Divoké noci chilské
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Jižní Amerika | UNESCO | Valparaíso
Lační dalšího hudebního zážitku v podobě koncertu Cheo Appela jsme se pár dní před odletem do Valparaísa vypravili znovu. V Santiagu jedeme metrem na terminál Alameda. Zpáteční lístek za 4,700 pesos je poněkud drahý, ale je to prostě společnost Tur-Bus: zcela nový autobus, místa jako ve vlaku, opěradlo sklopitelné takřka naležato, televize, sluchátka. Ve „Valpu“ jsme kolem třetí hodiny a kupodivu drobně prší, je poměrně chladno a nad městem se drží slušná mlha, vzduch je prosycen vlhkostí.
Jdeme se mrknout do jednoho z domů básníka Pabla Nerudy – do La Sebastiany. Nejprve výtahem Espiritu Santu na Cerro Bellavista. Přístup k výtahu je trochu zastrčený, ale jen kousek od náměstí. Před půl čtvrtou jsme na místě, otevírají za deset minut. V La Sebastianě Neruda moc nepobýval, ale dům je zajímavý. Jsou tu k vidění různé předměty a kýče ze všech koutů světa, které básník a diplomat nashromáždil během svého přepestrého života. Diplomatickou dráhu zahájil už ve třiadvaceti letech jako konzul v Rangúnu. Následoval Cejlon, Djakarta, Madrid a post velvyslance při UNESCO v Paříži. Je možné shlédnout zde i černobílé filmy z celého Chile doprovázené básníkovým přednesem svých děl. A samozřejmě dům nabízí krásné výhledy na město. Dolů už scházíme pěšky, kousek vedle od výtahu se nabízí zase trochu jiný pohled na Valparaíso – Museo a cielo abierto. Pastelově nabarvené domy, prádlo v oknech, polehávající psi. Tohle město ještě pořád žije vlastním rytmem a původním životem.
Pablo Neruda (12. 7. 1904 – 23. 9. 1973, vlastním jménem Neftalí Ricardo Reyes Basoalto) je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších básníků 20. století. V roce 1971 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Jeho tvorba sahala od milostných básní, přes historickou epiku až k politickým manifestům. Za svůj život Neruda zastával několik diplomatických postů a krátce byl také senátorem za komunistickou stranu. Za pravicového prezidenta Videly, který komunistickou stranu zakázal, musel odejít do exilu. Byl naopak blízkým spolupracovníkem socialistického prezidenta Allendeho. V době Pinochetova převratu byl Neruda hospitalizován kvůli rakovině. Zemřel 12 dní po převratu na srdeční selhání. Básník se stal legendou již za svého života a jeho smrt byla provázena velkou symbolikou a dá se říci, že rezonovala v celém světě. Pinochet sice nepovolil veřejný pohřeb, ale desítky tisíc Chilanů nedbalo zákazu a vyšlo do ulic. Z Nerudova pohřbu se tak stal první veřejný protest proti vojenské diktatuře. Ve Valparaísu je možné navštívit jedno z míst, kde Neruda bydlel – dům La Sebastiana.
Pro milovníky španělštiny ještě přidáváme básníkovo zamyšlení nad tím, co dělat, aby se z našich životů nestalo jen pomalé umírání.
♦ ♦ ♦
Muere lentamente quien se transforma en esclavo del hábito, repitiendo todos los días los mismos trayectos, quien no cambia de marca, no arriesga vestir un color nuevo y no le habla
a quien no conoce.
Muere lentamente quien evita una pasión, quien prefiere el negro sobre blanco y los puntos sobre las "íes" a un remolino de emociones, justamente las que rescatan el brillo de los ojos, sonrisas de los bostezos, corazones a los tropiezos y sentimientos.
Muere lentamente quien no voltea la mesa cuando está infeliz en el trabajo, quien no arriesga lo cierto por lo incierto para ir detrás de un sueño, quien no se permite por lo menos una vez en la vida, huir de los consejos sensatos.
