Bulharské pohoří Rila s nejvyšší horou Musala bylo první atrakcí naší balkánské dovolené v létě 2011, na kterou jsme vyrazili v obvyklé dovolenkové sestavě – Adélka a já (autor článku).
Nejlepší a nejrychlejší cesta autem je po trase Praha-Bratislava-Budapešť-Bělehrad-Niš-Sofie-Samokov. Tuto jsme zvolili i my. Cesta je jasná a dobře značená, nedá se zabloudit. Nejnáročnější část trasy je tankodrom D1 v úseku Praha-Brno. Kdo přežije tohle, nemá se na balkánských hlavních tazích čeho obávat. Nepřeháním ani trochu. Do horského střediska Borovec (u Samokova) to z Prahy trvá asi 17-18 hodin předpisovou jízdou (my jeli asi 10h do Bělehradu, tam jsme přespali v kempu u Dunaje, pak dalších 6h do Sofie a 1,5h do Borovce).
Je třeba mít zásobu peněz na mýtné – projíždí se několik zemí a v každé se kasíruje. Na Slovensku, v Maďarsku a Bulharsku se platí dálniční známky, v Srbsku jsou úsekové mýtnice. Cesta tam stála na mýtném dohromady cca 35-40 eur. Vždy jsme brali nejkratší možné dálniční známky, protože nazpět jsme jeli jinou cestou (přes Makedonii, Albánii, Černou horu). Všude šlo platit mýto eury. Vysledovali jsme taky nepřímou úměru mezi vzdáleností od ČR a cenou benzínu/nafty.
Borovec je sympatické horské středisko, kam v zimě jezdí desetitísíce lyžařů. Borovec je na ně dobře připraven – jsou tam desítky větších i menších hotelů, restaurací, barů, prodejen a půjčoven všeho možného. V létě tam nejezdí skoro nikdo. V tomto období je to město duchů a neviditelná ruka trhu zde vší silou sráží ceny na úplné dno. Když vidíme, že velmi slušně vybavený apartmán v hotelu Villa Park stojí cca 10 euro na osobu a noc, máme o noclehu jasno. Stan zůstane pro tentokrát odpočívat v autě. Hotelový bazén a spa nemají chybu a bar s koktejly za 2 éčka taky ne. Objednáváme rovnou dvě noci.
Pro koho je nocování v přírodě otázkou cti, může přespat prakticky kdekoli nad městem, vhodných míst je cestou nahoru spousta.
Už před odjezdem do Bulharska je víceméně rozhodnuto, že se vydáme jen na jednodenní rychlovku z Borovce na Musalu a zpět. Pak máme v plánu objet Rilu, navštívit Rilský monastýr a od něj vyrazit přes Damgu na Rilská jezera. Od populárního vícedenního přechodu Rily z Borovce přes Musalu a jezera až k Rilskému monastýru nás odrazuje hlavně to, že bychom se museli nějak vracet do Borovce pro auto. Na nic takového není v ambiciózně naplánované dovolené čas.
Rila je pohoří v jihozápadní části Bulharska. Jméno Rila pochází z thráckého jazyka, kde znamená „hodně vodné pohoří“, podle ledovcových jezer a minerálních pramenů v podhůří. Nejvyšším vrcholem je Musala (2925m). Rila je nejvyšším pohořím Evropy po Kavkazu, Alpách, Sieře Nevadě, Pyrenejích a sopce Etna. Rila zaujímá plochu 2629km2, z toho část (810km2) tvoří Národní park Rila.
Večer před výšlapem jdeme nastudovat začátek trasy. Červená značka vedoucí až na Musalu by měla začínat „z ničeho“ cca 2km nad Borovcem a chceme tento nástup najít. Podle mapy to měl být piece of cake. Jenže.. Na rozcestník s červenou značkou na Musalu překvapivě narážíme hned v centru Borovce. Je to ale past. Tato červená se hned za Borovcem stáčí doleva na místě, kde by dle mapy měla odbočovat značka žlutá (po níž lze taky dojít na Musalu, ale až tak po 25km) a po skutečné červené trase není ani stopy. Tuhle záhadu rozklíčujeme až po půlhodinovém pátrání, kdy nalézáme opravdový nástup na červenou cca 1 km za falešně značenou odbočkou. Večerní průzkum se vyplatil.
