Grand Canyon aneb cesta do středu Země

Přidáno: 21.1.2013 | Datum akce: 10.9.2012
Autor: Robert Solich
Fotografie: Robert Solich | Adéla Solichová
Štítky: 2012 | Grand Canyon | Severní Amerika | USA

Dobrá věc se podařila, naše svatba proběhla dle očekávání (ano – ano) a zbývalo jen vyrazit na svatební cestu. Člověk se nežení každý rok, takže i líbánky měly být něco extra. Volba padla na USA. Na destinaci jsme se s Adélkou bez problémů shodli. Já byl ve státech před deseti lety na pár měsíců v rámci „Work and Travel“ a táhlo mě to zpátky – hlavně na dosud nepoznaný západ USA, a pro Adélku mělo jít o první zaoceánský výlet.

Po krátké zastávce v New Yorku, srdečném setkání s tam žijícími bulharskými parťáky z Work and Travelu, a společné nostalgické návštěvě Kittery (Maine), kde jsme před lety do úmoru makali v kuchyni humří restaurace, odlétáme s Adélkou do Los Angeles. Grand Canyon, Las Vegas, Death Valley, Yosemite, San Francisco a další lákadla čekají jen na nás.

Pouští a prérií

Docela by mi lichotilo, kdyby si někdo myslel, že jsem dobrodruh, ale není to tak. Cesta je pečlivě naplánovaná a všechno jde jak po drátkách. U letiště si v půjčovně Alamo vyzvedáváme předem zamluvený Hyundai Accent (cca $500 za 2 týdny vč. všeho možného pojištění a asistenční služby), nasazujeme z ČR dovezenou TomTomku s dokoupenou mapou USA a vyrážíme vstříc dálavám. Jízda po LA je fascinující a šílená zároveň. Změť desetiproudových dálnic, sjezdů a mimoúrovňových křižovatek je nepopsatelná. Město má na délku asi 100 km, což je na náš vkus až moc. Adélka hrdinně řídí, já neméně hrdinně fotím, natáčím a sleduji GPS. Ta se nám stává nejlepším přítelem, průvodcem a spasitelem, bez navigace bychom se z města asi nikdy nedostali – určitě tedy ne naším směrem.

Po pár hodinách přijíždíme do Barstow, města na křižovatce cest z LA do Las Vegas a Grand Canyonu. Tam chceme přespat. Průvodce píše něco v tom smyslu, že „to dříve zamrzne mohavská poušť, než budou všechny pokoje v Barstow obsazeny“. Něco na tom bude, hotelem je snad každá druhá budova, výběr je obrovský. Za asi $50 dostáváme hezký pokoj se snídaní, ráno stíháme i koupačku v bazénu s výhledem na periferní část mohavské pouště.

A poušť Mojave je přesně to, co nás dalších několik hodin bude obklopovat. Po výjezdu z Barstow GPS udává nevídaný pokyn – 511km rovně a potom doprava. Na kraji Mojave se ještě zastavíme v osadě Ludlow na legendární Route 66, která je jak vystřižená z harleyářské road movie, a frčíme do pouště. Máme skoro plnou nádrž, ale stejně mě celkem těší, když vidím ceduli, že za 100 mil bude další pumpa. Když k ní dojedeme, vidíme nápis „mimo provoz, nejbližší pumpa za 100 mil“ nebo tak něco. To už, nehledě na vedro, člověka trochu zamrazí. Silnice skrze poušť je ale dost frekventovaná a ponecháni na pospas supům bychom snad nebyli.. Cesta mohavskou pouští je pro středoevropana zajímavá, leč po čase trochu monotónní. A nepříjemně horká. S úlevou tak v městečku Needles přejíždíme řeku Colorado a vjíždíme do Arizony. Postupně se dostáváme do vyšších poloh, vzduch se ochlazuje, okolí se trochu zazeleňuje a zalidňuje. Krajina se příjemně vlní a nabízí nádherná panaromata. To je ono, to je Amerika, tetelíme se blahem.

