Solisková hřebenovka (pokus)
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Furkotské Solisko | Predné Solisko | Slovensko | Vysoké Tatry | Štrbské Solisko
Zimní přechod hřebene Solisek mi přijde jako atraktivní cíl už nějaký ten pátek. Vlastně od chvíle, kdy jsme s Jirkou nakoukli za Predné Solisko a během chvíle se dostali na vrchol Štrbského Soliska. Jenže tenkrát jsme se na pokračování nedohodli. Druhý výjezd s vidinou přechodu Solisek ze severu na jih ztroskotal hned v počátku. Množství krupičného sněhu, silný vítr a mráz nám nedovolily ani hřebene dosáhnout. Jak to asi dopadne do třetice …?
V pátek 21. prosince nehodláme s Martou riskovat stoj ve vlaku na jedné noze. To už jsme si tento rok jednou vyzkoušeli. Také tenkrát bylo před svátky a my celých osm hodin cesty nezamhouřili oka. Bereme auto. Po krátkém spánku s ozvěnou půlnočního odbíjení v zádech opouštíme Prahu. Příští stanice Štrbské pleso. A opravdu. Ráno se po vypnutí nočního auto-pilota probírám právě ve chvíli, kdy stoupáme po svazích k cíli. Vítají nás první paprsky slunce. Dnes bude krásně!
Skibusem k lanovce a lanovkou k chatě. Jde to jako po másle. Plný optimismu to dnes odhaduji až pod Velké Solisko a zítra jen pár věžiček a Mlynickou dolinou k autu.
Výstup jde hladce. První náznaky nepříjemností zaznamenáváme až ve stoupání na Mlynické Solisko (2301m). Sněhu je málo a tam, kde je vyšší vrstva, nedrží. Lezení mezi Mlynickým a Štrbským Soliskem (2320m) je doslova na pytel. Cepínem je nutné odhrabávat všechen jemný prašan a hledat oporu pro jeho ostří, kde se dá. Lezení po schované trávě. Některé úseky se Martě opravdu nelíbí. Postupujeme navázaní.
Před půl druhou odpoledne, po více než třech hodinách lezení, se konečně dostáváme dál než jsem byl před dvěma roky s Jirkou. Hřeben nabírá na expozici. Nahoru dolů přes další sedlo. A najednou stopka. Nemůžu se hnout. Napravo pár set metrů téměř kolmice. Zkouším to víc zleva. Dávám jedno jištění. Friend. Co když to přelezu? Jak sem dostanu Martu? Nic nedrží. Nedaří se mi pod sypkým sněhem najít jakoukoliv oporu. Na těch podělaných dvaceti metrech trčím už snad hodinu. Martě začíná být zima a z jejího výrazu nemusím ani hádat, co si o nepříjemném úseku myslí. Zkusíme to celé podejít. Třeba najdeme snazší terén, který bude lezitelný i v těchto podmínkách. Marta sestupuje první. V těžších místech úzkého a prudkého žlábku ji poctivě jistím. Jednou se trhá menší sněhová deska kousek pod ní. Místo, kde se žlábek rozšiřuje a masa sněhu se mi zdá příliš velká, oblézáme po skalním žebru. Zpátky v žlábku jde Marta zase první. Pod skalním schodem dopadá na sněhovou vrstvu trochu prudčeji a už se to s ní veze dolů. Druhá lavinka. Nic nebezpečného, ale příjemné to nebylo.
Sto padesát metrů pod hřebenem konečně nacházím místo, kudy můžeme projít a dostat se zase nahoru na hřeben. Lezení začíná být náročnější. Po vylezení těžší pasáže mi nezbývá než shodit batoh a slézt dolů, nahodit Martin batoh a vylézt si to podruhé. Před námi vidíme sedlo. Tam se potřebujeme dostat. Jistě tam půjde i bivakovat. Jenže v zápalu boje jsme si ani nevšimli, že začalo pořádně sněžit. Vítr přidal na síle a na západě se nebe začíná červenat. Na romantiku teď nemáme ani pomyšlení.
Vypadá to na další neúspěšný pokus. Nevím, co si mám o hřebeni Solisek myslet. Mi snad nikdy nedá!? Není čas na hrdinství. Nejpozději do půl hodiny bude tma. Dnes je druhý nejkratší den v roce! 16:30 a slunce je za horama. O padesát metrů níž jsme ve svahu míjeli veliký balvan. Zkusíme pod ním postavit náš útočný stan. Cepínem odhrabujeme sníh a ušlapáváme rovinku. Ještě víc si teď uvědomuji, jak špatný je tohle sníh na lezení. Ani ušlapat se nedá! V duchu si říkám, že budu celkem rád, když se i ráno probudíme na stejném místě a celá ta plošinka s námi neujede. Za dvacet minut se vaří první voda na čínské nudle …
V noci jsem jednou Martu probudil svým výkřikem. To když mi přímo pod uchem křupnul sníh a plošina se pohnula. Spaní na straně vzdálenější svahu nebylo z nejklidnějších. Ale kdyby to ujelo, tak je stejně jedno, kdo byl na které straně.
Celou noc vytrvale sněžilo a náš stan to skvěle zabetonovalo na místě. Moje obavy se tak naštěstí opět ukázaly býti liché.
Vykukuji ze stanu a je jasné, co bude. Návrat. Venku je mlha, že by se dala krájet. Nového sněhu až běda. Ani nevaříme. Máme jednu lahev vlažného čaje z večera. Rychle lezeme na hřeben. Trochu riskantně vybírám jinou trasu a vychází to. Po krátké pauze na Štrbském Solisku (2320m) se podruhé zastavujeme na čaj na chatě Pod Soliskom (1840m). Sbíháme dolů po sjezdovce k autu.
A závěr patří, tak jako vždy, když zbude chvilka času, posezení na skvělém jídle v restauraci Crazy Café v Popradu. Domů přijíždíme brzy ráno na Štědrý den. I přes opakovaný neúspěch máme radost, že jsme vypadli z hektické předvánoční Prahy a prožili krásné dva dny ztraceni mezi skalami v západní stěně Solisek. "Tak zase brzy … vy Soliska!"
Co vzít s sebou
Klasika na zimní lezení v horách. Batoh maximálně okolo šesti sedmi kilo. Z vybavení jsme brali krátké tenké lano (30m, 8mm), 4 šrouby, 3 friendy, 4 vklíněnce, volné karabiny, sešité smyčky. A navrch lehký stan a vařič, abychom si udělali čaj a polévku nebo bramborovou kaši.
GPS
Ke stažení je k dispozici soubor ve formátu *.gdb pořízený přístrojem Garmin eTrex 30, který obsahuje pouze jeden trasový bod – místo našeho bivaku.
Informace, odkazy a průvodci
Doporučená literatura:
- A. Puškáš, Vysoké Tatry - Horolezecký sprievodca, Diel IX - Rázsocha Kriváňa, 1988, Šport - Bratislava,
- F. V. Kroutil a J. Gellner, Vysoké Tatry, Horolezecký průvodce, I. Svazek, Díl II. a III., 1947, Orbis – Praha,
- F. Kroutil, Vysoké Tatry pro horolezce, I. Díl, Kriváň - Poľský hrebeň, 1956, STN - Praha.
Před odjezdem doporučujeme sledovat předpověď počasí od horské služby.
