Z Atén na sever
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2000 | Atény | Řecko
Je čtvrtek 9. listopadu a já jedu autobusem do Prahy. Na Florenci už na mne čeká brácha, který je podobně jako já ověšený bagáží. Metrem jedeme na Dejvickou, kde nás netrpělivě vyhlíží bráchova přítelkyně. Přivezla nám chleba a čokoládu, ale především nám je morální podporou před naším prvním letem. Aby nám to snad neuletělo, tak bloumáme po letištní hale pro jistotu s tří hodinovým předstihem. Necháváme si za lidových 55Kč zabalit bágly do ochranného igelitu.
Nasedáme do Boeingu 737. Dost nás překvapuje, jak je letadlo mrňavé. Nepříjemným zjištěním je, že sedíme přesně nad křídlem a z letu nebudeme mít takřka nic. Loučíme se s nádherně osvětlenou noční Prahou a za chvíli kapitán hlásí, že jsme ve výšce 10000 metrů, venku je -58°C a letíme rychlostí 750 km/h. Pro nás jako pro "prvoletce" bylo zrychlení při startu velmi překvapivé. Nejdříve se pomalu plazíme a různě kličkujeme po ruzyňském letišti a najednou to ten šílenec napálil, že jsme to málem nerozdejchali. Pak už letěl náš OK 420 jako pták.
Jsou dvě hodiny po půlnoci a nás vítají nasvícené Athény se svými příjemnými 15°C. Dlouho čekáme než nám vyjede bagáž, ale teď večer není stejně kam spěchat. Taxi do centra není pro batůžkáře zrovna levná záležitost a busy jezdí až od 5:00. Jdeme si sednout do čekárny a pojídáme řízky s chlebem. Brácha naplnil batoh "ničím" a na mně zbyly všechny řízky, chleby, voda. V letištní hale si měníme první peníze - 50DM (západoněmecké marky) za 8000DRS (drachmy).
Před pátou ranní již netrpělivě stepujeme na zastávce autobusu č. E91, který nás povozí za 300DRS přes náměstí Syntagma až na náměstí Omonia. Jede jako prase, ale jak brzy zjistíme, jezdí zde tímto stylem všichni. Z Omonie jdeme pěšky zpět na Syntagmu :-), kde procházíme kolem bývalého parlamentu, knihovny. Je časné ráno a ulice jsou ještě liduprázdné, posedáváme a nad mapkou přemýšlíme, jak se dostaneme ven z města a kam vlastně pojedeme. Nedá se říci, že bychom jeli úplně naslepo, ale patnáct let starý československý průvodce a mapa ne zrovna ideálního měřítka nesvědčí o našem dlouhodobém a důkladném plánování. Pravda je, že jsme si v úterý skočili do GTS, na místě jsme si vybrali, kde by se nám mohlo líbit a vyrazili. Teď sedíme a zálibně si prohlížíme novou stanici metra, kde je docela velká výstava antických nádob a jiných vykopávek nalezených v průběhu prací na podzemce. Ptáme se dvou poblázněných prodavaček lístků, kde je stanice tzv. TOURIST POLICE (načteno v našem dokonalém průvodci) a ony nás k našemu nemalému údivu překvapují dosti vyhýbavou odpovědí, že nic podobného v životě neslyšely. Posílají nás za další ženou u okýnka, která už ví o co jde a dokonce nám dává i mapu Athén, kde nám ukazuje přibližnou polohu úřadu. Není to zrovna za rohem!
Po předlouhé a strastiplné cestě (samozřejmě v rámci úsporných opatření pěšky) mám paty doslova v hajzlu, ramena mne bolí jako čert a batožina s ne zrovna ideálními ramením popruhy má nechutných cca 20kg. Policisty a se ptáme, kde je "bus station", odkud je možné podniknout výpravu do Meteory. Píše nám ulici, číslo i telefon - nechápeme proč? Upadám do pochmurné a poraženecké nálady, to autobusové nádraží je přesně na druhém konci mapy tj. cca dost daleko. Též máme podezření, že nás ten muž poslal do nějaké cestovky. Jdu se ho tedy přeptat ještě jednou, avšak on mi znovu napíše ty samé údaje (jeho angličtina je "very poor" a naše řečtina ještě "more poor"). Začíná být teplo a v nemalém množství začínám ztrácet tekutiny. Brácha chce jít pěšky, vím, že by to byla sebevražda a tak z něj vymámím peníze a splaším lístky na trolejbus. Přijíždí naše trolej č. 1. Cestou si všímáme, že všude jsou semafory a spousty motorek, ulice jsou obklopeny motodílnami, obchody a servisy motorek a aut. Každý parkuje, kde chce – chodník není žádnou výjimkou.