Vstáváme v šest a vyrážíme v 6:45. Výškoměr hlásí 1300m.
Trochu nás překvapují zamčené hlavní dveře hotelu a absence jakéhokoli personálu. V lokálním konfliktu hodnot zdá se vítězí bezpečnost nad svobodou. Nikoli však nad námi - po chvíli slídění objevujeme zadní dveře vedoucí kamsi do dvora a ven – tyto jsou sice taky zamčené, ale klíč je v zámku zevnitř, takže jdeme ...
Z Borovce si nejdříve vyšlapujeme pod lanovkou, která vede na vrch Jastrebec, odkud se často vyráží na spíše rekreační vycházku na Musalu. Po cca 700 metrech zahýbáme vpravo na silnici, kde po dalším asi 1km nacházíme „ten správný“ rozcestník s ukazatelem na chatu Musala.
Odtud už se jde po červené údolím Musalské Bystřice až k chatě Musala (asi 8km od rozcestníku). Po ránu tuto trasu moc lidí nechodí, celou cestu až k chatě Musala jsme v podstatě sami – jen občas se potkáváme s jednou (stále toutéž) skupinkou místních chlapíků, z nichž jeden siluetou připomíná fotbalistu Kollera a pohybem trojskou odchovankyni Moju.
První polovina této části trasy vede po lesní stezce, kterou s trochou štěstí a odvahy zvládnou i off-roadová auta. Narazili jsme jen na jedno - obstarožního gazíka, který se marně snažil vyjet jednu prudší pasáž; vysvobodili jej až „Kollerovi hoši“, kteří pomohli tlačit.
Asi po hodině a půl chůze se k nám přidal sympatický psík, kterého lakonicky pojmenováváme „Hafík“. Ten postupně zkonzumuje asi polovinu našich salámových zásob. Jsme tak zaujati poskakujícím Hafíkem, že přehlížíme mizerně značenou odbočku vlevo na menší pěšinku a jdeme dále po stezce až ke spodní stanici lyžařského vleku. Tam dáváme malou pauzu a ani při ní si chybu v navigaci neuvědomujeme - držíme se totiž pěšinky ve směru k Musale, jejíž vrchol je již dobře vidět, i červených fáborků, které považujeme za alternativu červených turistických značek. Procházíme dále pásmem kleti a (i při trvajícím suchu) lehce čvachtajících luk a stále se držíme fáborků. Na omyl nás upozorní až Koller boys, kteří přicházejí k chatě Musala překvapivě z jiného směru než my. Za suchého počasí tato alternativní trasa nepředstavovala žádnou komplikaci, za mokra by však byl její terén asi hodně podmáčený.
K chatě Musala (2389m) přicházíme v 10 hodin. Ušlých deset kilometrů a přes tisíc výškových metrů nás naplňuje spokojeností a dáváme další pauzu. Místo vyvolává smíšené pocity. Přírodní scenérie nemají chybu – krásně je vidět Musala (2925m), sousední Malá Musala (2902m), Jastrebec a další kopce. Přímo u chaty je jedno z Musalských ples, v němž se napájejí koně. Idyla. Chata Musala sem však svou architekturou moc nezapadá a několik vyhořelých rozpadlých budov v blízkém okolí kazí dojem zcela spolehlivě.
Musala (2925m) je nejvyšší horou Rily, Bulharska a celého Balkánského poloostrova. Jméno hory vzešlo z „Mus Allah“, „Alláhova hora“ a pochází z období, kdy bylo Bulharsko součástí Osmanské říše. Staré bulharské jméno hory je Tangra. V letech 1949-1962 se jmenovala po sovětském vůdci Stalinovi. Nejobvyklejší výstup na vrchol Musaly je z 15 km vzdáleného lyžařského střediska Borovec, odkud vede lesní cesta a také lanovka na vrchol Jastrebec (2369m).
Červená značka na Musalu vede okolo jezera zprava. Jak se však stalo zvykem – červenou nějak míjíme a jdeme po pěšince kolem jezera zleva. Obě trasy jsou možné. Červená zprava je asi trochu mírnější a pohodlnější, alternativní zleva zase rychlejší. Na tomto úseku výrazně přibývá lidí. Asi šlo o turisty, kteří přespali na chatě nebo venku na přilehlé pláni. O víkendech a v některé pracovní dny (ne však v pondělí, kdy jsme šli my), kdy jezdí i lanovka z Borovce na nedaleký Jastrebec (2379m), zde však musí být počet turistů mnohem větší – tato trasa s využitím lanovky je totiž pro místní tzv. „normálka“.
