Soliskový hřeben
Autor: Václav Mlynařík
Fotografie: Martin Linhart | Václav Mlynařík
Štítky: 2013 | Slovensko | Velké Solisko | Vysoké Tatry
„Kdy zase vyrazíme?“ zeptal se mě Martin nedlouho po návratu z Monte Rosy.
Při vzpomínce na nekonečné horské výhledy, čerstvý řezavý vítr ve tváři, pocit radosti po výstupu i příjemnou změnu způsobu myšlení kontrastující s běžným životem ve stinném údolí Vltavy, jsem ze sebe nestačil než vyhrknout: „Co nejdřív, kdy se ti to hodí?“
Až ve vlaku z Prahy do Štrby jsem si pomalu začal uvědomovat, že s poslední výpravou do Alp jsem měl spojené i jisté nepříjemné pocity … související především s mým příliš pomalu ustupujícím strachem z výšek. Matně jsem si vzpomněl, jak jsem si v duchu sliboval: „Tak hřebenovky už ne, Václave! To není nic pro tebe.“ A vida, cílem naší cesty je přechod Soliskového hřebene ze Štrbského plesa do Bystrého sedla a zpět Mlynickou dolinou.
Z časových důvodů jsme náš výlet zahájili spanilou jízdou na lanovce k Chatě pod Soliskom, odkud jsme po značené pěšině nastoupali na Přední Solisko. Drive, s nímž jsme pokračovali dále na Soliskový hrb, inspiroval i některé z výletníků, kteří zde svou cestu původně plánovali ukončit, aby nás následovali … za prvním rohem se nám však ztratili z dohledu. Při přechodu Predného Soliskového sedla jsem složil hole a jal se dále sápat již více méně po čtyřech.
Výstup po poklopené plotně mi dal docela zabrat. Za Martinem jsem zaostal tak akorát, abych mu z podhledu vystřihl pár profilových fotek na Facebook. Na Mlynickém Solisku jsme se krátce občerstvili a pokračovali. Zpočátku Martin bez jištění skákal jako kamzík po nakloněných plotnách, skalních římsách a přelézal krátké lezecké pasáže. Pomalu a s rozvahou jsem se ho snažil následovat, přilepen všemi čtyřmi končetinami k nejistému povrchu. Tuším, že to bylo někde u Furkotského Soliska, kde mě veškerý morál opustil. Stával jsem na římse nad jedním ze strmějších srázů a musel začít rozdýchat náhlou strnulost. Ještě tři kroky … ještě dva … ještě dva … a sakra … „Martine, co kdybychom se navázali?“
„Ále, přijdou těžší pasáže. Tam to ojistíme. Teď by nás to jen zbytečně zpomalilo,“ odvětil Martin přes rameno.
„Když já už ten krok bez lana asi fakt neudělám.“ Pustil jsem se do disputace.
„Ale no tak, je to sotva metr. Všechny těžké kroky už máš za sebou.“ Hm. Pravda, a kdo se taky chce navazovat uprostřed římsy. S vypětím všech duševních sil jsem učinil jeden z nejdelších kroků svého života, chlácholíc se předchozím Martinovým ujištěním, že pokud to nepůjde, můžeme vždycky některým z četných žlábků kousek slézt.
Když jsem se dostal k Martinovi, už jsem ze svého předchozího požadavku neustoupil.
„Víš, normálně bych se už trochu nasral,“ řekl mi Martin s úsměvem na tváři, když si mě navazoval. Na rovinu, měl jsem kliku, Martinovi během tohoto výletu nemohlo dobrou náladu zkazit nic, vždyť se mu před pár týdny narodila druhá dcerka a možná zjistil, že není potřeba pořád spěchat.
