Tři volovci na Mengusovském štítě
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Pětioký
Štítky: 2012 | Mengusovský štít | Slovensko | Vysoké Tatry
Do města zavítalo jaro, na horách ale pořád mrzlo až praštělo. Holky začaly odhazovat oblečení a kluci plánovat ambiciózní přelezy. Někdo už mluvil o skalkách, ale já věděl, že ještě není ta pravá doba. Chtěl jsem si sáhnout na pořádnou skálu, zaseknout cepín do ledu a slyšet, jak hroty maček protínají třpytivou krustu. Martinovi hrály v očích malé plamínky, přemluvit Vláďu už byla formalita.
Noc v rychlíku do Štrby utekla rychle a vyspinkaní do růžova se přesouváme na Štrbské pleso. Cestu na to Popradské už známe nazpaměť. Je mlha, ale aspoň nesněží. Ubytováváme se v turistické izbě, odhazujeme zbytečné věci a vyrážíme.
Jdeme starou známou Mengusovskou dolinou. Mrzne, a tak se sníh pod nohami neboří. Před námi se tyčí pocukrovaná homole Mengusovského Volovce (2227m), náš dnešní cíl. Žádné velké převýšení, chodecký terén. Na západě se klikatí Baštový hrebeň, vzpomínky se vrací k podzimnímu přechodu a zimnímu zápolení se Satanem. Vláďa říká, že zima je nuda a léto je lepší.
Veľké Hincovo pleso je zamrzlé, široširá bílá pláň, obklopená štíty hor, co nejdou překlenout. Kudy se dostaneme do Volovcového sedla? Který žlab zvolit? Intuitivně odbočujeme doprava a začínáme prudce stoupat. Dřina, při které se mozek soustředí jen na opakované pohyby. Mlha houstne a je vidět na pět metrů. Svah je čím dál strmější. Tuším, že jsme zabloudili.
Z ničeho nic se žlab začíná stáčet doleva, podle fotek měl směřovat doprava. Sklon přestává odpovídat choďáku. Vláďova GPSka ukazuje 2200m, utěšuju se, že jsme kousek pod vrcholem. Martin buší do exponovaného žlabu a ztrácí se z dohledu. S Vláďou volíme mix po skalách, kde se dá založit jištění.
Výstup se nám neúměrně natahuje, ač na laně, tak na sebe ani nevidíme. Občas mi železo na botě sjede po skále, až je cítit vůně jako z křesadla. Vláďa se zničehonic zastavuje a volá, že má rozbitou mačku. Black Diamondy nevydržely a mladší z bratrů se tak může spolehnout jen na jednu nohu. Kontrolujeme výšku a přístroj ukazuje 2300 m. Říkám Vláďovi, ať ho zahodí, když nefunguje.
Východný Mengusovský štít (2398m) je jedním ze třech Mengusovských štítů. Od Hincové veže (2377m) ho odděluje Východné Mengusovské sedlo a od Prostredného Mengusovského štítu (2393m) pak Mengusovské sedlo. Zajímavostí je nápadná věžička v jihozápadní části vrcholového hřebene Východného Mengusovského štítu, která se jmenuje Chlapík.
Naše výstupová linie je považována za snadnou, pouze v zimě je třeba pamatovat na nebezpečí lavin. Cesta začíná na jihovýchodním břehu Veľkého Hincova plesa (1945m) a směřuje na severovýchod pod skalnatou stěnu Východného Mengusovského štítu. Pod stěnou se stáčí vpravo mírně stoupajícím traverzem. Po přibližně 50 - 60 metrech se napojuje na další sněhové pole (široký žlab), které končí ve Východném Mengusovském sedle (2340m). Ze sedla již cesta kopíruje poměrně široký nepříliš strmý hřeben na vrchol. V zimě nám výstup od Veľkého Hincova plesa na vrchol trval 1 hodinu a 40 minut.
Postupujeme dál a z mlhy se vynoří malý vrcholek. Na něm sedí vymrzlý Martin a povídá: „Pičo, to musí bejt Volovec“. Na skalní zub navazuje po obou stranách rozeklaný ostrý hřeben, vidět není skoro nic. Na chvíli zahlédneme skrz mlhu šedou skálu pokračujícího hřebene. Už není kam stoupat.
V letních pohorkách mi mrznou prsty na nohou. „Slezeme k Žabím plesům“, navrhuje energií překypující Martin. Pohled do bezedné mléčné hlubiny ale nevěští nic dobrého. Něco mi tady nehraje. Navazujeme se a vracíme se stejnou cestou. Vidina tepla a tatranského fazulového guláše je silnější než gravitace. Respekt si zaslouží Vladimír, který nakloněnou ledovku bravurně schází s jednou mačkou. Ne nadarmo ho všechny holky obdivují.
Nakonec klesáme pěkně dlouho a sestup zakončujeme klouzačkou. Vyčerpaní (kromě Martina, který bere drogy) dorážíme na chatu. Nikam se mi už nechce a Vláďa ventiluje kacířské myšlenky o popradském aquaparku. Jsme zdrcení, že nám snadný turistický výstup dal tak zabrat. Po vynikající kapustové polévce, s láskou připravovaných haluškách a omračujícím Zubrovi to ale nevidíme tak tragicky.
O dva dny později sedíme v jedné žilinské restauraci a sledujeme na GPSce trasu, kudy jsme šli. „Tak mi to ukazuje, že jsme místo na Volovce šli na Východní Mengusovský štít“, říká Vláďa. Vyndáváme mapu a nestačíme se divit. V pondělí drnčí telefony, pracuje se s internetovými GPS aplikacemi. Záhy je to jasné. A vůbec se nezlobíme.
Black diamond a rozbitá mačka
Napsal jsem evropské pobočce Black Diamondu ve Švýcarsku email, jak mne jejich produkt zklamal a málem zabil. Připojil jsem i foto a prosbu, zda by rozbitou součástku neposlali. Byl jsem mile překvapen celkem rychlou reakcí a po dvou týdnech mi zdarma poslali rozbitou součástku rovnou ve dvou kusech, sice pro novější model, ale kompatibilní. Mačky už byly samozřejmě dávno po záruce (6 let).
Co vzít s sebou
Jelikož se jedná o poměrně snadnou výstupovou linii, není potřeba s sebou tahat příliš železa. Martin šel celou dobu (s výjimkou sestupu) sólo s lezeckými cepíny. Vláďa s Jirkou si cestu zpestřili lezeckou pasáží, kde využili friendy, sešité smyce a vklíněnce. Jinak šli pouze s turistickými cepíny. Více než dostačující byl poloviční šedesátimetrový špagát.
Informace, odkazy a průvodci
Doporučená literatura:
- F. V. Kroutil a J. Gellner, Vysoké Tatry, Horolezecký průvodce, I. Svazek, Díl I. a II., 1947, Orbis – Praha,
- F. Kroutil, Vysoké Tatry pro horolezece, I. Díl, Kriváň - Polský hrebeň, 1956, STN - Praha,
- A. Puškáš, Vysoké Tatry - Horolezecký sprievodca, Diel VII - Žabie sedlo - Ľaliové sedlo, hlavný hrebeň Vysokých Tatier., 1981, Šport - Bratislava.
Před odjezdem doporučujeme sledovat předpověď počasí od horské služby.
