Jak název, tak i celý nápad se zrodil při pročítání webu www.tisicovky.cz. Podle něj je v Česku šestnáct pohoří, která mají alespoň jednu horu převyšující 1000m. Takže šestnáct pohoří, šestnáct nejvyšších kopců a šestnáct „pohodových“ výletů po krásných českých horách.

1. Sněžka (1603m)

Nejvyšší hora Krkonoš i celé ČR - známá Schneekoppe nebo chcete-li Śnieżka. Najdeme jí severně od Pece pod Sněžkou na samotné hranici s Polskem. Není bez zajímavosti, že se jedná o největrnější a nejchladnější místo v Česku. Sněžka nápadně vystupuje nad úroveň okolních rovinatých plání, její strmé svahy pokrývají kamenná moře, která níže přecházející v ledovcové kary - Obří důl, Dolina Łomniczki. Na vrcholu stojí několik budov. Historická rotundová kaple sv. Vavřince z konce 17. století, horská bouda ve tvaru létajícího talíře či pošta. Dlouhodobé roční průměry naměřené zde působící meteorologickou stanicí jsou celkem zajímavé: teplota vzduchu 0,2 °C a rychlost větru 42 km/h (11,5 m/s).
Za dobrého počasí, které tu panuje podle našich zkušeností spíše výjimečně, je ze Sněžky nádherný výhled.

Krkonoše

Krkonoše jsou nejvyšším pohořím v ČR a tvoří přirozenou hranici se sousedním Polskem. Pohoří začíná na západě u Harrachova, kde končí Jizerské hory. Pokračuje po česko-polské hranici v délce 30 km k východu, kde u Žacléře přechází v Broumovskou vrchovinu.
Krkonoše jsou jednoznačně nejdrsnějším pohořím v Česku. Na hřebenech ve výškách okolo 1400m a výše jsou podmínky srovnatelné s pobřežím Grónska! Teploty se v průměru pohybují těsně nad bodem mrazu a sníh zde leží více než půl roku, častý je silný vítr a mlhy. Vyjde-li počasí, obzvláště během zimních inverzí, jsou výlety po hřebenech parádním zážitkem.
Od roku 1963 je zde na ploše 363 km2 vyhlášen KRNAP – Krkonošský národní park. Tato informace má význam zejména z důvodu možného postihu za neoprávněný vstup mimo značené turistické trasy.

Výstup na Sněžku

Sérii „rodinných procházek“ jsme zahájili symbolicky nejvyšší horou. Přístupová trasa ke Sněžce ze západu, kterou jsme si v sobotu 6. prosince 2008 vybrali, je jednou z delších. Ráno jsme zaparkovali ve Špindlerově Mlýně (parkování zdarma od 7:00 do 22:00). Lidé kolem nazouvali přeskáče a spěchali k lyžařskému vleku. My jsme se za drobného sněžení vypravili směr sv. Petr. Po červené trase jsme minuli poslední chatu Panorama a starou Bucharovou cestou šlapali nahoru po úbočích Kozích hřbetů. Předem jsme si samozřejmě zjistili stupeň lavinového nebezpečí, neboť na této trase nejsou pády lavin žádnou výjimkou.

Přes drobné obtíže způsobené hlubokým sněhem jsme vyšli k rozcestníku na Kozích hřbetech (1422m). Tady začíná nejnáročnější pasáž. Nikoli však z hlediska fyzické náročnosti, ale kvůli orientaci. Celý den nám sněžilo a foukal velice silný vítr, v hřebenových pasážích byla viditelnost od 15 do 50 metrů. Přechod z Kozích hřbetů na Luční boudu není značen tyčemi. Přímý východní směr se nám podařilo udržet a na Luční boudě jsme si dali zaslouženou svačinku.

Z Luční boudy už je cesta snadná. Stále po modré ke Slezské boudě (trasa vyznačena tyčemi) a odtud vzhůru Větrným hřebenem po červené turistické značce na vrchol Sněžky (1603m).

Cesta zpět se zkomplikovala tím, že nebylo možné jít přes Kozí hřbety (nebylo vidět naprosto nic). Od Luční boudy jsme tedy po vytyčované červené trase zamířili na Výrovku, kde jsme se stočili k západu a po zelené se vrátili zpět Dlouhým dolem podél Svatopetrského potoka do Špindlu.