Navečer konečně dojíždíme ke Grand Canyonu. Je asi 18:30, krátce před setměním, a to chceme v každém případě strávit na kraji kaňonu. Nezdržujeme se proto zajížďkou do kempu a míříme přímo na vyhlídku u Grand Canyon Village. Chytrých jako my bylo nějak více, takže samozřejmě není kde zaparkovat. Po chvíli objíždění parkovišť se místečko přeci jen najde a my běžíme vstříc hlubině. Pohled je to dechberoucí, první dojem je famózní, druhý a každý další taky. Člověk si vstříc majestátu kaňonu připadá nesmírně titěrný ...

Koukám, kam asi ráno půjdeme. V 6 ráno vyrazíme cestou South Kaibab Trail, v 9 budeme dole, než začně péct sluníčko vyrazíme nahoru cestou Bright Angel Trail a odpo jsme zpátky. Cool plan. Bohužel do kempu dojíždíme až po zavíračce a ráno/dopoledne musíme na recepci vyřídit formality (viz níže „Může se hodit“). Cestu až dolů tedy zřejmě nestihneme a ještě večer měníme plán cesty s konečnou na Plataeu Point – skalním ostrohu cca 400 metrů nad řekou Colorado slibující solidní výhled široko daleko.

Vzhůru dolů!

Ráno vyřizujeme na recepci formalitky a kolem půl deváté zahajujeme sestup. Začíná se ve výšce asi 2100 metrů. Na Plateau Point se jde cestou Bright Angel Trail tam i zpět, alternativa neexistuje. Infotabule sice uvádí, že na Plateu Point a zpět to trvá 10+ hodin (20km, 1000m převýšení), a že se nedoporučuje jít tam a zpět v jednom dni, ale to považujeme za blbost. Údaj o cestě až na dno a zpět pro jistotu na infotabuli úplně chybí – je tam jen výstraha, že se o to v jednom dni nemáme ani pokoušet a že na přenocování je nutné povolení. Mimochodem – všechny informace na webu i na tabulích varují před horkem, dehydratací a přeceněním sil ... no, pokusíme se autory varování nezklamat. A časté je ještě jedno hezké varování – dolů můžeš, nahoru musíš. To je v kaňonu velká pravda.

Bright Angel Trail je naprostá pohoda. Ač to z pohledu shora vypadá téměř nemožně, jde v podstatě o chodník klikatící se v lehkém sklonu podél stěn kaňonu. Žádné přelézání, přeskakování, nic. Ale nuda to rozhodně není, příroda se zde opravdu vyřádila. Lezeme do nitra Země, na stěnách vidíme průřez stovkami vrstev sedimentů, kolem kaktusy, veverky ... Teplota je ok, navíc jsme v první části sestupu povětšinou ve stínu. Lidí je kolem tak akorát – žádná tlačenice, ale sami taky rozhodně nejsme.

Po půl hodině a ujití 1,5 míle míjíme 1.5 Mile House, kde je přístřeší a tekoucí voda. Po další půlhodině jsme u opět nápaditě pojmenovaného 3 Miles House. I tady je přístřešek a pramen. Za další půl hodinku přicházíme do zelené oázy Indian Garden, kde se cesta rozděluje na rovinatou procházku k Plateau Point a na sešup na dno kaňonu k řece Colorado. Vše jde velmi hladce - je 10 ráno, sklesali jsme o nějakých 900 metrů a na dno v tu chvíli chybí už jen 400 výškových metrů. Hlodá ve mně myšlenka, jestli bychom to přeci jen nestihli otočit až dolů. Jenže se dělá opravdu horko (cca 30 stupňů), stín už nebude a - dolů můžeš, ale nahoru musíš - a ze dna je to nahoru zatraceně vysoko. Navíc jsme se tu nepřijeli strhat, že, tedy se definitivně rozhodujeme pro Plateau Point. V oáze dáváme řeč se třemi chalany ze Slovenska, kteří jdou dolů. Někde za sebou nechali ještě další dva, které potkáme později na výstupu.

Z Indian Garden na Plateau Point je to asi 2,5 km v podstatě po rovině. Provoz je tu minimální. Sluníčko pálí a ubírá hodně sil – jsem už docela rád, že nejdeme dolů, byl by to cestou zpět asi masakr.

