Jak název, tak i celý nápad se zrodil při pročítání webu www.tisicovky.cz. Podle něj je v Česku šestnáct pohoří, která mají alespoň jednu horu převyšující 1000m. Takže šestnáct pohoří, šestnáct nejvyšších kopců a šestnáct „pohodových“ výletů po krásných českých horách.

8. Smrk (1124m)

Smrk (1124m), nejvyšší hora Smrčské hornatiny a současně i české části Jizerských hor je nejseverněji položenou horou, na kterou jsme se během našich procházek po českých horách vypravili.
Smrk (polsky Smrek, německy Tafelfichte) se nachází přibližně 5 kilometrů vzdušnou čarou směrem na jihovýchod od Nového Města pod Smrkem. Historicky se zde stýkají hranice tří zemských celků: Čech, Lužice a Slezska. Další zvláštností je, že se jedná o dvojvrchol. Oba vrcholy, z nichž ten nižší východní (1121m) je již na polské straně, odděluje mělké sedlo (1117m). Sedlem prochází od roku 1997 pěší hraniční přechod.
Vrchol Smrku je zastavěn. Stojí zde moderní kovová konstrukce rozhledny (z r. 2003), v jejíž spodní části je i malá místnost, kde se mohou turisté skrýt před nepřízní počasí. Do roku 1946 stála na vrcholu turistická chata s rozhlednou. Ta však vyhořela a již nebyla rekonstruována. Obdobně dopadl i původní smrkový prales na vrcholové plošině, který byl také zničen a dnes vrchol pokrývá nová výsadba. Pouze několik metrů od rozhledny, se nachází pomník postavený na počest Theodora Körnera, německého básníka, který na vrchol vystoupil v roce 1806.

Jizerské hory

Jizerské hory jsou součástí Krkonošské oblasti. Délka pohoří ve směru západovýchodním činí 30 km, šířka ve směru severojižním až 20 km. "Jizerky" tvoří přirozenou hranici s Polskem a oddělují Frýdlantský výběžek od zbytku vnitrozemí. Nejvyššími vrcholy na české straně jsou Smrk (1124m) a pouze o dva metry nižší Jizera (1122m), na polské straně pak nepatrně vyšší Wysoka Kopa (1126m). Stejně jako většina českých pohraničních pohoří jsou i Jizerské hory silně poškozeny spalováním nekvalitního hnědého uhlí v okolních elektrárnách. Nedávné odsíření situaci zlepšilo, avšak z původních smrčin se nedochovalo téměř nic, nejcennějším je nyní pravděpodobně zbytek pralesa na Černé hoře (1085m).
Zajímavostí je samotné klima v oblasti Jizerských hor. Vyznačuje se extrémní vlhkostí. V některých místech například naprší až 1 500 mm srážek ročně, což jsou z dlouhodobého hlediska jedny z nejvyšších hodnot. Zima bývá velice bohatá na sněhovou nadílku. V minulosti byla v oblasti Jizerských hor naměřena přirozená výška sněhu přes 4 metry. Jako celek jsou Jizerské hory od roku 1967 Chráněnou krajinnou oblastí.

Výstup na Smrk

Na výstup jsme se vydali ve třech (Adéla, Robert a Martin). Původně jsme uvažovali, že zkusíme běžky, ale nakonec zůstalo při starém, pěkně celou cestu po svých. Přímo přes vrchol vede modrá turistická značka, která na severu začíná v obci Nové Město pod Smrkem. Na náměstí jsme zaparkovali náš kočár a vyrazili na trasu. Počasí vypadalo nadějně.

Nejprve jsme minuly pramen Kyselky a po krátkém bloudění v lese jsme se po zpevněné cestě dostali k turistickému posezení u Streitova obrázku. Tou dobou se již definitivně roztrhala ranní mlha a my jsme se začínali kochat pohledy na okolní kopce - Měděnec (777m) či Svinský vrch (756m). Sestupující turisté nás však nabádali k jisté obezřetnosti, neboť v kopcích řádili myslivci!

V partiích nad 1000m výrazně prořídl okolní porost a významně přibilo sněhu. I přesto se šlo velmi dobře a téměř vůbec jsme se nepropadali. Po necelých dvou hodinách cesty jsme byli na dosah vrcholové rozhledně. Kolem se proháněla spousta běžkařů a panoval zde celkem slušný ruch. Několik minut ve vichru na horní plošině rozhledny a pak rychle do kryté místnosti, kde jsme zařadili svačinu. Z vrcholu byl perfektní výhled na Sněžku (1602m), Jizeru (1122m) či Ještěd (1012m). Krátce jsme si povzdechli: "Škoda, že takhle pěkně nebylo na Sněžce".

Značený vrchol Smrku (1124m) je asi 50 metrů jižně od odbočky k rozhledně. A právě tímto směrem jsme pokračovali. Nechtěli jsme se vracet stejnou cestou. Nejprve kopec klesal pouze mírně, ale po pár desítkách metrů sklon značně narostl. U rozcestníku "Nebeský žebřík" se naše cesta spojila s běžeckou (červená trasa). Velkým obloukem kolem rozcestníku "Na písčinách" jsme prošli pod vrcholem Paličník (972m) ke stejnojmenné vyhlídce. Tady už jsme však sešli z modré stezky a sledovali značky žluté. Po zledovatělých skalních stupech a za nemalé dopomoci zábradlí jsme se vyškrábali ke kříži. Naskytl se nám pohled na okolní skalky a dole v údolí i na obce Hejnice či Lázně Libverda.

Sestup po žluté byl z náročnějších. Zejména pak jeho horní část, která vedla z části korytem potoka. Pod sněhem byl skrytý led a nebyla nouze o balancování na jedné noze a pády. Stezka není v zimním období zjevně vůbec využívána. Od Bártlovy boudy, kde jsme přešli na zelenou stezku, byla cesta velice monotónní. Zpátky na modrou trasu jsme se dostali až u pramene Kyselky. Mezitím jsme potkali na padesát myslivců, kteří "U Červeného buku" končili svůj lov.