2919m) a konečně se nám v plné kráse začala ukazovat majestátní jižní stěna Grossglockneru s ledovcem Teischnitzkees. Kdybychom pokračovali rovně podél potoka, brzy bychom se dostali k chatě zvané Bifanghütte (2250m). Ta ale nebyla naším cílem.

Nyní jsme už pouze po úzké, vzorně upravené, značené pěšině, tu a tam osazené lavičkou, začali nabírat výšku a traverzovat horské louky v masivu Freiwandspitz. Po přestávce na schnitzel s chlebem jsme se k našemu překvapení octli přímo před chatou, z níž byly nejprve vidět její sluneční kolektory. Do sedla Fanatscharte, kde se chata Stüdlhütte (2802m) nachází, jsme naprosto odpočinkovým tempem s několika pauzami na kochání došli po 13:00 hodině, přibližně 4,5 hodiny cesty.

Kolem chaty se pohybovalo spousta lidí a tak jsme okamžitě vzali útokem šéfa a dožadovali se místa na spaní. Ve všech pokojích (lágrech) bylo plno! Vytáhli jsme kartičky Alpenverein a stále bylo plno! Po chvíli usilovného přemýšlení nám bylo nabídnuto ležení na matracích na chodbě pod schody za 4 Eura. Byli jsme nadšeni. Ušetříme a ještě se nebudeme mačkat s dalšími 20 borci na pokoji :-)

Ve čtyři odpoledne jsme si nalehko jen s foťákem a flaškou vody vyšlápli k ledovci Teischnitzkees. K našemu překvapení byl pohodlně schůdný bez maček a cepínu, a proto jsme se rozhodli udělat si průzkum přímo pod Stüdlgratem. Nastoupali jsme do sedla Schere (3043m) a jelikož se ledovec začal poněkud více naklánět a smekat, přešli jsme na skalnatý hřeben Luisengrat, odkud jsme přibližně z 3200m zkoumali zítřejší cestu hřebenem Stüdlgrat nahoru a po ledovci Ködnitzkees od chaty Adlersruhe (Erzherzog-Johann Hütte 3454m) dolů.

Po večeři, kterou jsme si na vařiči udělali hned vedle chaty a výborném pivku za 4 Eura jsme zalehli. Bylo před námi minimálně 8 hodin nerušeného spánku a vstávání ve 4:00. Noc to však nebyla příjemná. Lidé se trousili po chodbě až do jedenácti a první šílenci se za svitu čelovek začínali balit na výstup už od jedné ráno!

Od půl čtvrté jsme už hypnotizovali mobil, aby zazvonil a mohli jsme vzbudit Aleše, který jediný tvrdě a nerušeně odpočíval. Následovala rychlá snídaně, odložení nepotřebných věcí (vařič, ešus, …) v igelitkách na polici a odchod z chaty se zářící čelovkou těsně před pátou hodinou. Nebe samá hvězdička, úplně vymetené – paráda, dnes bude nádherně.

K ledovci jsme dorazili během chvilky, po včerejší zkušenosti jsme nenasazovali mačky, ale vzali si do ruky pouze cepín. Co kdyby :-) Jediné obtížnější místo je těsně před nástupem na hřeben Stüdlgrat, kde je ledovec hodně strmý a těch několik černých trhlin pod vámi nenavozuje ten pravý klid na duši.

Po krátké přípravě a vybalení matroše, jsme nastoupili do hřebene Stüdlgrat ve výšce 3264m. Za chvíli již bude půl sedmé, pravá chvíle – dostatek světla a slunce ještě nepraží. Ze dvou možných nástupů jsme si zvolili spíše nechtěně ten těžší, tzv. direct za 3. Normální cesta vedoucí více zleva Petersteigem je pouze za 1. Začátek byl až na jedno či dvě obtížnější místa (max. obtížnost 2+) zcela bez problémů a po hodince výstupu už před sebou vidíme výstražnou žlutou tabulku na Frühstücksplatz (3550m). Dosud jsme nepoužili nic z našeho vybavení, jdeme bez jištění, každý samostatně. Jen jednou na samém začátku se Vláďa s Alešem na directu na 5 minut navázali.

