Yosemite: El Capitan a spol.
Autor: Robert Solich
Fotografie: Robert Solich | Adéla Solichová
Štítky: 2012 | Severní Amerika | USA | Yosemite
Údolí smrti jsme názvu navzdory přežili bez větších zaváhání a před námi se zjevila bariéra Sierry Nevady, největšího pohoří Kalifornie a kontinentální části USA vůbec. Máme v plánu se zdržet v jeho centrální části v národním parku Yosemite a obhlédnout a případně zdolat nějakou z místních horolezeckých lahůdek – El Capitan nebo Half Dome. Lezecký matroš sebou v USA nemáme, takže to vypadá na free solo ...
Po východním úpatí Sierry Nevady jedeme několik hodin směrem na sever. Krajina je poměrně pustá a suchá. Je to trochu jiná Kalifornie než by našinec znalý amerických seriálů čekal, ale v podstatě jde o typický obrázek. Do národního parku Yosemite vjíždíme po silnici č. 120, tzv. Tioga Road. Tato silnice vede přes průsmyk Tioga v nadmořské výšce 3031 m, čímž si Adélka celkem bezpracně posouvá svůj výškový rekord :-) Před průsmykem je brána do národního parku, kde se vybírá vstupné $ 20 za auto.
V informačním centru Tuolumne Meadows sbíráme rozumy a mapy a mimo jiné se dovídáme, že na Half Dome lze jít jenom s povolením, o které jsme se mohli přihlásit někdy na jaře :-/ Dalších pár šťastlivců je denně vylosováno v loterii, do níž se můžeme přihlásit. Do toho nejdeme, stejně bychom se o své „výhře“ nedověděli (většinou nemáme ani signál na mobilu, natož internet). Pro svůj zítřejší výstup tedy volíme El Capitana, který je volně přístupný.
Přespání plánujeme v kempu White Wolf, na půl cesty mezi vstupem do parku a Yosemite Valley, odkud lze vyrazit na Kapitána, Half Dome a spoustu dalších kopců. Cestou do kempu si dopřejeme pár zastávek na vyhlídkách a málem přejedeme kojota.
White Wolf je rozlehlý a velmi klidný kemp. Na rozdíl od kempů přímo v Yosemitském údolí tu zřejmě nehrozí, že by bylo vyprodáno. Vybavení tu není prakticky žádné, kromě záchodu a tekoucí vody. Hlavně jsou tu ale anti-medvědí schránky, do nichž je třeba umístit veškeré jídlo, odpadky a aromatické věci včetně zubní pasty. Mlsný medvěd prý roztrhá i karoserii auta, natož pak stan.
Výstup na El Capitan alpským stylem
Večer studujeme výstupové trasy na Kapitána. Výstup 1000 metrů vysokou dokonale kolmou jihozápadní stěnou se nám moc nezdá. Je to sice klasika, ale zdá se, že pětky šestky, co jsme kdysi lezli na umělé stěně, by tady nemusely stačit. Zvolíme proto trasu severní – pohodovou a romantickou.
Vstáváme před šestou ráno. Je tma a zima. Je ale jasno a vypadá to na hezký den.
Z kempu do Yosemite Valley je to asi 50 km. Prakticky celou cestu klesáme – kemp je ve výšce 2500 m, Yosemite Valley má dno na 1200 metrech. Vjezd do údolí střeží mocný bohatýr – El Capitan osobně. Jeho jihozápadní stěna je opravdu impozantní. Zdá se, že jí dnes nikdo neleze. Nedivím se, taky bych nelezl :-)
Výstupová trasa začíná u kempu č. 4 v Yosemite Valley. Po troše bloudění se tam dokodrcáváme po 9 ráno. Začíná se zprudka – za hodinu vystoupáme asi o 400 m. Jsme odpočatí, ve formě, jdeme ve stínu a na konci prudké pasáže následuje vyhlídka do celého Yosemitského údolí. Krása. Následuje krátší rovinka a poté nekonečné strojové stoupání v serpentinách o dalších cca 500 výškových metrů. Jdeme už na přímém slunci a výstup je velmi vyčerpávající. Je to náročné na fyzičku i na „psychičku“.
V poledne se konečně dostáváme na náhorní plošinu ve výšce asi 2000 m a všechno se mění. Vrchol Kapitána je v tu chvíli asi 8 km před námi, ale stoupání již bude jen mírné. Zbývající trasa je navíc povětšinou v lese, tedy ve stínu. V těchto místech odpadá většina našich souputníků, kteří zřejmě míří na nedaleké vodopády (Upper Yosemite Falls), které prý na jaře slibují úchvatnou podívanou, ale touto dobou (v září) by měly být vyschlé. Od této doby již potkáme jen 2 lidi.
Hic sunt ursi
Příroda tady nahoře je úžasná, nedotčená a kypí životem. Je to v podstatě prales. Jsou tu spousty stromů ve všech stádiích života i tlení, ptáci, veverky, medvědi.. Medvědi? Ano ano, krátce po výstupu na plošinu se z křoví vyřítilo medvídě a neskutečně hbitě před námi prchlo a doslova vyskákalo na strom. Pak nás z koruny stromu tenhle roztomilý plyšák pozoroval, ale my jsme se raději klidili pryč, neb jsme se nechtěli seznamovat s jeho rodiči. Bohužel se vše seběhlo tak rychle, že jsem nestačil udělat ani foto. Ale byl to jasný signál o tom, že na naši mapku si můžeme dopsat „hic sunt ursi“ – zde jsou medvědi!