Plateau Point je naprosto exkluzivní místo. Je to skála tyčící se přímo nad řekou Colorado, z níž je výhled nejen široko daleko, ale i hluboko vysoko, celý kaňon je jako na dlani – ovšem na dlani, která je všude kolem vás. Výhledy jsou naprosto fantastické, koukáme a nedostává se slov. To je ono, proto jsme sem jeli. Není těžké přesvědčit sám sebe, že dole u řeky to prostě nemůže být lepší, protože tady je to nejlepší.

Na Plateau Point trávíme asi hodinu. Fotíme, filmujeme, ale většinou jen civíme. O dynamickou zábavu se stará neuvěřitelně oprsklá veverka, která neváhá vlézt do mého batohu a tahat jídlo. Nezastaví ji ani zip, který v pohodě rozepne. Uteče, až když je člověk tak metr od ní. Chvilku si s ní hraju – nechám ji prozkoumat batoh, pak bububu, a za chvíli znova. Nakonec jí samozřejmě trochu jídla necháme.

Zpátky v Indian Garden jsme asi v jednu odpoledne. Potkáváme tam českou dvojici – Šárku a jejího přítele - jméno už si bohužel nepamatuji, ale zdravíme. Mají v plánu jít ještě teď k řece. To jsem jim trochu vymlouval a posílal je radši na Plateau Point, ale nepochodil jsem.

Operace Prérijní bouře

Doplňujeme zásoby vody a vyrážíme nahoru. Máme před sebou asi 900 výškových metrů a poprvé si naplno uvědomujeme, jak podivné je začínat den sestupem a končit výstupem. Až k 3 Miles House je to docela pohoda. Stoupání je mírné a únava taky. Tempo držíme velice solidní. V třímílovém přístřešku si dáváme delší pauzu, opět doplňujeme vodu a klábosíme s mladou Kanaďankou. Zdá se, jako by v dáli hřmělo a to není vůbec hezké, neb nahoru jsou to ještě dobré dvě hodiny chůze, která nepůjde urychlit. Radši hned vyrážíme, čekat v pofiderním krytu uprostřed kaňonu nemá smysl.

Po chvíli začíná krápat. To je vlastě docela fajn – sluníčko už nepálí a pár kapek osvěží. Jenže za dalších pár minut už regulérně prší a navíc se přidávají blesky. Je to zajímavá podívaná, ale sranda moc ne. Když leje více, zalézáme pod převisy, když méně, jdeme dále. V jednom z úkrytů se dáváme dohromady s dvojicí Slováků, Braněm a Petrem, a společně pak pokračujeme až úplně na okraj. Je to s přibývajícími metry docela dřina a nahoru se dostáváme až v pět odpoledne.

Cesta na Plateau Point a zpět nám trvala celkem 8 a půl hodiny, včetně hodinové pauzy na Pointu, nejméně hodinového schovávání se před deštěm a dalších přestávek. Cestou nahoru nás předešla trojice Slováků, kteří vyrazili z Grand Canyon Village krátce po nás a došli až k řece. Další den jsme ve městě Page, asi 200km od Grand Canyon Village, potkali ve Walmartu Šárku s přítelem – také oni zvládli sestup až dolů a zpět. Tedy otočit to evidentně jde, ale sranda to není – ani za deště, ani za spalujícího sluníčka.

Ústup k Lake Powell

Po návratu jsme si dali sprchu a přemýšleli, co s načatým večerem. Stále pršelo a v 7 byla tma. Do mini-stanu se nám ještě moc nechtělo, vaření bylo v dešti spíše za trest a kemp byl v podstatě mrtvý. Mather Campground nemá, stejně jako pár dalších kempů, které jsme viděli, téměř žádné zázemí. Jsou tu záchody a sprchy, jinak nic. Rozhodli jsme se změnit plány a vypadnout. Ještě večer chceme dojet do Page, města u Lake Powell cca 200km na severovýchod, ubytovat se někde v motelu a ráno se uvidí, co dál.. Za pár minut máme sbaleno a prcháme.