Muere lentamente quien no viaja, quien no lee, quien no oye música, quien no encuentra gracia en sí mismo.
Muere lentamente quien destruye su amor propio, quien no se deja ayudar.
Muere lentamente, quien pasa los días quejándose de su mala suerte o de la lluvia incesante.
Muere lentamente, quien abandona un proyecto antes de iniciarlo, no preguntando de un asunto que desconoce o no respondiendo cuando le indagan sobre algo que sabe.
Evitemos la muerte en suaves cuotas, recordando siempre que estar vivo exige un esfuerzo mucho mayor que el simple hecho de respirar.
Solamente la ardiente paciencia hará que conquistemos una espléndida felicidad.
¡Vive hoy!
¡Arriesga hoy!
¡Hazlo hoy!
¡No te dejes morir lentamente!
¡No te impidas ser feliz!
Opět jsme na oblíbeném náměstí Plaza Victoria a pozorujeme okolí. Cestou ze záchodků jsem poplašil hejno holubů před jednou z laviček a od dvanáctileté holky jsem si vysloužil nelichotivé „Qué malo, maricón!!“. Po intermezzu v nám již známém podniku El Mastodonte jdeme zkontrolovat noční program v Piedra Feliz. Máme smůlu! Je březen a Cheo Appel teď vystupuje v úterý a sobotu, nikoli ve čtvrtek. Tak to je smutné! Todo cambia, todo, todo cambia! Alespoň to původní vystoupení zůstane neopakovatelným.
Jdeme hledat, kam se podějeme a kde strávíme těch deset hodin, které máme do odjezdu. Kolem přístavní tepny pokračujeme až za náměstí Sotomayor, kde už čtvrť dostává omšelý a drsný nádech přístavních baráků, pochybných hotelů, ... V ulici Cochrane z oken duní hudba a pokřikují holky. Tak tohle je trochu divoké! Rozmýšlíme, zda-li se tam půjdem podívat. Na dveřích stojí: „hotel – bar“. Nakonec zvoníme na dveře „Hotelu Louisiana Bar“. Po dřevěných schodech do mezipatra a zvoním. Děvče nás zve dál. Je to teda nášup – omšelý nábytek, malý bar a nízká pohovka s křesílkama, po stěnách suvenýry od námořníků z celého světa. Kromě pěti otřesných zavalitých „bezkrkých mašin“ tady nikdo není, je příliš brzy. Sedáme na pohovku a poroučíme si pivo. Třetinka Cristalu za tisíc. No dobře, když už jsme tady. Martin je jako na trní. Ke každému z nás si sedá jedno z těch stvoření. Dívka, která přisedla ke mě je ztělesněná krutost. Pochybnosti jsou pryč – je to bordel pro námořníky toho nejhrubšího zrna. „Mašina“ Alexandra se mě už asi po dvou minutách ptá: „Me invitas a un trago?“ Tak to je trochu příliš. Říkám, že na drink nezvu hned každou a konverzace postupně utichá a ukrutnice se naštěstí vzdaluje.
