Přesvědčit Martu, aby se mnou po loňské zkušenosti opět vyjela do Vysokých Tater, nebylo snadné. Tím spíš, že jsem chtěl lézt na stejný kopec jako loni. Jen jiné, těžší cesty. To jsem ovšem nahlas neříkal! A co zafungovalo? Bonusy! Bonusy v podobě lůžkového vozu tam a Pendolina zpět, pokoj na chatě u Popradského plesa s vlastním sociálním zařízením, řečičky slibující rychlé výpady do skalních stěn bez zbytečné zátěže (tzv. výběh na lehko), dostatek jídla, alkoholu a odpočinku po návratu ... a samozřejmě vize skvělé hostiny před odjezdem v Café (C)Razy v Popradu! Pokud bude příště potřeba ještě přiložit, aby oheň opět zaplápolal, tak už opravdu nevím jak!
Prvně v životě se ocitám v lůžkovém voze. Kupé pouze pro dva. Ve vzduchu je cítit lásku! Velké postele, částečně odhlučněný interiér ... mé naděje na „romantickou“ cestu se však rozplývají ještě v Praze. Péče o děti a lavina každodennosti jakoby se přes Martu převalily takovou silou, že usíná ještě před libeňským nádražím. Takže ulehám s knihou.
Perfektně nám navazuje spojení. Ze Štrby jedeme zubačkou na Štrbské pleso a odtud šlapeme k chatě. Je málo sněhu. Sjezdovka na Solisku je v provozu, ale bez sněhových děl by nejspíš nebylo na čem jezdit. O to lépe se nám vykračuje. Na chatě odkládáme přebytečné věci, doplňujeme teplý čaj a neotálíme nijak s prvním výstupem. Cesta Banán v severozápadní stěně Tupé. Parádní skalní žebro přímo naproti chatě. Teplota -12 °C a svěží vítr k tomu.
Jen se za námi zavřely dveře, začíná se snášet hustá mlha. Stoupáme v serpentinách po magistrále a v pravý čas odbočujeme na nevýraznou stezku spletitou tatranskou klečí. Máme štěstí, neboť je čerstvě prošlápnutá stopa. Orientace v mlze by byla jinak nemožná. Skalní žebro vůbec nevidíme. Po 15 minutách je jasno. Banán dnes nepůjdeme. Zrovna do něj nastupuje parta tří kluků. Vždycky je po ruce nějaký náhradní plán a ten můj se jmenuje Banán extra. Ujišťuji Martu, že název znamená jen to, že se musí udělat několik „extra“ kroků a výstup zahájit z vedlejšího žebra. Obě se mají po nějakých 100 metrech spojit a pokračuje se po Banánu.
Dominantní a horolezecky zajímavá je severozápadní stěna Tupé, která spadá do Zlomiskové doliny. Stěna dosahuje maximální výšky 500 metrů na úrovni centrálního žlabu a je kilometr široká. Dostatečné množství zajímavě členitých žeber a žlábků a blízkost Chaty u Popradského plesa ji přímo předurčuje k zimnímu mixovému lezení. Skalní pasáže jsou v průměru IV. stupně obtížnosti. Žlaby mohou být v zimě hodně lavinézní.
Hezké mírně vpravo se ohýbající žebro, které je krásně vidět přímo od chaty. Při nástupu pod žebro je nutné překonat bujnou kleč, ale při dostatečné výšce sněhové pokrývky je žebro velice dobře přístupné. Orientace je snadná a v případě komplikací je možné využít k dokončení výstupu oba přilehlé žlábky. Na zlezení žebra za normálních podmínek postačí maximálně 2 hodiny.
Krátké skalní žebro mezi dvěma výraznějšími, v nichž vedou cesty Andráši-Gálfy a Banán. Jedná se o náročnější mixové (drytoolové) lezení, které je vhodné i pro horší zimní podmínky, kdy je velmi nestabilní sníh. Klíčová je třetí délka. Kousek pod vrcholem žebra je možné slanit (60m) do žlábku a nepokračovat na linii Banánu. Autoři cesty uvádějí 4 hodiny.
Naší výstupuvou variantu jsme vyznačili zeleně, neboť jsme se v nástupu nemaje plánek evidentně odchýlili od zamýšlené linie Banánu extra. Naši variantu prvních 60 metrů hodnotíme M3-M4. Žlutě je pak vyznačena logická trasa na hřeben po vylezení na konec žebra. V první 60 metrové pasáží jsme byli přibližně 1,5 hodiny.
Sestup je snadný. Po dosažení hřebene je vpravo pod námi Sedlo pod Ostrvou, od kterého vede stezka dolů po turistickém chodníku k Popradskému plesu (1 hodina).
