Tupá (2293m) – centrální žebro
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2013 | Slovensko | Tupá | Vysoké Tatry
„Vyhlašuji konec lenošení. Mateřská dovolená přeci neznamená, že se budeš takhle dlouho poflakovat … jedeme do Tater!“
„Nedráždi mě! Chceš si to vyměnit?!? … a kdy chceš jet?“
„Víkend před Vánoci.“
„A co bude s Magdalenou? Vždyť jí budou sotva tři měsíce?“
„Necháme ji ve Vanďáku, ať si ji užijou prarodiče.“
Týden před odjezdem uprostřed stěhování se mě Marta ptá: „Koupils lístky do lůžkového vozu, jak jsi sliboval?“ A sakra! Zapomněl jsem na to. Vždyť už v pátek jedeme lézt. Den nato volám z hlaváku, abych si mohl v přímém přenosu posypat hlavu popelem. Sliboval jsem lůžko a není ani lehátko. Držím v ruce pravděpodobně poslední dvě místenky na sezení. Na Vánoce se polovina Prahy stěhuje na Slovensko.
Všichni opilí spolucestující už spí. Listuju průvodcem. Míříme do severozápadní stěny Tupé. Z pohodlí chaty u Popradského plesa si chceme vylézt nějakou zajímavou linii, ale v tom shonu jsem se za celý týden nepodíval ani na předpověď počasí. Nevím, jaké jsou sněhové podmínky. Co lavinové nebezpečí? Většina mých otázek je odpovězena už v ranní zubačce ze Štrby. Sněhu je minimum a teplota přesně taková, že mi Marta nemůže vynadat, že jsem ji donutil nechat doma péřovku. Jedeme light and fast!
Ze Štrbského plesa přebíháme pod Patrií k chatě. Přestože je krátce po osmé hodině ranní, můžeme se rovnou ubytovat, nechat na pokoji nadbytečné věci a vyrazit za lezením. Bereme jen minimum věcí. Nebe bez mraků je příslibem krásného počasí po celý den. Stoupáme pod Puškášovo centrální žebro, které chceme vhodně zkombinovat se žlabem Samuhel – Vestenický. Obě cesty mají stejné hodnocení obtížnosti III – IV a obě byly prvně prolezeny v zimních měsících v 60. letech minulého století. Začneme na skále a pak si trochu zacvičíme ve stoupání vysněženým žlabem.
Tupá (2293m)
Dominantní a horolezecky zajímavá je severozápadní stěna Tupé, která spadá do Zlomiskové doliny. Stěna dosahuje maximální výšky 500 metrů na úrovni centrálního žlabu a je kilometr široká. Dostatečné množství zajímavě členitých žeber a žlábků a blízkost Chaty u Popradského plesa ji přímo předurčuje k zimnímu mixovému lezení. Skalní pasáže jsou v průměru IV. stupně obtížnosti. Žlaby mohou být v zimě hodně lavinézní.
Puškášovo (centrální) žebro, II/AD-, III-IV, 500m (vyznačeno modře)
Jedná se o pěknou logickou linii v centrálním žebru přímo na vrchol Tupé. Výstup je kombinací lezení po drnech a ve skále. Těžší místa je možné dobře jistit pomocí smyček a využijete i 1 – 2 friendy středních velikostí. Podle podmínek je dobré počítat se třemi a více hodinami.
Žlab Samuhel – Vestenický, II/PD+, III, 450m (vyznačeno červeně)
Linie vede žlabem hned napravo od centrálního žebra. Nejtěžší místo je v nástupu do cesty v dolním skalním prahu. Pokud podmínky jeho přelezení neumožňují, lze jej obejít po skále nalevo. Ve žlabu je několik malých skalních prahů nízké obtížnosti. Pozornost je potřeba věnovat sněhovým podmínkám a počítat, že doba výstupu bude závislá čistě na fyzické kondici a nikoliv na nástrahách cesty (max. 3 hodiny).
Sestup je jednoduchý. Podle toho, co je v danou chvíli kratší, lze pohodlně sestoupit po hřebeni vlevo k Lúčnemu sedlu, odtud žlabem k Ľadovému plesu a Zlomiskovou dolinou dolů (pozor na laviny) nebo vpravo do Sedla pod Ostrvou a pak po turistickém chodníku k Popradskému plesu (obě cesty 1 – 1,5 hodiny).
