Okouzlující Meteora
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2000 | Meteora | UNESCO | Řecko
Po půlnoční prohlídce Larisy se vracíme na vlakové nádraží, které se nám jeví jako ideální pro lehké schrupnutí. Musíme zde přečkat do půl šesté. Po cca 1 hodině ranní zažíváme krušné chvilky, začíná být skutečná zima a čekárna je věčně otevřená. Čas utíká pomalu jako snad ještě nikdy. V rámci ochrany našich batohů zaujímáme bezpečnostní polohu - vsedě na lavičce objímáme koleny kapsy batohu, rukama zbytek a hlava je nepohodlně položena na tvrdém vrchlíku. Konečně je 5:30 ráno.
Jdeme na autobus a na místní, kterých na ulicích touto dobou není opravdu mnoho, musíme působit jako chodící zombie – už jsme se kloudně (spíš vůbec) nevyspali okolo 46 hodin. Nazývat v Larise (v Řecku) místo, kde staví autobusy „autobusákem“ je značně zavádějící. Často je prodejna lístků spojena s kavárnou nebo malým krámkem a prodej jízdenek je až na tzv. druhé koleji. Před krámkem v centru Larisy čekáme asi 1/4h než postarší čilý obchodník otevře svůj obchůdek propojený s "bus station". Obchod je tvořen dvěma oddělenými místnostmi – malá provizorní čekárna a větší občerstvení s koloniálem. Martin ho nesměle žádá o vroucí vodu a chlapík začne stejně jako barman předešlé noci ohřívat vodu pomocí podivného tlakového přístroje. Na náš dotaz zdali v Řecku používají i topné spirálky, se nám dostane odpovědi v podobě pokrčení ramen. Nevadí, jsme zoufale hladoví a tělo si žádá po chladné noci alespoň trochu teplé krmi. Vřele děkujeme za tři deci vlažné tekutiny a hbitě do ní lámeme nudle ze dvou čínských kari směsí od Mr. Leeho. Teplota vody je tak bídná (max. 30°C), že nepostačuje ani k změknutí nudlí a rozpuštění prášku, který zůstává plovat na hladině. I přes naší převelikou snahu se nám jej nedaří zapracovat a promísit s tekutinou. Lačně se vrháme po lžících a hltáme chladnoucí „polévku“.
Po dobrém jídle následuje cesta na záchod :-). Není zde dne bez překvapení a tak kromě první zkušenosti s letadlem, poprvé zaklekáme na bobek nad malou dírkou v tureckém záchodě, který jsme dosud znali jen z vyprávění zkušených cestovatelů. Co je pro nás neznalé středoevropany ještě větším šokem? Praxe místních obyvatel odhazovat toaletní papír do přistaveného odpadkového koše.
Kupujeme lístek do Tríkaly, 1250DRS per huba a jedeme. Autobus se nám stává příjemnou postýlkou, která se krásně pohupuje po záplatovaných silnicích vnitrozemského Řecka. Přijíždíme do Tríkaly. Odtud si chceme koupit lístek do Meteory. Bohužel přímý autobus tam nejezdí, ač by podle naší brožury měl každou hodinu. Jedeme tedy do Kalambaky. Cestou fotíme impozantní hory, které náhle vyrůstají ze země. Ke klášterům Meteory se vydáváme jak jinak než pěšky. Nejprve procházíme vesnicí Kastraki a poté již následuje pouze perné stoupání do surových kopců k chrámům, z nichž některé vypadají, jako by byly na skalách přilepeny.
Jeptiška nám při vstupu do kláštera Agias Varvaras Rousanou nedala studentskou slevu, i když měla. Okolí klášterů i kláštery samotné na nás dýchají zvláštní atmosférou a my máme konečně po dvou nabytých dnech čas na klidnou prohlídku památek.
Po prohlídce si dáváme oblíbené ovesné vločky a za krásného slunného počasí uleháme. Nad zmiňovaným klášterem jsme si našli skryté místečko, kde hodláme bivakovat. Je to sice trochu z kopce, ale mladé stromy nás zadržují před nebezpečím sjezdu ve spacáku. Silně unavení si jdeme lehnout už v jednu hodinu odpoledne.