Ve svém odhadu náročnosti onoho „extra“ jsem se zle zmýlil. Nezapamatoval jsem si popis v průvodci a teď visím na jednom cepínu, bez nejmenší šance se zajistit. Jsem v prdeli! Začínám se trochu třást. Možná je to mrazem, který postupně pohlcuje špičky nohou a míří stále výš a nebo taky strachy, že poletím. A nečeká mne zrovna malý pád. Ruka začíná tuhnout a natékat. Vylezl jsem 15 až 20 metrů a podařilo se mi hodit kolem šutru za celou dobu jednu nejistou smyčku! Vůbec bych se nedivil, kdyby samovolně sjela. Zpátky dolů to nedám. Vyloučené. Musím nahoru. Druhý cepín dávám kolem krku a přehmatávám. Daří se mi zabodnout špičku cepínu do tatranského drnu, shyb a sláva. Můžu popolézt. Vysvobození se ovšem nekoná. Terén není snadnější a možnosti na jištění nulové. Navíc se mi daří shodit dolů pořádný kus ledu a Marta se mu nestíhá uhnout. Dostává to do ruky a do helmy. Cosi vykřikuje. Skoro ji neslyším. Banán jsme chtěli lézt paralelně se dvěma max. třemi jištěními mezi námi, ale na toto nemáme matroš, resp. hlavně delší lano. To je dílo. Nejraději bych se praštil cepínem do palice, jak jsem blbej. Daří se mi celkem dobře umístit oba cepíny. Jediná možnost je, se do jednoho cvaknout a přes druhý jistit Martu.
Leze nekonečně dlouho. Už vůbec necítím nohy a ruce začínají rychle chladnout. Hřejivé dávky adrenalinu z předchozích minut vyprchaly. Nemůžu se prakticky pohnout. Mrznu. Je mi jasné, že za tohle dostanu pěkně vynadáno. Pořád se skoro neslyšíme. Marta se musela zaseknout v tom strašném místě, kde jsem se vybál. 10 minut bez jediného pohybu nahoru. Sakra!
Marta se přibližuje. Raději mlčím. Má v očích slzy a velký strach. Zasekávám její cepíny a cvakám do nich její odsedku. Má úplně zmrzlé ruce. Měníme si rukavice. Moje jsou pořád ještě trochu prohřáté. Pokračuju nahoru pro další porci adrenalinu. Je to lepší. Daří se mi odjistit cestu a postupuji po menších úsecích. Jakmile je možné udělat bezpečnější jištění, dobírám Martu.
Z nejhoršího jsme venku. Napojujeme se na hlavní žebro s cestou Banán. Obezřetně si již vybíráme tu nejsnadnější výstupovou trasu. Kousek po hraně žebra, kousek po jeho levé straně. Lezeme společně s malým rozestupem a konečně si to v klidu užíváme. Kromě rukou, které se Martě nedaří prohřát, je krize zažehnána. Zhmožděninu na pravé ruce způsobenou kusem ledu statečně ignoruje. Dolézáme na konec žebra. Schází možná 200 metrů na hranu hřebene v mírnějším terénu. Prudší suťovisko pokryté trochou sněhu. Mlha nás provází celou cestu. Zvedá se vítr a spolu se zapadajícím sluncem klesá rychle i okolní teplota.
Až na hřebeni se odvazujeme z lana a neprozřetelně sundáváme i mačky. Cesta dolů do sedla pod Ostrvou se však smeká natolik, že je musíme znovu nasadit. Sestup po magistrále je sice nekonečný, ale teplá večeře na chatě tomu dává zapomenout.
Hodnocení dnešního výstupu je nelítostné. Dostávám za uši. Krátké lano (a to se na pokoji válela šedesátka) a žádné šrouby. S ohledem na podmínky a viditelnost nepřiměřeně náročná cesta, kterou jsem si navíc pořádně nenastudoval! A ještě jsem ji zhmoždil! Dobré jídlo a pivo zmírňují napětí a připravují půdu pro zítřek. Slibuji na svou čest, že se polepším ...
Následující výstup si nezaslouží samostatný článek. Zmíním jen tolik, že jej překazil čerstvý bořivý sníh, hrozné počasí a že mi Marta musela 200 metrů pod vrcholem dát ruku na to, že když to dobrovolně otočím, tak se sem se mnou vrátí zase za rok! Takže zimní tatranská dobrodružství budou pokračovat. Hurá! A hostina v Popradu se konala ... a pivo teklo proudem ... a chodů bylo nepočítaně ...
Naše minimalistická výbava - lezecké cepíny a mačky, helma, sedák, ktratší lano (30m), sešité smyčky (4), friendy (0.75, 1 a 2), volné karabiny a slaňovací pomůcky, včetně šnůry pro případ nutnosti zřízení slaňovacího bodu - nebyla ani na odlehčenou variantu "extra" banánu dostačující. Zejména krátké lano byl problém.
Doporučená literatura:
Weby:
Před odjezdem doporučujeme sledovat předpověď počasí od horské služby.