Vydařená rekreace ve Vysokých Tatrách
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký
Štítky: 2015 | Ganek | Vysoké Tatry
Po dlouhých 11 letech dostal kamarád Jan Kubíček, řečený Klubíčko, doma povolení, a tak jsme mohli zase jednou vyrazit na hory. Počasí přálo útěku z vyhřátého města do Tater, kde horská služba ještě varovala před uklouznutím na ledu.
Ganek
Den před odjezdem mi volá p. Klubíčko, že odjezd odsouvá o den. V Praze mě to nebaví, tak jedu sám. Dobytčí vlak Českých drah má tradiční hodinové zpoždění, spánek mi navíc znemožňuje rozvášněná tlupa opilých adolescentů. Asi jim už trochu závidím. Před těmi jedenácti lety jsme s Klubíčkem a spol. fungovali úplně stejně a navíc jsme po třech dnech s bolavými hlavami jeli zpátky domů.
Na přeplněném Popradském plese si dávám v nové chatě kafe a palačinky. Personál je tu snad ještě víc zmatený než já po bezesné noci v přetopeném kupéčku. Jdu se natáhnout do Zlomiskové doliny k potoku. Je tu klid a sluníčko krásně svítí z nadhlavníku. Nějak mi ale nejde spát, tak se přesouvám do její vyšší části pod Ladové pleso. Tady se koukám kolem sebe na hory. Nikde ani noha, jen flora a fauna. Po vynikající oravské slanině obcházím Dračí hřeben a nalézám do Gankové štrbiny. Ve žlabu je sníh a promočené mechy, tak jdu radši po hřebínku. Snadno se dostávám do sedla mezi Gankem a Rumanovým štítem. Poslední fáze po hřebínku na Ganek je trochu exponovanější a všude kolem jsou krásné výhledy. Nahoře si čtu ve vrcholové knížce zápisy horolezců, kteří přelezli legendární Galerii.
Mám trochu úžeh, tak se na zpáteční cestě ochlazuju v plese pod Vysokou. Po vyprážaném sýru, pudinku a pivu na Popradském plese se dostavují střevní komplikace. S Corgoněm v ruce usínám u Jazierek lásky na Štrbském plese.
Soliskový hreben
Nazítří ráno potkávám na nádraží voňavého a vystajlovaného Jana. Jan je amatérský horolezec, dívčí idol a vyhlášený tanečník. Srší břitkým, přímým humorem na mou adresu. Mně to vrásky nedělá, protože vím, že moje chvíle přijde na hřebeni. Jan totiž trpí situační paralýzou. Když ho chytí strach z výšky, není schopen jít tam ani zpátky. To je chvíle, kdy mu lze všechny jeho žerty lacino vrátit.
Po kafi a snídani jedeme lanovkou na Solisko. Po otravném výstupu na Prední Solisko se odpojujeme od ostatních výletníků. Lehce postupně zdoláváme Soliskový hrb, Mlynické a Furkotské Solisko.
Velká výzva přichází za sedlem za Furkotským Soliskem. Vylézáme na věžičku a dál to prostě nejde. Zkoušíme různé varianty obcházení a pořád se nám nechce slézt z hřebene. Sereme se tu asi čtyři hodiny, chvilku lezeme i v převislém komínu, který končí na jakési nakloněné lávce. Ale ani to nejde. Nakonec slézáme nějakým žlabem na furkotské straně až hodně dolů. Obcházíme hřebínek a zase zpátky do sedla a na další věžičku. Nahoře se celý scénář opakuje, akorát už jsme hodně unavení.
Neúspěšně hledáme plošinku na spaní a Klubíčko začíná lehce sýčkovat. Takže slézáme až dolů k Nižnému Wahlenbergovu plesu. Máme za sebou asi osm hodin chůze a lezení. Večeříme a vypijeme slivovici. Kolem sedmé hodiny už ticho doliny narušuje jen meluzína, cupitání horských hlodavců, zpěv ptáků a Janovo spokojené oddychování zpoza nově zakoupeného žďárského vaku.
Ráno nás čeká Mordor v podobě opětovného výstupu na hřeben. Zase vůbec nevíme, kde jsme. Asi někde před Prostredným Soliskem. Tady už to parádně odsýpá, nahoře azúro. Přes Prostredné Solisko to jde jako po másle, lahůdkou je i nejvyšší kopec v hřebeni – Velké Solisko. Moc si to užíváme i na zubech mezi Velkým Soliskem a Bystrou lávkou. U p. Klubíčka registruju nějakou nevysvětlitelnou morálovou změnu a po hřebeni skoro letí. Pořád říká u něj při lezení nezvyklá slova typu: „Jo, to pude, vole.“, „Na pohůdku“, atp.
V Mlýnické dolině už nás čeká jen koupačka pod vodopádem Skokem a hodnocení dívek fotících se pomocí tyčí na selfíčka. Pak už jen navštěvujeme oblíbená restaurační zařízení na Štrbském plese a v Popradu, abychom se odměnili za bolavé svaly a ukrátili si čekání na noční vlak.
