Santiago, počátek března 2003. Na pouliční podpisové akci vhazujeme naše hlasy proti válce v Iráku. Hledáme kancelář Lufthansy, ale nedaří se. Ovšem ve stejném mrakodrapu jsou tři poschodí naplněné zbožím pro náctileté: tetování, piercing, metal, trička, „gotika“. Všude kolem se poflakují uniformovaní školáci. Takhle se tráví velká přestávka. Nakonec zjišťujeme, že Lufthansa je v 16. patře. Dokonce i u slovutné německé firmy vládne maňana, čekáme půl hodiny. Na stěnách mají mezi jinými plakáty také Prahu – klasický pohled na kus Karlova mostu s Lávkou. Takový výjev na druhém konci světa zahřeje u srdce! Letenky zpět potvrzeny, nemusíme platit už žádné letištní poplatky. Nezbývá než se ponořit do víru velkoměsta, které jsme si nechali až na samotný závěr šestitýdenní cesty.
♦ ♦ ♦
Pokračujeme přes Casa de Moneda pomalu k našemu luxusnímu hotelu Caribe. Před tím se však ještě zastavujeme v ukrutném místním podniku Don Lazaro na ulici Amunateguino – hovězí vývar, lomo s rýží, zákusek, 2x litr Cristalu. Před odchodem se nás servírka ptá, jestli jsme turisti, nebo tady v Santiagu žijeme. Jaká lichotka! Španělština se zlepšuje.
V podvečer vyrážíme znovu do ulic. Procházíme knihkupectví, ale výběrem fotografických publikací o Chile jsme zklamáni. Kreslené plastické mapy nemají vůbec. Pod Cerro Santa Lucía pomalu přecházíme do čtvrti Bellavista, kde by to mělo žít a zároveň podle místních nebýt tak snobské a yuppie jako na avenidě Suecia.
Vskutku, hned z kraje čtvrti spousty restaurací se zahrádkami obsypanými omladinou. Kousek dál to už vypadá i na dražší podniky, a taky tu není tolik lidí. Přesto zapadáme do podniku Etniko, který se nám z venku zdá poměrně obyčejný. U vchodu ovšem luxusní uvaděčka a hned je jasné, že zrovna levný bar to nebude. Rozlehlý komplex místností, naleštěný asijský styl. Sedíme v patiu a třetinka Escuda stojí krutých 1 800 pesos! Jsou tu vykešovaní kravaťáci, luxusní mladé dámy a podobné osazenstvo – tady se svým obnošeným expedičním oblečením rozhodně nezapadáme. O obsahu peněženky nemluvě. Dopíjíme a platíme na kase, protože číšnice nás ihned ohodnotila a v obsluze poněkud polevila. Přesunujeme se zpět k hlavní silnici, na roh ulic Dardignac a Pio Nono, kde je snad jediný volný stolek. Na první pohled jiná klientela: mladí, nezávislí, žádné kravaty. Objednáváme každý litr lahvového Royalu, který jsme dosud nevyzkoušeli. Vedle sedí kluk se třemi holkami. Jedna z nich je naprosto okouzlující, opravdová encantadora..:-). Vzájemně se „nenápadně“ kontrolujeme, děvčata si i přesedávají, aby měla všechna dobrý výhled. Martin je ve výhodě, sedí blíž. Z té nejhezčí je unesen a jak bývá jeho zvykem, začíná se rozplývat. Jsme tu jediní turisté.
Kluk s jednou z děvčat vyklízí pole a krasavice Giselle sama oslovuje Martina. Za chvíli si k nám přisunují stolek ještě další dva kluci se slečnou Laurou. Různě vykládáme, potom si ke mě ale přisedá poněkud šílená Laura.
Jak se noc postupně přehoupne k ránu zůstáváme v družném hovoru pouze s Giselle a Carolinou, které jsou naprosto v pohodě. Martin mě upozorňuje, že jsem přišel o parádní vystoupení, když Giselle předváděla holky z vyhlášené Suecie: „Un cuerpo bueno, ojos azules, soy rubia y muy linda...“ Všechno krásně ladně předvádí. Je rozkošná. Martin mi jen tak mimochodem sděluje, že holkám svěřil 4000 pesos na jakési vstupenky. V pátek nás vezmou na diskotéku. Tak to jsem opravdu zvědav. Každopádně v pátek máme sraz opět zde v 21:00.