Chvíli poté potkáváme sympatického chlapíka z Bosny, který nám vykládá příběh skoro neuvěřitelný. V podřepu si natáčel na kameru kapající pryskyřici, když tu jej něco štouchlo do zadku – otočí se a ono to bylo medvídě. Medvídě peláší pryč, Bosňan jej natáčí (plynule přechází ze záběru pryskyřice) a na konci záznamu je… - medvědí máma, která se naopak rozbíhá jeho směrem. Teď zase peláší pryč Bosňan a zastavuje se až za sedmero řekami, tedy u nás. Ten kamerový záznam byl celkem komický, ale nechtěl bych být v kůži toho kluka. Medvědí mámě evidentně stačilo jej vystrašit a odehnat, protože jinak by absolutně neměl šanci utéci – tihle medvědi jsou totiž ve sprintu rychlejší než Usain Bolt (opravdu).
Tato příhoda nás trochu postraší, ale od další cesty neodradí. Máme ale oči na stopkách a děláme trochu hluk, abychom chlupáče případně příliš nepřekvapili. Sluší se říci, že v Yosemitu nejde o žádné grizzly, ale o mnohem menší medvědy černé (baribaly). Přestože tito méďové lidi neloví, rozhodně budí respekt. Dospělý medvěd je větší, těžší, rychlejší a především silnější než člověk, takže potkat jej spíše nechceme a naštvat už teprve ne.
El Capitan
Další dobrodrůžo se už cestou „tam“ nekonalo a kolem 2. odpolední jsme v cíli. Stojíme na vrcholu El Capitana v Sierra Nevada. Výška 2307 m. Jsme na horolezeckém Olympu (co na tom, že nehorolezeckou trasou). Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má :-)
Vrchol El Capitana je holý a výhled na Yosemite je odtud nádherný. Pod námi je hluboké Yosemitské údolí, na východě se tyčí nezaměnitelná silueta Half Dome, opravdový magnet pro oči i foťák, a všude kolem spousta dalších vrcholů. Bohužel pohled přímo dolů kolmou stěnou Kapitána možný není – bez jištění se nelze na okraj dostat. Ale to opravdu vůbec nevadí..
Po hodince lelkování se obracíme na cestu zpět. Vracíme se stejnou cestou, jakou jsme přišli, alternativa neexistuje.
A zase ti medvědi
Asi po půlhodince chůze na zpáteční cestě se mi zastavuje srdce. Není to klasický infarkt, ale vidím před námi medvěda. Je v relativně bezpečné vzdálenosti, nejméně sto metrů, ale zato se rozvaluje přímo na naší cestičce. Beru foťák a zkouším něco nasnímat. Ovšem maximální zoom a roztřesená ruka nejdou dohromady, fotky jsou hrozné. Obdobně se mi daří u kamery, i když tam je záběr trochu lepší. Během kamerování zjišťujeme další problém – chlupáč tam není jen jeden, ale jsou dva.
Co teď? Vrátit se nemůžeme, není kam, obejít je taky nemůžeme, není kudy, a dopředu k medvědům se nám vůbec nechce. Zkoušíme to zahrát na jejich plachost, o níž jsme se dočetli v knihách. Nesměle děláme trochu hluku, ale s medvědy to vůbec nic nedělá. Prostě sedí a čumí. Po chvíli patové situace se rozhodujeme k zoufalému kroku – zkusíme je obejít podél skály vlevo, čímž se k nim v nejbližším místě dostaneme na nějakých 30-40 m. Jdeme a lámání větviček pod našimi nohami dělá hrozný hluk – nevíme, jestli je to dobře nebo špatně. Každopádně když se v onom „nejbližším místě“ kouknu po odpočívajících medvědech, oni tam najednou nejsou. A to je rozhodně špatně. Teď už prostě bereme nohy na ramena a zdrháme. Nebudu napínat - nikdo za námi nepelášil a všechno dobře dopadlo :-)
Další hodinku jdeme lesem poněkud nervózně. Už se pomalinku šeří a každý pařez vypadá jako medvěd. Adéla zkouší fintu z filmu Bohové musejí být šílení, kde si malý Xiri dává nad hlavu kůru ze stromu, aby vypadal větší a hyeny si na něj netroufly. Ostatně totéž radí v průvodci Lonely Planet („if attacked, make yourself as big as possible“). Naštěstí už žádná další zvířátka nepotkáváme a kolem páté večer opouštíme náhorní plošinu a vydáváme se po serpentinách prudce dolů do údolí. Vrací se dobrá nálada a s ní i machrování, jak jsme ty medvědy odvážně zahnali a tak.
Celkem jsme našlapali asi 27 km s agregovaným převýšením asi 1500 m, to vše za asi 9 hodin.
Sekvoje v Mariposa Grove
Výlet na El Capitana nám dal docela zabrat a tak jsme další den udělali zcela odpočinkový. Zajeli jsme se podívat na obří sekvoje do části Yosemitu zvané Mariposa Grove. Mariposa je asi 50 km jižně od Yosemite Valley, tedy asi 100 km od našeho kempu, ale už jsme si na americké vzdálenosti docela zvykli.
V Mariposa Grove je několik procházkových tras od cca 3 do 10 km, které zvládne opravdu každý. Zdejší sekvoje jsou gigantické. Ty nejvyšší mají až 70 m na výšku a 8 m průměr kmene. Dožívají se i přes 2000 let. Zcela utopeno mezi sekvojemi je muzeum, kde se o sekvojích dozvíte vše podstatné ...
Orientační mapka Yosemite Valley
