Svatoštefanské oslavy utrápených amatérů
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký
Štítky: 2015 | Slovensko | Vysoké Tatry
Na Boží hod nám s kamarádem Janem Klubíčkem Kubíčkem skončilo období válení, přežírání a sledování filmů s Honzou Čenským v punčocháčích. Vyrazili jsme do nejvyššího pohoří našich východních bratrů a sester. Sněhu poskrovnu, ale i tak byly podmínky ideální.
V přetopené električce se vezeme se severočeskými pískařskými specialisty. Vyprávějí nám o aktuálních debatách na téma lepšího jištění či nejištění vražedných cest a o svých plánech na ambiciózní výstupy v Asii. Lezení na Veverkův ledopád na Slavkovském štítě jim asi neklapne, je teplo a souvislý sníh dokonce začíná až v 1700 metrech.
Na Teryho chatu směřují davy lidí. Ubytováváme se a hned vyrážíme do Baranieho sedla a na Baranie rohy. Cesta je prošlapaná, počasí nám přeje. Užíváme si nádherné výhledy v zapadajícím slunci. Pod námi se drápe žlabem 10 litevských turistů. Jsou všichni navázáni na jednom laně, jakési zkušenosti vykazuje jen ten první a poslední.
Večer se na chatě potkáváme se starým známým Tomášem z Podkrkonoší. Tenhle oldschoolový svéráz jezdí do Tater vždy kolem Vánoc. Leze sám na všechny možné kopce a obvykle se vrací za tmy. Většina Tatranců ho zná a chataři o něj mají strach. Před třemi dny si už dokonce volal ve svízelné situaci na Ladové štrbině helikoptéru, ale v klíčový okamžik mu na mobilu vypadl signál. Tak se nakonec ze šlamastiky musel dostat sám. Tomáš je milovníkem a, navzdory výše uvedené příhodě, i znalcem hor. Pořád na něco leze, ale skoro vůbec nejí. Nepije alkohol, nekouří a je neskutečně skromný. Mluví tiše a jen zřídka, vesměs o horách. Kdyby byl holka, představoval by ideální životní partnerku. Tomáš si s Klubíčkem padne do oka a hned se domlouváme, že podnikneme společné výlety.
Na chatě se slaví Štefanská párty. Kořalka teče proudem, Horkýže Slíže a Zóna A burácí až do půlnoci, děvčata rozpustile výskají a my s Klubíčkem si zasouváme sežmoulané špunty hlouběji do uší. Řada lidí pak spí ve společenské místnosti na podlaze.
Tomášovou specialitou jsou Ladové štíty. Následující den je azuro, tak po snídani vyrážíme. Do Sedielka prachobyčejně bušíme. Naštěstí se sníh neboří a cesta je prošlapaná. Na Malý Ladový vedou trochu vyledněné žlaby, ale pořád je to cajk. Na vrcholu jsou nám odměnou parádní výhledy. Trochu máme respekt z dvojkovo-trojkového hřebene na Ladový. Z dálky to vypadá docela přísně.
Nakonec jsme se ale klepali zbytečně, hřeben je skoro bez sněhu a ledu. Lezeme přesto ale v mačkách a navazujeme se pro jistotu na lano. V polovině cesty přecházíme Ladovou štrbinu, do které ústí velice strmý žlab. „Do toho už nikdy nevlezu“, oklepe se Tomáš při vzpomínce na svoje nedávné dobrodružství. Skutečně, zespodu z doliny vypadá mírně, ale z hřebene vzbuzuje hlavně horní pasáž pořádný respekt.
Pokračujeme dále, pod Ladovým se obtížnost zvyšuje. V nejhorším místě jsou naštěstí natlučené kramle. Po hodině a půl jsme na vrcholu. Z Ladového jsou neskutečně krásné výhledy po celých Tatrách. Vidět jsou vlastně úplně všechny ikonické partie těchto velehor. Naskýtají se i pohledy vůkol do Slovenska a Polska. Panuje inverze. Podle Tomáše je za hezkého počasí vidět i Lysá hora v Beskydech. Náš krkonošský průvodce na vrcholu podle svého zvyku dlouze rozjímá a dokumentuje na fotoaparát.