Z hospody odcházíme poslední. Je půl třetí ráno. Silný zážitek v nás zanechalo intenzivní nadužívání slůvka „cachai“. Hlavně z líbezných úst mademoiselle Giselle znělo nádherně (cachai - v Chile velmi rozšířený výraz pochází od slovesa cachar, synonyma k entender, tedy rozumět či lidově „kapírovat“..:-). Během večera nás u stolku obtěžovaly různé „socky“ žebrající nebo nabízející rozličné „ptákoviny“ – „Nada! No tenemos plata!“, zkušeně je odbývala Giselle. „Máš chůzi gazel a vím, že jsi mazel, má mademoiselle Giselle….“, ne že bychom byli fanoušky Vaška Neckáře, ale popěvek si nelze nevybavit. Tak, uvidíme se v pátek. Kolem řeky Mapocho kráčíme k hotelu a pan domácí je z nás opět na větvi. Jsme notně znaveni.
Velmi ztěžka se probouzíme před desátou dopolední. Pokoj je třeba vyklidit do jedenácti. Sprcha, balíme. V hotelu je najednou hodně lidí. Platíme a necháváme si tu velké batohy. Zítra ráno se sem z Valparaísa vrátíme a zaplatíme si ještě poslední noc z pátku na sobotu před odletem. V půl dvanácté jsme v našem oblíbeném snídaňovém podniku La Selecta, který nabízí parádní snídaně již od roku 1917. Je to krása – číšníci s utěrkami přes ruku, atmosféra dávných časů. Pojídáme každý čtyři croissanty a různé místní pečivo, café con leche a vymačkaný džus. Jaká to nádhera. V pátek a v sobotu se určitě ještě zastavíme.
♦ ♦ ♦
♦ ♦ ♦
Páteční den nám začal před více než osmi hodinami ve Valpu. Nyní už zpátky v Santiagu, rozdělujeme se na stanici metra Las Heroes. Martin jde rovnou na Cerro Santa Lucía, já musím nejdřív posnídat, neb se potřebuji trochu vzpamatovat. Neomylně mířím do La Selecty. Croissanty, koláče, kafe, džus. Posilněn na těle zahajuji útok na knihkupectví. Na Alamedě ve Fería del Libro kupuji fotografickou publikaci Vistas de Chile za hrozivých 19400 pesos. Na mapy mi chlapík doporučuje vojenský kartografický ústav. Tam se mi ale nechce, je horko a po probdělé noci nejsem zcela ve formě.
Ulice Merced patří antikvariátům. Zůstávám viset v jednom francouzském. Narážím i na těžké váhy v podobě např. „Kissinger a la Maison Blanche“, vydání hned z roku 1979. Mají tady i rychlý internet. Dovídám se, že zemřel Jiří Hanzelka. Je to neuvěřitelné, s Miroslavem Zikmundem v Tatře T-87 Jižní Ameriku brázdili už více než před půlstoletím. Zběžně obhlížím přilehlé Plaza del Mulato a krátce se jdu mrknout na Cerro Santa Lucía. Příjemná oáza, ale výhled je špatný – na jedné straně mrakodrapy a na druhé mohu pod silným příkrovem smogu bohužel pouze tušit majestátní hradbu And. Hory se za městem rýsují jen jako sotva viditelná černá linka, nic víc. Přitom jsou tak blízko. Bez smogu to musí být podívaná.
Vracím se ulicí Merced, trička s El Che nejsou. Neskutečná je galerie Plaza de Armas – uvnitř samá kadeřnictví, salóny krásy, depilace, kavárny s obsluhou ve spodním prádle a sexshopy. V turistických informacích v Casa Colorada mi děvče na mapy opět doporučuje IGM (Instituto Geografico Militar - Vojenský kartografický ústav). Je to kus cesty, projdu se. Od snídaně jsem měl jen deci vody, ale lítám jak urvaný vagón. Z Ahumady přecházím přes Alamedu na Prat. V téhle ulici jsou samé obchody s nábytkem.