Po 3-4 hodinách pohodové jízdy (přestalo pršet) jsme v Page. S více než 7 tisíci obyvateli je to největší město široko daleko. Hotelů jsou tu mrtě, problém je, že všechny plné (objeli jsme jich nejmíň 10). Nakonec se spokojíme s parkovacím místem u místního Walmartu a spíme v autě; a rozhodně nejsme sami. Ráno pak ve Walmartu koukáme na pohlednice z okolí, kde nás zaujme především Horseshoe Bend - kaňonovitý útvar ve tvaru podkovy. V místním infocentru se dovídáme, že je to co by kamenem dohodil. Hned tam jedeme.

Opět koukáme do hlubiny, na jejímž dně teče řeka Colorado. Zde miliony let vykousává do horniny obrovitou podkovu (horseshoe). Nechápeme, jak jsme o tomto místě mohli nevědět a jsme rádi za šťastnou náhodu, která nás sem dovedla. Vřele doporučujeme.

Poté se ještě chvíli zdržíme u Lake Powell, za deště opouštíme Arizonu a projíždíme jižní Utah včetně národního parku Zion a míříme vstříc hlavnímu městu marnivosti – Las Vegas. Ale o tom zase příště ...

Může se hodit

• V kaňonu je v létě vedro, na dně klidně i přes 40 stupňů ve stínu – ale stínu tam moc není. Hrozí dehydratace a vyčerpání.
• Tůry se doporučují především v dubnu, říjnu, listopadu, kdy jsou teploty kolem 20. My jsme tam byli v září a chytli jsme relativně snesitelné počasí s teplotou do 30 stupňů. I tak to bylo na sluníčku docela vyčerpávající.
• Vstupné do parku je $ 20 za auto (bez ohledu na počet pasažérů). Platí se u vstupní brány do parku, přímo na příjezdové cestě. Povolení platí týden. Pokud máte v plánu více národních parků (v okolí např. Glen Canyon/Lake Powell, Zion, Monument Valley, Death Valley a další a další), bude výhodnější pořídit si celoroční vstupné do všech možných (asi 2000) amerických parků za $80.
• Na jižní (navštěvovanější) straně kaňonu lze kempovat v Mather Campground, asi 5km od kraje kaňonu. Kempovací místo přijde na $ 18. Přes léto bývá kemp plný, rezervace (+ platba kreditkou předem) je možná na webu uvedeném níže. Překvapením může být (pro nás byla) otevírací doba recepce kempu. Otevřeno je jen od 8 do 19 hodin. My přijeli o pár minut později a už jsme našli jen vzkaz s číslem parcely pro stan a informací, že pokud se nezaregistrujeme do 12 hodin, tak naše rezervace (asi i na další dny – ale to nevím jistě) propadá + se platí nějaký storno poplatek. Jelikož měli údaje o mé kreditce, nechtěl jsem to nechat nějak vyhnít a raději jsem ráno naklusal na recepci. Tím se však zhatil náš plán na brzký sestup na dno kaňonu a zpět.

Informace o kempu a rezervace

• Mather Campground
• Kempovat v národním parku mimo oficiální kempy lze pouze na základě zvláštního povolení: overnight hiking
• Jinak jsou možnosti ubytování velmi omezené. V Grand Canyon Village je pár hotelů, kde stojí pokoj při včasné rezervaci kolem $200/noc, ale které jsou při pozdějším plánování beznadějně plné. V nejbližší osadě Tusayan (10km od kaňonu) je to podobné s tím, že ceny jsou trochu nižší - ale v sezóně je zkrátka plno. Nejbližší ubytování, které bylo za akceptovatelnou cenu (kolem $60) volné i dva týdny před příjezdem, bylo ve Williamsu, což je nejbližší město asi 100 km jižně od kaňonu.
• Ve městě Page u Lake Powell jsme v 11 večer nenašli ani jeden hotel s volným místem. Spali jsme na parkovišti u Walmartu.

(GPS) Ke stažení je k dispozici soubor ve formátu *.gdb pořízený přístrojem Garmin Vista, který obsahuje celou naší trasu: trasa Grand Canyon.