Kráce po 11 přicházíme k Ledovému jezeru a chatě Everest (modrá pyramida). Odtud je to již na vrchol Musaly jen několik set metrů prudce vzhůru po kamenité stezce – připomíná nám to výstup na Sněžku od Slezského domu.
Těsně před polednem jsme na vrcholu Musaly (2925m), nejvyšším bodu Balkánu. Panorama je nádherné – vidíme několik hřebenů Rily, plesa, horské louky a v dálce i vrcholky Pirinu. Atmosféra se mě zmocnila natolik, že jsem chtěl provést něco velkolepého. V kapse jsem našmátral prstýnek a požádal Adélku o ruku. Byla tak překvapená a unešená okolní scenérií, že souhlasila. Jsem upřímně zvědav, kdo tenhle nudný článek dočetl až do tohoto strhujícího závěru! Dáváme si zásnubní oběd – chleba se salámem a sýrem a rajče (velikostí připomínající spíše meloun) od našeho bulharského kamaráda Vasila, který nás část dovolené po Bulharsku (ne však na Musalu) a Makedonii doprovázel – blagodarja.
Na vrcholku Musaly je meteorologická stanice a poměrně prostorná bivakovací bouda. Nocleh ani občerstvení se zde nenabízí (v nouzi je samozřejmě možné přespat).
Po pauze se vracíme zpátky do Borovce stejnou cestou. Tentokrát se pečlivě snažíme držet se červené trasy a docela se nám to daří. Odhalujeme tak několik odklonů od správné trasy, kterých jsme se nevědomky dopustili cestou nahoru – žádný z nich však neznamenal větší zdržení, některé naopak asi trasu dokonce zkrátily.
Cestou se zastavujeme na drink v chatě Everest, tj. v modré pyramidě. Jsme tam chvíli sami, později se přidal slovinský pár, který jsme potkali cestou nahoru. Ceny jsou příjemné – čaj nebo kafe za 1 leva, horká čokoláda za 2 leva, pivo za 3, nocleh za 12 (1 leva je asi 12 Kč). U Everestu vyzvedáváme Hafíka, kterému se dnes s námi nahoru nechtělo (asi už tam párkrát byl). Definitivně se s ním loučíme u chaty Musala, kde asi hodlá číhat na další turisty se salámem. V úseku mezi chatou Musala a Borovcem potkáváme odpoledne mnohem více lidí než ráno – většina jde s plnou polní a chystá se zřejmě v rámci přechodu Rily nocovat někde na pláni u chaty. Nejčastěji je slyšet čeština.
Do Borovce jsme v poklidném tempu dorazili asi v 16:30. Tam nás čekalo koupání v bazénu, sauna, výborná večeře a skvělý bar s neuvěřitelnou nabídkou koktejů.
Výstup z Borovce na Musalu je ryze turistická záležitost. Technicky jde o nenáročnou trasu. Je však třeba překonat převýšení přes 1600m a vzdálenost 30km, s čímž je nutno počítat při rozvržení času a sil. Výrazným ulehčením může být využití lanovky na Jastrebec (2379m), odkud se jde asi 4 km více méně po vrstevnici až k chatě Musala (2389m).
Cesta nahoru nám trvala 5 hodin, dolů asi 4 hodiny. Vše středním tempem s několika přestávkami.
Orientace je poměrně snadná. Od nástupu kousek nad Borovcem se jde pořád po červené. Nečekejte však luxus značení známý z českých či slovenských turistických tras. Značek je mnohem méně a odbočky jsou někdy dost nezřetelné. Na druhou stranu, pokud se držíte hlavního směru (údolím Bystřice na jih, později rovnou za nosem směrem k Musale, která je i z dálky dobře viditelná), není ani odklon od trasy žádný problém – dříve či později na červenou zase narazíte.
Žádná zvláštní výbava není potřeba. My jsme šli v nízkých trekovkách, velmi se nám osvědčily teleskopické hole, opalovací krém, sluneční brýle a mapa Rily 1:50 000 (běžně k dostání i v ČR). Turistickou GPS jsme využili jen pro monitoring trasy.
Ke stažení zde nabízíme i GPS data posbíraná Garminem.