Zugspitze (2966m)

Přidáno: 9.6.2007 | Datum akce: 9.6.2007
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2007 | Alpy | Německo | Zugspitze

Neúspěšný pokus vystoupit na rakouský Grossvenediger nás příliš nerozladil. Předpověď počasí slibovala, alespoň na sobotu 9. června 2007, celkem stabilní počasí a tak jsme se ve čtvrtek dohodli, že pojedeme zase trochu protáhnout údy. Naším cílem se stala nejvyššího hora vápencového pohoří Wetterstein na německo-rakouské hranici - Zugspitze, která je se svými 2966 metry současně i nejvyšším vrcholem Německa.

Příjezd

Počáteční organizační zmatky vyústily ve značné zpoždění a tak se naše trojice (Vláďa, Martin a Aleš) dostala na plzeňskou dálnici směr Rozvadov až před sedmou hodinou večerní. Nespornou výhodou bylo, že všichni víkendoví lufťáci už dojeli na svoje chatky a cesta byla volná.

Průjezd přes Mnichov, kterého jsme se trochu obávali, proběhl bez nejmenších potíží a dálnice A 95 vedoucí do GaPa (Garmisch-Partenkirchen) byla značena tak dobře, že se nám nepodařilo ztratit. V GaPa jsme se orientovali podle cedulí s nápisy "U.S. Facilities", které nás bezpečně dovedly až na konec města, kde se rozkládá rozsáhlý vojenský komplex. Po kilometru odbočka vlevo k jezeru Eibsee a pak za chvíli znovu doleva směr osada Hammersbach. Na jejím okraji je placené parkoviště (u železničních kolejí), kde jsme, zdaleka ne sami, kolem půlnoci zalehli do spacáků vedle auta.

Výstup

Velmi časně ráno nás probudila parta hlučných nabuzených Germánů, kteří vstávali už ve 4:00! Některým z nás se už nepodařilo znovu zabrat :-( V půl šesté jsme se konečně vzájemně přesvědčili, že je na čase vylézt z promočených spacáků a hodinu na to jsme vyráželi na stezku vedoucí skrze soutěsku Höllentalklamm.

Cestu skrze soutěsku jsme zvolili záměrně na doporučení našeho tištěného průvodce. Poplatek za průchod otáčecím turniketem na tuto atrakci nás stál pouhé 1 Euro (cena pro členy AV, normální cena 3 Eura) a za to jsme si užili průchody tunely, přecházení po mostech, podcházení vodopádů a soustavné kapání vody na hlavu. Tuze pěkné - vše perfektně osvětleno a vybetonováno, tak jak by to příroda sama chtěla.

Přibližně 15 minut za chatou Höllentalangerhütte (1387m), kterou jsme minuly téměř bez zastavení už začínají zajištěné cesty. Z těch exponovanějších částí stojí za zmínku tzv. žebřík ("Leiter" - 20m vysoká stěna s kramlema) a pak tzv. prkno ("Brett" - 40m dlouhý traverz po ocelových kolících), kde se doporučuje tasit digitál a pořídit několik efektních snímků pro maminku.

Dříve než jsme se dostali do předposlední fáze výstupu na ledovec Hölletalferner bylo potřeba přejít krátkou, ale o to nudnější část po suťovisku. Přímé nezastíněné slunce nám nebylo v této fázi zrovna dobrým pomocníkem. Současně jsme se dostali na dosah ranním křiklounům z parkoviště, z nichž někteří si na ledovec vyšlápli s přehledem v teniskách! Nu ostatně proč ne. Přechod ledovce není nijak náročný, není zapotřebí ani nandávat mačky ba ani v ruce třímat cepín. Povrch byl kolem 11:00 dosti pevný a nikde ani stopy po trhlinách. Okrajová trhlina se prakticky nekonala.

Za deset minut už jsme si oblékali sedák, helmu a připínali ferratový set, abychom bezpečně prošli poslední část cesty. Nejpodstatnější je asi ta helma (více za moment). Naší oblíbenou skupinu Germánů jsme přelezli hned z kraje a jelikož cesta nebyla moc exponovaná a postupovalo se nám v celku dobře, tak jsme se při překonávání úseků osazených kramlema a kolíky jistily spíše zcela výjimečně.