Holka za barem je celkem příjemná a ptá se, jestli se nám tu líbí nebo hledáme něco jiného. Říkám jí, že bychom se rádi podívali do města do jiných podniků, ale že přesně nevíme kam. Chvílí přemýšlí a pak píše tipy na hospody a diskotéky, kde je levně. Je sympatická. Zatímco jsem na baru, Martina už sjíždí další „modelka“, hladí ho a prosí o tanec. Platím piva, děkuju barmance, vysvobozuji ztrápeného parťáka a rychle padáme pryč. Chlapík ve dveřích Martinovi ještě pro jistotu dává navštívenku. Stojí na ní (doslova):
|
Takže zájemci neváhejte! Co tady ještě nezažijeme, zapadnout do bordelu! Každá zkušenost dobrá, máme aspoň pár tipů pro opravdu drsné cestovatele. Vydáváme se hledat klasickou hospodu nebo bar. Míjíme El Solido na ulici Freire, nevypadá zle, ale ještě se jdem mrknout na El Barco v ulici Chacabuco. Po krátkém zaváhání vystupujeme po schodech nahoru. Vypadá to hrubě. U stolků posedávají ukrutní týpci, samé drsné zjevy. Všichni chlemtají pivo. Holkám od vedlejšího stolku půjčuju tužku a něco škrábou po zdi. Obsluha nepřichází, tak Martin jde, ač nerad, na bar pro litr Escuda. Prý ho takřka ignorovali, nicméně pivo přináší. Rychle upíjíme, protože sem rozhodně nepatříme a očividně tu nejsme vítáni. Vedle nás si k holkám sedají tři maníci, jeden z nich je docela slušně sjetý dredař. Holky za chvíli odcházejí a maník po nich ihned dojíždí jejich piva, uplivuje na zem. Má toho zjevně dost. Zvedáme se, ve své sklenici schválně nechávám trochu piva. Ještě jsme se ani nevzdálili od stolku a chlapík ho hbitě stahuje. Tak na zdraví!
Padáme zpět k El Solido, kde litr Escuda inzerují dokonce za pouhých 750 pesos. Vypadá to o poznání přátelštěji, i když ani tady očividně žádní gringos nejsou. Dobrá hudba, normální barman, který nám ihned přináší pivko Escudo a dokonce se ptá, jestli je to v pořádku, zda nechceme Heineken. Naproti u stolu sedí skupinka mladých lidí. Baví se neuvěřitelně divoce, řvou, ječí, smějou se, objímají se, holky se divoce vlní, rozlívají pivo… to vše, aniž by ovšem byli opilí. Dovedou to takhle rozjíždět i bez přemíry alkoholu. Samozřejmě netrvá dlouho, a už naproti mně sedí krásná Evelyn a naproti Martinovi kolega Miguel. Dělají v novinách El Mercurio jako počítačoví programátoři. S většinou ostatních se znají ze studií. Za chvíli je jejich stůl odvolává zpět, přirozeně jsme zváni, ať si přisednem. Jméno „Jiří“ je pro ně atrakcí. Prý jestli rádi tančíme? Co na to říct? Každopádně se za chvíli přesuneme na diskotéku, kde se pojede podle všeho až do rána. Vyrážíme do Ach Havana, což je slušný podnik hned vedle Piedra Feliz. Jsme sami s holkama. Při východu z El Solida si nás děvčata rozdělily. Já mám tančit s Patí, Martin s Evelyn. Patí je ukecaná jak hrom, conversamos, nebo spíš poslouchám proud její řeči.
Holky se s ostatními blbě dohodly, tak se kus cesty vracíme a jdeme do oblasti Subida Ecuador. Máme vyhlídnutou diskotéku Locomotora. Prostředí je lidové, vstup taktéž. Dáváme si věci přímo na parket na viditelné místo. Už v hospodě nás Miguel několikrát upozorňoval, ať si pořád dáváme pozor na věci.
Po půlnoci začínáme s tancem. Je to dílo, holky jsou samozřejmě rozené tanečnice, je to podívaná. Individuální pohyb jakž takž zvládám, ale jakmile mě Patí učí párové otočky, kroky a další věci, tak se nechytám. Kolem čtvrté hodiny vycházíme, venku drobně mrholí. Holky odjíždějí colectivem do Viňa del Mar. Ciao! Za mohutné pomoci místních jsme prožili skvělou noc. Po páté hodině stojíme před zavřeným autobusovým nádražím, prší. Za pár desítek minut naštěstí otvírají. Natahujeme se přes plastové sedačky a čekáme na náš spoj. Totálně fyzicky zničení.
Fotogalerie - Valparaíso, Chile