Jsem mimo centrum, je tu o poznání méně lidí. Jen na Plaza Almagro jsou spousty studentů v uniformách. V institutu v ulici Dieciocho 369 mají skutečně pěkné a levné mapy, ovšem nikoliv turistického rázu. „Plastickou“ mapu Torres del Paine nevedou. Trávím tu zase nějaký čas a nakonec mohutně nakupuji: nástěnnou fyzickou mapu Chile, historický atlas, mapu Camino Austral a autoatlas. Přes Alamedu se vracím ulicí Tucapel Jimenez a pak už rovnou na San Martín, která vede až k hotelu Caribe. Na rohu si v krámku konečně kupuju aspoň Fantu a hned před obchodem ji hltám. Jak tak popíjím, zničehonic mě zpěvnou angličtinou oslovuje asi osmdesátiletý stařík v elegantním saku se slamákem:“Wheeere aare youu from?“ Na Českou republiku bez váhání reaguje zřetelným „Dobrý den!“ Kdysi býval obchodníkem a dovážel zboží z Polska a střední Evropy. Chtěl mě prostě jen pozdravit a připomenout, že „This is a wonderful country!“, a přeje krásný den. Ani na chvíli nepochybuji, že Chile je báječná země!!
Cestou si fotím neobvykle pestře pomalovaný dům s dívčím obličejem. Procházející starší dámy mi chtějí pózovat. Na hotelu jsem až před třetí. Domácí jedí, Martin spí. Dopisuju deník. Ideálně po šesté bychom měli vyrazit.
Oficiálně se hlavní město Chile jmenuje Santiago de Chile a je skutečným centrem života této jihoamerické "nudle" nebo ještě lépe "chilli papričky". Posledních více než dvacet let nerušeného ekonomického růstu proměnilo Santiago v jednu z nejmodernějších latinsko - amerických metropolí, včetně pěkné řádky mrakodrapů.
Santiago bylo založeno v roce 1541 Pedrem de Valdivia na kopci Huelén (dnes nádherná oáza klidu ve stínu mrakodrapů - Cerro Santa Lucía). Místo bylo vybráno ze strategických důvodů - mírné klima Centrálního údolí a dobré možnosti obrany díky řece Mapocho. Přesto bylo město zakrátko vypleněno místními indiánskými kmeny.
Až do 19. století zůstávalo spíše malou osadou s několika málo budovami (kostely, palác La Moneda). Obrovskou prosperitu přinesla Chile až extrakce a vývoz nitrátů a malá osada se postupně začala proměňovat ve velkoměsto (výstavba muzeí, národní knihovny či krásného vlakového nádraží Estación Mapocho).
Překrásnou kulisu města tvoří hory. Andes de Santiago jsou masivním horským systémem, kterému vévodí vulkán Tupungato (6570m). Za dobrého počasí bez smogu, které je bohužel spíše výjimečně, je možné z centra města spatřit zasněžené hřebeny And.
Vyrážíme do občerstvení za roh sníst si čtvrtku kuřete s hranolkama. Sedíme hned za výlohou, jsme uprostřed jídla, když mě Martin najednou vehementně požduchuje, ať zvednu zrak. Před barem radostně poskakuje naše vysmátá krasavice Giselle! „Mangiare, mangiare?“, každý nastavujeme tvář pro tradiční besito. Giselle se ptá, zda můžeme dnešní sraz posunout na desátou, že má ještě nějakou práci a zařizování. Úžasná lehkost, bezprostřednost a nepředstíraná radost z náhodného setkání. Dojídáme a na chvíli ještě usedáme na hlavní náměstí pozorovat lidi.
Kolem muzea de Bellas Artes přecházíme Río Mapocho, která připomíná spíše bahnitou stoku, protože výše upravují koryto a řeka je svedena do bočního kanálu. Na rohu Dardignaca jsme před devátou, ale všude je plno! Sedáme tedy o pár metrů dál a dáváme si jeden pitcher Escuda. Není špatný, zejména po celodenní dehydrataci. Z vyvýšeného posedu na zábradlí sledujeme pulzující ulici Bellavisty.