Asi 50 metrů pod východním vrcholem jsme došli skupinku Čechů. Zde se ukázalo, jak dobré je míti helmu. Ne snad že by Martina ten půlkilový kámen trefil rovnou do hlavy, ale kdyby, asi by se odebral zpátky na ledovec - letecky. Naštěstí to schytalo jen rameno. Kosti vydržely a tak je jedinou fyzickou památkou na výstup podivně tvarovaná krvavá podlitina velikosti většího tenisáku.

Pod vrcholovým křížem jsme si dali na půlhodinky oraz, svačinku a opalováníčko. Za šest hodin z parkoviště se nám podařilo nastoupat slušných 2200 výškových metrů.

To co se děje na vrcholu je doslova otřené! Celý vrchol je zastavěný několika prosklenými budovami. Jsou zde stanice obřích lanovek jak z německé, tak i z rakouské strany. Kousek pod vrcholem je i konečná stanice zubačky, která sem jezdí z GaPa (zpátečka bratru za 50 Euro). Takže není problém vidět vedle lidí, kteří si cestu na vrchol pěkně prošlápli pěšky, dámy v lodičkách a babičky s dědečky o holích, jak se drápou s digitálem v ruce k vrcholovému kříži a riskují život mimo vybetonované a oplocené terasy pro platící diváky.

Horská chata Münchener Haus (2964m) nabízí celkem slušný výběr jídla, pivko a pro ty co mají štěstí i ubytování, které je přednostní pro členy AV.

Sestup

Počasí se nám začalo trochu kabonit a tak jsme se rozhodli pro sestup. Stejnou cestou se nám jít nechtělo, a to i proto, že se na ní pohybovalo ještě pořád příliš mnoho lidí mířících vzhůru. Před druhou hodinou odpoledne jsme se v doprovodu dalších dvou kolegů z Čech pustili na rakouskou stranu ve směru na Ehrwald (velká část cesty vede pod lanovkou) s rozhodnutím, že pod chatou Wiener Neustädter-Hütte (2213m) odbočíme doprava směrem k jezeru Eibsee a pak na Hammersbach, za takové tři čtyři hodinky jsme v autě na cestě domů. Musím předeslat, že to byla velmi optimistická představa.

Hned první úsek po hřebeni naznačil, že cesta bude mít jistá úskalí. Drolící se skála a občasný sníh nás hned zpočátku dokonce donutily i k použití lana. Po cestě bylo i několik vysloveně nebezpečných úseků, které by nám z pohledu zdola přišly úplně v pohodě, ale při sestupu po mokré skále, přerušované pruhy sněhu, nám do smíchu věru nebylo. V první třetině sestupové trasy ke zmiňované chatě nám začalo přerušovaně poprchávat. Posledních asi 150 - 200 výškových metrů k chatě bylo po nádherném suťovisku.

Třesoucí se nožky potřebovali krátkou pauzu a tak jsme zasedli za stůl a objednali každý po chuti (pivo, čaj a kolu). Po půl hodinové pauze následovalo pokračování našeho nekonečného sestupu. V dáli již blýskalo a hřmělo. Více než po hodině jsme se dostali do lesa, překročili státní hranici zpět do Němec a krátce na to nás zastihl prudký liják. Zkoušeli jsme ho prosedět ukryti před nepřízní počasí pod střechou malé boudy, ale bylo jasné, že bychom museli vydržet nejspíš do neděle. Hodili jsme přes sebe Attacka od Tilaka a další dvě hodinky pochodovali do Hammersbachu na parkoviště. Takže sečteno - podtrženo jsme byli na cestě 14 hodin a z toho pouze 6 hodin nahoru.

Co si vzít

Tentokrát jsme si kupodivu ani nevzali mnoho věcí navíc, jak už se stalo naší klasikou. Výlet jsme i přes počáteční vášnivou debatu, zda ho neprotáhnout po proslulé Jubiläusgratweg na Alpspitze (2628m), naplánovali jako jednodenní (bez spacáků) a počasí jen potvrdilo správnost naší volby (na chatě Höllentalangerhütte nás jeden horal upozornil, že bude bouřka, ale věřte tomu, když vám v tu samou chvíli slunce spéká poslední zbytky vlasů).

Lano - stačí i 30m - spíše pro jistotu. Mačky ani cepín podle nás nejsou nutné a neviděli jsme nikoho, kdo by tento hardware používal. Helmu určitě, nějakou tu HMSku, sedák a ferratový set.

Odkazy a informace