Po přechodu Malého Soliska nás čekalo první slaňování do Soliskové Štrbiny. Krátký hřebenový úsek pak následovalo další lezení na Přední Soliskovou věž. Za ní jsme však narazili na sráz, který byl na slanění s naší třicítkou příliš hluboký. Kousek jsme se proto vrátili a kritické místo začali obcházet ze strany Furkotské doliny. Paradoxně jsem byl v této části klidnější, byť bylo jasné, že je z důvodu padajícího kamení a nepevných travních drnů na strmém svahu nebezpečněji než na hřebeni. Logika nemá velký význam. Strach je iracionální. Veškeré mé úvahy se redukovaly do jediného slova „kurvatojealevejška.“
Jelikož jsme si průvodce zapomněli doma, tak jsme asi slezli o něco níže, než bylo nezbytně nutné. S každým sestoupeným metrem mé zaječí úmysly sílily a boj s nimi byl čím dál tím těžší. Stěnou jsme obešli i Zadní Soliskovou věž, abychom se vrátili na hřebenovku před Prostředním Soliskem. Po návratu na hřeben mi byly na nějaký čas zamezeny všechny možné formy úniku. Velmi dobře jsem se rozpomínal na tíživé pocity z krátké hřebenovky na Monte Rosu. „Už nikdy víc. A pokud ti tohle není jasný, tak si to nechej vytetovat na čelo, Václave.“ Však to znáte, typicky přehnané vnitřní sebemrskačství, z jehož překonání má člověk nakonec radost stejnou jako z vítězství v debatě nad náboženským fanatikem. Ne že by tedy něco z toho bylo možné …
Pokračovali jsme po hřebeni na Velké Solisko. „Já tady na tebe počkám, dál už jdu jen tam, kam budu muset,“ zhroutil jsem se na zem a zakousl se do kofily.
„Neblbni, vždyť už je to jenom kousíček. Tady bude jednoduchá lezecká část, kterou půjde parádně odjistit,“ snažil se mě obměkčit Martin. Naštěstí se ve chvílích duševní slabosti mohou chlapi vždycky s důvěrou obrátit na svou ješitnost. Zvláště když je k mání dostatek sil i umu a v cestě stojí jen onen iracionální strach z něčeho tak efemérního jako jsou výšky.
„Přece to nevzdáš před vrcholem.“
Přechod Soliskového hřebene, včetně Furkotského štítu
Soliskový hřeben se rozkládá nad Štrbským plesem, odtud je dobře pozorovatelná jeho jižní část. Po značené červené trase je možně vystoupat od Chaty pod Soliskom na Predné Solisko. Hřeben samotný je hodně členitý a dlouhý čtyři kilometry. Skládá se z nepřeberného množství Solisek. Věží a věžiček různé výšky a strmosti. Nejvyšším vrcholem je Veľké Solisko (2412m) v zadní části hřebene. Na severu je hřeben ohraničený žlutou turistickou stezkou vedoucí přes Bystré sedlo. Hřebenovka je exponovaná a místy lezecký terén dosahuje obtížnosti až III. stupně UIAA.
Hřeben se dá přelézt oběma směry. Puškáš popisuje severo-jižní trasu. My jsme se už kvůli lanovce rozhodli pro opačný směr a následný sestup Mlynickou dolinou. Hřeben je možné při nepřízni počasí opustit nejsnáze některým z četných žlabů.
Směrem od Chaty pod Soliskom (1840m) hřeben tvoří následující štíty a sedla (štrbiny):
- Predné Solisko (2117m), Predné Soliskové sedlo, Soliskový hrb, Zadné Soliskové sedlo.
- Mlynické Solisko (2301m), Nízka lávka, Štrbské Solisko (2301m), Šedá lávka, Furkotské Solisko (2320m), Vysoká lávka.
- Malé Solisko (2336m), Solisková štrbina, Predná Solisková veža (2342m), Nižná Solisková štrbina, Zadná Solisková veža (2350m), Prostredná Solisková štrbina, Soliskové hrby (Malý, Predný, Prostredný, Zadný), Vyšná Solisková štrbina.
- Prostredné Solisko (2400m), Solisková lávka, Veľké Solisko (2414m - nejvyšší bod hřebene), Predný Soliskový zárez.
