Předvánoční Tatry
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Martin Linhart
Štítky: 2010 | Slovensko | Svišťový štít | Vysoké Tatry
Už několik let je pro mě období Vánoc psychicky vyčerpávající a často se s ním vyrovnávám ještě v Novém roce. Proto už dlouho toužím v době nákupů v hypermarketech vypadnout z Prahy a vyrazit na hory, kde je hezky a nejsou tam lidi, kteří si zničehonic dokazují, jak se mají rádi. Letos se mi to týden před Štědrým dnem podařilo, vyjeli jsme do Tater a parťákem mi byl opět Martin.
Pán z horské služby mluví o stokilometrové viditelnosti, velké zimě a rozumném lavinovém nebezpečí. Máme několik nápadů: Rysy, Kriváň, Baranie rohy, přechod přes Sedielko, Prielom, Priečné sedlo, Východná Vysoká, Gerlách Batizovskou próbou. V Praze jsou vždycky velké plány.
Tentokrát vyrážíme ale z Ostravy, kde měl Martin pracovní jednání. Od rána má špatnou náladu – zřejmě endogenní deprese znásobené opakovanými alkoholovými excesy. Náladu mu nezvedá ani nedobrovolný výlet po beskydských okreskách, kdy bylo krásně vidět a slunce se zrcadlilo na zamrzlých pláních. Při přejezdu Beskyd se domlouváme na následujícím plánu: 1. den – výstup na Zbojnickou, 2. den – přechod Prielomu, Polského hrebenu, fakultativně Východná Vysoká, Sliezský dom, magistrálou přes Ostrvu na Popradské pleso, nocleh (ambiciózní varianta), 3. den – na Štrbské pleso, lanovkou na Solisko, pěšky na Štrbské solisko, sestup žlabem do Furkotské doliny, návrat. Máme zase jednou velké oči, navíc na Tatry svítí skutečně slunce a zdají se být jako na dlani - Pražáci v Tatrách :-)
Nákup v popradském supermercadu, rychlé převlečení na parkovišti ve Starém Smokovci a už šlapeme po sjezdovce na Hrebienok. Obloha je plná hvězd, svítí měsíc, který krásně ozařuje štíty, hřebeny i doliny. Nemá cenu to popisovat, prostě pokud to chcete zažít, tak se tam jeďte podívat. Zpočátku je cesta prošlapaná, nikde ani živáčka, jen občas stopy zvěře. Pod první morénou bloudíme. Nakonec na ní vyzrajeme cestou podél potoka vlevo, nicméně už se brodíme ve sněhu i se sněžnicemi. Je tak mínus 15. Ke konci se jde blbě, protože se střídá prašan s vyfoukanými místy. Musíme nandávat a sundávat sněžnice a občas je vyměnit za mačky. Nakonec tam dorážíme za pět hodin, vymrzlí, unavení a hladoví. Martin se střídavě potil, mrznul a má mrzutou náladu. Já jsem jak ratlík, ale jsem rád, že jsem v přírodě a těším se na další den. Na Zbojandě jsme úplně sami, vaříme si čaj a uleháme na matrace.
Ráno nás budí až sluníčko, které zbarvuje vrcholky okolních štítů do oranžova a růžova. Martin smutně konstatuje, že v takovém počasí budeme muset zřejmě pokračovat ve stanoveném plánu. Snídaně je vydatná a i chatař se rozpovídává. Říká, že na Prielom to moc nevidí, ale ať to zkusíme. Když to nepůjde, ať si vyběhneme na Svišťový štít.
To už se přesouváme do konce Velké studené doliny, kde si pomalu se sněžnicemi proklesťujeme cestu k Prielomu. Je zase kolem mínus 15, ale začíná se kazit počasí. Konečně jsme pod sedlem a začínáme výstup. Nejdřív to jde ztuha, pak ale Martin chytá druhý dech a začíná mechanicky a rychle stoupat. Ve strmějších úsecích se střídáme a začíná se to pěkně bořit. Nakonec tam padáme až po pás. Pěkně mi mrznou prsty, každým krokem se posouvám jen o pár centimetrů, protože se hned zase propadám dolů. Nakonec asi 50 metrů od sedla to otáčíme. Jdeme hrozně pomalu a představa, že nás to samé čeká ještě na Polský hrebeň, případně na Východnou Vysokou nás odrazuje. Jsme nasraní a začíná nám to připomínat neúspěšný výlet na Satan.
Nakonec Martina přemlouvám, ať zkusíme alespoň ten Svišťový štít. Před námi se tyčí hřeben a vypadá to docela schůdně. Ješitnost nás obou vítězí a už si to štrádujeme do prudkého kopce, vedoucího na první hřeben. Necháváme ležet batohy a bereme si jenom hůlky a mačky. Hřeben je vyfoukaný s přemrzlým sněhem. Najednou to jde krásně a málem utíkáme směrem k vrcholu. Víme, že tam vylezeme. Dostáváme se na vrcholový hřeben a přes převěje se koukáme dolů do doliny. Dostavuje se i ten správný pocit, kvůli kterému se tam nahoru hrabeme. Posledních pár metrů a prokletí zimních (respektive jarních) Tater je zlomeno. Stojíme na vrcholu Svišťového štítu (2382m). Pár vrcholových fotek a Martinovi se o sto procent lepší nálada.
Kazí se počasí a začíná zhusta padat sníh. Vracíme se zpět. Jde to dobře, ale už cítíme únavu. Rychlé občerstvení na Zbojandě a zpátky do Smokovce. Tentokrát nám to trvá jen dvě hodiny. Plány nám sice nevyšly, ale tentokrát nám tatranský Krakonoš alespoň umožnil vystoupit na vrchol. Tyhle hory pro nás mají stále mnoho výzev …
Tatranská panoramata
Zimní výstup na Svišťový štít (2382m)
