Solisková (skoro)hřebenovka
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Pětioký
Štítky: 2011 | Predné Solisko | Slovensko | Vysoké Tatry | Štrbské Solisko
Dobře se vyspat je základ každé horolezecké túry. Zejména v zimě. Nám se to ve vyhřátých a pohodlných postelích Chaty na Popradském plese podařilo. Po únavě ze včerejšího úspěšného výstupu na Satana (2421m) Červeným žlabem ani památky. V ranním úsvitu jsme scházeli na Štrbské pleso. Dolina je to překrásná, kolem nás se tyčily štíty, ze skal vykukovaly zamrzlé vodopády. Vždycky když scházím tatranskou dolinou do civilizace, tak ze mě spadne veškerá únava.
Na Štrbském plese korzovaly davy lidí, jako kdyby byl karneval, nebo se rozdával alkohol zadarmo. Za 7 euro jsme si koupili lístek na lanovku na Solisko. S prvními lyžaři jsme se vezli sedačkou na chatu pod jeho vrcholem.
V Tatrách bylo málo sněhu, tak z jižního svahu vyčuhovaly balvany a chomáče trávy. První část výstupu na Predné Solisko (2093m) byla bohapustá dřina. Mačky ani nebyly potřeba. Svítilo slunce, sníh byl už trochu rozbředlý. První vrcholové fotky. Prohlíželi jsme si ostrý hřeben, který spojuje Sedlo nad Červeným žlabem s vrcholem Satana. Žlab pod sedlem do Mlynické doliny vypadal dost strmě. Včera nám přišlo, že je oproti Červeňáku mírný. Před námi se tyčil hřeben s několika hlavními i vedlejšími vrcholky. Ze sedel dolů žlaby směřovaly ladné oblouky skialpinistů.
Pokračovali jsme po hřebínku. Tentokrát to bylo snazší než na Satanovi. Chvíli jsme lezli po hřebeni po suché skále. Náhle jsme zjistili, že nejsme sami. Po strmých zasněžených lávkách poskakovali kamzíci. Nechápali jsme, jak se dokáží tak rychle, obratně a jistě pohybovat.
Po zdolání menšího vrcholku jsme si proklestili cestu k poslednímu žlabu. Šlo to jako po másle. Rázem jsme se ocitli v malém sedýlku. Odtud stačilo projít ještě dvěma dalšími po obřích balvanech se vyškrábat na vrchol. Vůbec se mi do toho nechtělo. Bylo to tam dost strmé a posledních pár metrů před vrcholem mi v exponovaném terénu nebylo do zpěvu. Ale Martin mi nedovolil pochybovat. Zvládli jsme to. Další zimní vrchol byl dosažen - Štrbské Solisko (2320m). Bylo krásně, teplo, ale začaly zase přicházet mraky. Vysoké, Nízké Tatry i Roháče jsme měli jako na dlani. Před námi se pyšně tyčilo Malé (2334m) a za ním Velké Solisko (2412m). Na ně už ale nebyl čas ani síly. Dolů se otvíral krásný pohled do Mlynické a Furkotské doliny. Stálo to za tu námahu. Za inspiraci pro výlet děkujeme pánovi ze slovenské horské služby.
Sestup šel jedna radost. Martin sjel fakticky celý žlab až do Furkotské doliny po zadku. Já se bál o svou zadnici, tak jsem si sáňkování užil až v dolní pasáži. V dolině jsme ale z rychlého postupu vystřízlivěli. Skoro až po pás jsme zapadali mezi zasněženou kleč. Rozhodli jsme se proto vystoupat zpět na horní stanici lanovky.
Naposledy jsme se ohlédli za zasněženým pásem štítů a měli jsme o sto procent lepší pocit než loňský rok. Před námi je léto a podzim, takže zase nové výzvy …
Panoramata
Štrbské Solisko (2320m)