- Predná Solisková kopa (2400m), Prostredný Soliskový zárez, Prostredná Solisková kopa (2350m), Zadný Soliskový zárez, Zadná Solisková kopa (2300m), Zadná Solisková štrbina.
- Bystré vežičky a štrbiny (Predná, Prostredná, Zadná, Malá, Veľká), Bystrá lávka, Bystré hrby a štrbiny (Predný, Prostredný, Zadný), Bystré sedlo (2314m).
Po přelezení hřebene jsme pokračovali z Bystrého sedla na Furkotský štít (2405m). Jedná se o často navštěvovaný tatranský vrchol, byť značka až nahoru nevede. Jde o pouhých 35 výškových metrů sutinovým terénem od Bystrého sedla. Značená žlutá trasa dnes ve skutečnosti přes Bystré sedlo nejde. Byla přemístěna o něco blíže Soliskům, na Bystrú lávku. Důvodem byl údajně rozlámaný terén původní trasy. I přesto zůstává Furkotský štít snadno dostupným a vyhledávaným.
Krátce po sestupu z Velkého Soliska jsme si našli menší travnatou mýtinku s dechberoucím výhledem do Mlynické doliny. Pojedli jsme, já si dal na nervy cigaretku. Šlo se spát.
Druhý den jsme časně z rána pokračovali v cestě. Místy jsme se striktně nedrželi hřebenovky. Tu a tam jsme překračovali zasněžené pasáže, tu a tam jsme traverzovali šikmé skalní plotny. Při jedné z takových příležitostí jsem se dostal do zajímavé situace, kdy jsem měl přeskákat šikmou dlouhou plotnu zakončenou nevyhnutelným hlubokým pádem. Martin přešel za pět vteřin. Já se začal zamýšlet nad tím, že vlastně netuším, jak má nová obuv na podobném povrchu reaguje. Smekne či nesmekne? Co jištění? Nešlo by tu nějak zajistit …
„Pojď už, vždyť to není nic hroznýho,“ vytrhuje mě z úvah Martin. Mé pocuchané nervy ještě chvilku vzdorovaly, než se mi je podařilo s drasticky absentující elegancí překonat. Ale to už byl vlastně konec. Zakrátko jsme dorazili do Bystrého sedla, kde mi žluté značení turistické cesty vykouzlilo na tváři blažený úsměv.
Cesta na Furkotský štít, kterou jsme si dali nádavkem, už byla jak procházka růžovým sadem plným sutě a kamení. Stejně jako sestup Mlynickou dolinou. Parádní výlet jsme pak tradičně zakončili vydatnou večeří v Café Crazy v Popradu.
Co vzít s sebou
Čekali jsme, že na konci října bude v Tatrách trochu chladněji. Možná i něco sněhu ve žlabech, kousky ledu ... zbytečně jsme však s sebou táhli cepíny a mačky. Je lepší pozorněji sledovat předpověď počasí! Z potřebného vybavení jsme brali helmy, sedáky, slaňovací pomůcky, krátké tenké lano (30m, 8mm), 4 friendy, 4 vklíněnce, volné karabiny, sešité smyčky, šňůry. Na bivakování jsme si vzali spacák a žďárák. Vystačili jsme si každý s 3 litry vody na oba dny.
Informace, odkazy a průvodci
Doporučená literatura:
- A. Puškáš, Vysoké Tatry - Horolezecký sprievodca, Diel IX - Rázsocha Kriváňa, 1988, Šport - Bratislava,
- F. V. Kroutil a J. Gellner, Vysoké Tatry, Horolezecký průvodce, I. Svazek, Díl II. a III., 1947, Orbis – Praha,
- F. Kroutil, Vysoké Tatry pro horolezce, I. Díl, Kriváň - Poľský hrebeň, 1956, STN - Praha.
Před odjezdem doporučujeme sledovat předpověď počasí od horské služby.
Orientační mapka