Cesta dolů není úplně zadarmo, občas se vyskytne pěkná expozice. Osedlávání Ladového koně probíhá bez nějakých větších emocí, pan Klubíčko ho dokonce ohodnotil svým oblíbeným „na pohůdku“.
Na chatu se vracíme dobře naladěni a těšíme se s Klubíčkem na tekutou odměnu. Druhý den se pokoušíme lehce vystoupit ze společenské izolace, v čemž nám pomáhá družná povaha východních bratrů a sester. Časy se od vládnutí bývalého chataře Jílka vůbec změnily. Chatu převzal mladý Peter, který již není tak přísný. Obklopil se přátelskými mladými lidmi. Teryho chata už není doménou zkušených seniorních horolezců, kteří večer vážným hlasem probírali průstupy stěnami Lomničáku či Středohrotu. Naopak sem jezdí celá řada obyčejných výletníků. Někteří jen vyjdou nahoru, popijou, pobaví se a ráno jdou dolů. Jezdí sem také daleko více mladých lidí. Mladé chlapce začínají postupně následovat na cestách tatranskými dolinami i komunikativní mladá děvčata.
Dozvěděli jsme se, že návštěvníci chaty se dělí na dvě skupiny. „Utrápení amatéři“ si srdce slovenských horalek rozhodně nezískají. Přichází schvácení, sundají vevnitř drahé outdoorové oblečení a vyvalí pupky do propocených termotílek. Rychle spořádají guláš s pěti, zapijí pivem, přidají panáka a po tomto výkonu buď sestupují do civilizace, nebo brzy uléhají k spánku v izbe. „Vy ste taký typický utrápení amatéri“, posmívá se nám zaměstnankyně Zuzana. Druhou, nesrovnatelně atraktivnější skupinu představují profesionální horolezci a záchranáři. Ti lezou těžké věci, jsou štíhlí a samý sval. Po návratu na chatu jsou svěží, vtipní a do noci vyprávějí zábavné historky.
Okolo osmé večer, zmámeni dvěma pivy a dvěma kořalkami se snažíme napravit reputaci zveličováním svých dosavadních „horolezeckých“ úspěchů. Jakýsi bratislavský učitel nás ale definitivně uzemní slovy: „Vy nemusíte predvádzať výkony iba na horách, ale aj v krčme“. Dobře si nás otipovali naši bratia. Vzdáváme to a zaléháme na matrace. Výchoďnárští výletníci od vedlejšího stolu pili o poznání intenzivněji, a za to si ráno od chatára vyslouží koště a hadr. Co by v této situaci učinil chatař Jílek, který projevoval soucit, jenom když šlo horolezci ve stěně o život?
Další den prší a tak zapomínáme na plány na Pyšné štíty. V doprovodu Tomáše jdeme alespoň přes Priečné sedlo na Zbojandu. I ta má nového chatára. Potkáváme severočeské horolezce z električky, kteří nám vyprávějí, že i tady probíhaly párty. Tomáš se vrací na Teryho chatu a my jdeme dolů. Po cestě do Smokovce potkáváme nosiče, kteří táhnou nahoru zásoby pro nenasytné rekreanty. V Popradu se jdeme před odjezdem vysprchovat do AquaCity a následně vyzevlit do laciných krčem.
PS: Po návratu domů mě paralyzuje smutná zpráva o smrti Lemmyho Killmistera z Motörhead. V době našeho výletu prohrál svůj krátký boj s rakovinou. Ale život jde dál a teď se třeba bude koukat na naše další dobrodružství na horách z nebe.
PS1: Po našem návratu se v Tatrách ochladilo a změnily se výrazně podmínky. Kvůli tomu tam zemřelo za pět dní 11 lidí. Řada z nich v relativně jednoduchých cestách. Hory daly zase jednou lidem výrazné varování.
PS2: Dostali jsme za úkol na Teryho chatě pozdravovat od personálu číšnici Neo z Mlýnské kavárny na pražské Kampě. Protože ji neznáme a nechodíme tam, tak zdravíme zde a třeba jí to nějaký návštěvník vyřídí.