Po pauze na malou svačinku se pouštíme do druhé části výstupu, který, jak slibuje nápis na tabulce: „Expect major difficulties from here on!“, nebude tak v pohodě. Po svačině nám dělá problém už samotný opětovný nástup do hřebene Stüdlgratu a hledání cesty skrze věžičky, tzv. Kanzel – Kazatelna. Spousta prostoru pro odpočinek, nečiní tento asi 80m dlouhý úsek o obtížnosti 3-/3 nepřekonatelným. Pro jistotu jdeme od Frühstücksplatzu navázaní v lanovém družstvu, v pořadí Vláďa, Martin a Aleš. První paprsky slunce, které nás na přímo zasahují, způsobují nadměrné zahřívání, když však jdeme na odvrácené straně, je celkem velká zima a slabší rukavice jsou pořád nezbytností. Ve výšce 3630m je přibližně 10m obtížnosti 3+ jištěno ocelový lanem (Ausbruch - Roter Fleck). Nejobtížnějšími místy výstupu jsou Hladká hrana – Glatte Kante (4-), o 20m výše Malá plotna – Kleine Platte (3+) a o dalších 20m ve výšce 3760m tzv. Plotna – Platte (3+). Poslední jmenované místo je velmi ulehčeno ocelovou tyčí a lanem. Přesto se v této poslední fázi výstupu poctivě jistíme a dobíráme přes půlloďák.

Pak už není co řešit. Nezbývá, než se už jen kochat výhledem na zlatý vrcholový kříž, který je v obležení několika lanových družstev, která vystoupila „normálkou“. Nadšení dosahujeme vrcholu v 9:45 po pouhých 3 hodinách a 20 minutách lezení Stüdlgratem. Znovu jsme se namazali opalovacím krémem s ochranným filtrem 25, protože slunce začínalo opravdu ošklivě pálit a nás čekal hodně dlouhý sestup po normální trase.

Sestup

Sestup byl skutečně otřesným zážitkem. Lanová družstva až po deseti lidech se prostě nedají obejít a musíte čekat, než všichni přelezou přes sedlo Obere Glocknerscharte s parádním výhledem do Pallavicciho kuloáru a Kleinglockner (3770m). Roztřesení turisté popoháněni horskými vůdci nejsou ideálními spolulezci v takovýchto místech. Celkem nám zabralo těch několik metrů k nástupu na ledovec hodně přes hodinu. Až na vrcholek Kleinglockneru jsme sestupovali navázaní a pro jistotu se jistili přes ocelové tyče, ale dolů k ledovci jsme šli samostatně a bylo to o dost snazší.

Před nástupem na ledovec jsme si nasadili mačky a abychom dohnali zdržení, sedli jsme si na zadek a sjeli prudký Glocknerleitl co nejrychleji dolů směrem k chatě :-) Po krátké pauze na řízek s chlebem u Adlersruhe (Erzherzog-Johann Hütte – 3454m) jsme pokračovali kompletně zajištěnou cestou k ledovci Ködnitzkees. Ve tři čtvrtě na dvě už jsme stáli zpátky u chaty Stüdlhütte (2802m). Vzali jsme si naše igelitky a okamžitě pokračovali v sestupu. Ve čtyři hodiny jsme se dostali k autu, po protažení bolestivých nohou, převlečení a něčemu drobnému k snědku jsme nabrali směr k domovu.

Co si vzít

Výstup na Grossglockner hřebenem Stüdlgrat je za krásného počasí, jaké vyšlo nám, velmi příjemnou záležitostí a nevyžaduje mnoho horolezeckých zkušeností. Nezbytné je mít odsedku, dvě až tři HMSky, (osmu), pár expresek (ve třech nám stačilo 10 expresek, ve dvoučlennémdružstvu by to bylo jistě méně). Smyce, které se obecně v této cestě doporučují, jsme na dojišťování nevyužili, pár vklíněnců, které jsme si také přibalili, nám bylo taktéž k ničemu. Dále je nezbytná helma, čelovka, cepín, mačky a samozřejmě lano. Pro dvoučlenné družstvo v klidu postačí lano o délce 20m. My jsme se táhli s klasickou jednoduchou šedesátkou. Ve třech by jsme byli spokojeni i s třicítkou či čtyřicítkou.

Za špatného počasí se raději neodvažujeme radit, co všechno s sebou. Rozhodně smyce, více expresek a HMSek. Nejlépe to však v takovém případě ani nezkoušet :-)

Odkazy a informace