Neuvěřitelně prdelatá Kubánka se nás ptá, odkud jsme a nabízí nám masážní šimradlo hlavy – orgastic. Neuvěřitelný nesmysl v nás vyvolává záchvaty smíchu. „I like Czechoslovakia!“, a odhoupává se dál. Za chvíli se uvolňuje místo a s radostí si ordinujeme další litřík pivka značky Royal. Je teprve půl desáté, ale Martin už začíná pochybovat. Říkám, že Giselle budu věřit až do 23:00. Vskutku, před jedenáctou se holky objevují. Nesmíme být tak evropsky malověrní.
Nezbytná uvítací políbení a popíjíme, povídáme. V únoru prý holky vyrážejí pracovat do Barcelony. Carolina tam má strýce vlastnícího nějakou chemickou firmu a měla by tak práci dokonce ve svém oboru. Giselle je pohádkové stvoření. Obě dvě sice hulí jednu cigaretu za druhou, ale u někoho se to dá omluvit…:-)
Děvčata říkají, že vstupenky se předem koupit nedaly. Budou stát 3500 pesos. Fajn. V Disco Blondie na Alamedě má být speciální program k výročí vzniku diskotéky. Bude to asi poněkud divoký repertoár. Zvedáme se až půl hodiny po půlnoci a jdeme na micro amarillo, kterýžto nás odváží až před diskotéku. U pokladen je menší fronta. Carolina tu má ovšem kámošku, tak máme lístky hned a jen za 3000. Američan před námi je z toho úplně vedle. Ptá se, jestli je nějaký problém, a jestli jsou předběhnuti jen proto, že jsou Američani? Na druhou stranu se mu není co divit, všude je protiválečná nálada, v ulicích kampaně proti válce v Iráku a podobně.
Diskotéka je obrovská. V menším sále jede tvrdší techno, ve velkém je nad pódiem rozměrné plátno a obrazovky. Turistů je tu dost. Uprostřed na velkých kostkách tančí ti, co to umí. Polonahá tanečnice předvádí latino. Za chvíli na hlavní pódium vstupuje místní „Čejka“ a imituje nejrůznější „kitsch“ zpěváky. Samozřejmě i Tinu Turner. Bez optiky bohužel přicházím o detaily a uniká nám i většina z toho, co říká. Většinou jsou to dvojsmyslné hlášky, takže je třeba znát reálie. Místní se dobře baví. Potom už jede jenom disco. Staré hitovky, většinou 80. léta, ale co už.
Obdobně jako ve Valparaísu tančíme kolem hromádky našich svršků, jak kolem táboráku. Plechovka Escuda je tu za 1000, pisco sour 2000, se spritem za 2500 pesos. Tančíme bez přestávky, občas se přesouváme do menšího sálu. Je to náročné – už třetí noc bez spánku! Holky samozřejmě umí. Odcházíme tak pozdě, že už je brzo. Kostel ukazuje sedm hodin. Dnešek byl trošku jiný než ve Valparaísu, spíše pop, žádné „disco latino“, tedy takřka bez technicky náročných párových tanců. Komerčnější, evropštější diskotéka. Valparaíso je prostě pořád původní. Nemáme ani peso, všechno padlo. Autobus platí holky. Usmlouvávají to na tisícovku za všechny čtyři. Vyskakujeme na Paseo Ahumada a chao!!! Zbývá pár hodin do odletu.
♦ ♦ ♦
Je sobota. Tři dny bez řádného spánku. Ztěžka se potácíme probouzející se ulicí k hotelu a tiše rozjímáme. Na pana domácího je příliš brzy. Otvíráme si sami. Vybírám ještě 20000 pesos, ať je na snídani, lístek na letiště a zabalení batohů. V La Selectě nepohrdneme ofertou obnášející mísu různého pečiva, máslo, džem, dort, kafe a džus extra. Škoda, že nás u tak dobrého jídla bere spaní a co chvíli se vzájemně upozorňujeme, že v talíři se nespí. V devět odcházíme a po vyzvednutí věcí ženeme po San Martínovi na Alamedu. Na taxikáře nabízející odvoz na letiště používáme oblíbené „No tenemos plata!“. Sbohem Santiago! Adios, Chile!!!