Přístupová cesta Zlomiskovou dolinou je perfektně prošlápnutá. Jako vždy se navazujeme pozdě, pomalu se z toho stává tradice. Do Puškášova žebra nastupujeme v jeho nejnižším výběžku. Lezeme v kombinaci tatranského drnu a skály. Sněhu je minimum, led žádný. Těžší místa jistím smyčkou a sem tam i friendem. Něco je však na našem lezení špatně. Je mi zima a to není normální. Postupujeme totiž příšerně pomalu. Marta si už v dolině stěžovala, že jí to nešlape a cítí se hrozně unavená. Tady ve skále je to znát dvojnásob. Druhá část výstupu žlabem se pro ni stává očistcem. Naposledy se mnou byla v kopcích přesně před rokem, kdy jsme v prosinci zakufrovali v lehké vánici přes noc na Soliskovém hřebeni. Pobíhání kolem dcerky zjevně nezoceluje svaly dostatečně. Špagát mezi námi je napnutý, abych jí alespoň částečně usnadnil plížení vzhůru. Zezadu slyším proud nadávek, přerušený občasným vzlykáním. Zdá se, že to nebyl dobrý nápad. Pomalu se smiřuji, že zítra už nic nebude. Žádný Banán!
Konečně jsme na hřebeni. Je nádherně. Zapadá slunce a Tatry se koupou v rudém. Marta, která se před pár okamžiky loučila se životem, volá, aby zjistila, že si Magdalena odloučení užívá a rodiče jsou jí ukradení. Sestupujeme po hřebeni do Sedla pod Ostrvou a pak po klikatící se magistrále dolů k jezeru a chatě. Postupně se na nás snáší tma. Svah si zkracujeme rychlou jízdou po zadku. Za jednou z mnoha zatáček se ohlížím. Marta nikde. Stojím a pozorně poslouchám. „Marto!“ Asi dvacet metrů za mnou cosi lomozí. Ne! Nesnědl ji medvěd. Marta se jen snaží vyprostit ze spárů zrádné tatranské květeny. Zapadla po hlavě do kleče a nějak to nejde ven. Horší však je, že jedno poutko na batohu je prázdné. Cepín. Marný je návrat do houštiny a nesmyslné by bylo pokoušet se za tmy procházet celý svah. Jsme dole u plesa, a kdo ví, kde se cepín uvolnil. Jeden zánovní lezecký Grivel Matrix Light s kladívkem za 3500,- Kč je v prdeli. Na smrt unavená Marta už nedokáže zformulovat ani sérii jadrných slov na vrub ztracené zbraně. Jediným terčem jejího hněvu jsem opět já a moje blbé nápady na snadné výstupy, které si „vyběhneme na lehko“.
Situaci se snažím zachránit na chatě dobrou teplou večeří a několika pivky.
Ráno, po třinácti hodinách spánku, zvolám: „Jdeme na Banána!“ Odpověď: „Tak to jdeš sám a rozhodně na tebe nebudu čekat!“ mě usměrňuje do patřičných mezí. Balíme batůžky, nasazujeme sluneční brýle a přes malou odbočku na symbolický cintorín sestupujeme k zastávce TEŽ Popradské pleso. Výlet zakončíme v Café Crazy v Popradu.
Co vzít s sebou
Předně poznamenáváme, že v zimě je nutné pozorně sledovat lavinové zpravodajství. Terén ve žlabech severozápadní stěny Tupé mohou ohrožovat laviny. Jinak postačí minimální výbava - lezecké cepíny a mačky, helma, sedák, ktratší lano (30m), sešité smyčky (4), friendy (0.75, 1 a 2), volné karabiny a slaňovací pomůcky, včetně šnůry pro případ nutnosti zřízení slaňovacího bodu.
Informace, odkazy a průvodci
Doporučená literatura:
- F. V. Kroutil a J. Gellner, Vysoké Tatry, Horolezecký průvodce, I. Svazek, Díl I. a II., 1947, Orbis – Praha,
- F. Kroutil, Vysoké Tatry pro horolezce, I. Díl, Kriváň - Polský hrebeň, 1956, STN - Praha,
Weby:
Před odjezdem doporučujeme sledovat předpověď počasí od horské služby.