Jedeme trolejí, ale k naší smůle na náměstí Syntagma klekne. Provazy držící tykadla na šťávě se úplně odmotají. Řidič se je dosti hrubým způsobem snaží napravit. Kousek popojedeme a zase se to po…. Nezvykle klidný řidič je už tou dobou dosti vytočen a přehazuje tykadla na vedlejší dráty, jedeme. Kousek před vlakovým nádražím vystupujeme a jdeme se zeptat na cenu jízdy do Meteory. Cena jízdy čítá 3400DRS. No nic, neleníme a vydáváme se zjišťovat i cenu autobusu, který má být (podle průvodce) levnější. Snad po hodině chůze hnusnými a smradlavými ulicemi stojíme před starým a zaplivaným autobusákem. Nechápeme, jak se v tomto městě budou moci konat Olympic Games v roce 2004. Dobrý muž u kasy nám říká, že do Meteory to dělá nicotných 5800DRS - uff, uff. Málem jsme to neudejchaly. Po dlouhém přemáhání a povinné fotce vyrážíme zpět, naštěstí to jde mnohem rychleji, cestou si kupujeme něco pečiva a vody do zásoby. Zdá se, že problémy čekali na nás až přijedeme - na nádraží a ani v jeho bezprostředním okolí (blízký hotel nabízí velmi nelichotivý kurs) nemají směnárnu a my si potřebujeme vyměnit 200DM. Opět vyrážíme do města, teď už jsme vážně zdrceni a unaveni, ptáme se policisty, kde je pošta, ukáže nám ji, dojdeme tam a co zjistíme?
Na poště nemění peníze i když by podle chytrého, patnáct let starého, průvodce měli a navíc prý ve fantastickém kursu. Teď už jdu v kraťasech a triku, stejně je mi vedro, bolest pat je téměř nesnesitelná. Snáším utrpení a nakonec se díky bohu ocitáme na náměstí, kde není nic jiného než prodejny aut a opravny a jedna perla v poušti - SMĚNÁRNA.
Brácha kupuje lístky na vlak do nějakého naprosto neznámého města či vesnice, což má být lepší, rychlejší a levnější než jet až do Larisy. Necháváme si vše ukázat na mapě a pak už si užíváme zasloužené siesty v místní nevábné čekárně. Pojídáme chleby s řízkem (od maminky) a čekáme. Vlak by měl jet ve 14:24, máme tedy dvě hodinky k dobru. Začínám si čím dál tím jasněji uvědomovat, že jsem nespal už dobře 30 hodin. Brácha je asi taky pěkně v řiti a vypadá dost blbě. Začíná se mi zdát, že tento výlet nedopadne dobře. Pocity z Athén nejsou dobré. Myslím, že nám tu bude stačit jeden den na prohlídku, namísto dvou plánovaných na závěr cesty. Jediné co nás těší, že jsme si tu již našli nocleh v HOTELU BOSTON, který je prý nejlevnější ve městě. Po cestě ze směnárny na nádraží jsme se zeptali „půvabné“ osmdesátileté recepční, kolik drachem to u ní koštuje. Něco na nás zaskřípala svojí neidentifikovatelnou hatmatilkou a zavolala na svého syna, který byl schopen a kupodivu i ochoten nám prozradit, že nocleh přijde oba na noc 5000DRS. Ok, pak zkusíme smlouvat :-)
Vlak přijíždí, zastavuje a my nasedáme. Jak jinak než do špatného vagónu, prodíráme se na správná místa a k našemu překvapení nezejí prázdnotou, jak bychom se mohli domnívat. Nechtění pasažéři jdou pryč, sedáme a vlak se s námi rozjíždí. V našem kupé jedou tři Řekové a od samého začátku se velmi intenzivně a bez oddechu věnují kouření. Společnost dívky oblečené jak prostitutka v síťovaném potrhaném černém dresu a jejího nabíječe, který se i v noci pohybuje po vlaku v černých brýlích, vhodně doplňuje jeden totálně ožralý Řek, který si neustále něco mele pod fousy.
Vystupujeme v Paleofarsalos kolem osmé večer. Jdeme plni odhodlání ke kase, neboť jeden průvodčí nám řekl, že do Meteory pojede co chvíli vláček. Prodavačka lístků v Aténách nám taktéž tvrdila, že když chceme jet do Meteory, nutně musíme vystoupit v Paleofarsalos. Ale tady vůbec nic není, jen malé zapadlé nádraží v pustině. Místní pokladní si to nechce nechat vymluvit a tvrdošíjně trvá na svém: „Do Meteory už dva roky nic nejezdí“. Jsme v pasti. Do Larisy, kam jsme původně chtěli, jede vlak až zítra v 11:30. S malou dušičkou žádáme o pomoc chlápka z baru, který z pokladní vymámí, že další vlak jede přibližně za hodinu. No sláva, chceme koupit lístky, ale k našemu nemalému údivu stojí 3700DRS pro jednoho! To je nehorázné a odmítáme zaplatit, již vytisknuté lístky, čímž podněcujeme hádku mezi barmanem a prodavačkou. Proklínáme tu ženštinu z athénského nádraží, která nám vnutila lístek do téhle díry.
Nemáme co ztratit a odhodláváme se k poslednímu pokusu. Dosti nabroušení nastupujeme na ženu za pultíkem a požadujeme levné lístky do 20km vzdáleného města Larisa. Nakonec z ní vypadne, že vlak jede ve 23:00a za normální cenu. Nemůžeme se ubránit pocitu, že se na nás chtěla projet.
Na nádraží jsou nějací úchyláci (malý Rom a jeho velký kumpán s berlí - zajímaví týpci), kteří si nás viditelně přeměřují pohledem. Jdu poprosit toho ochotného barmana o kapku vroucí vody, avšak je mi nabídnut pouze šálek vody studené, trvám na svém a opakuji žádost o teplou (upouštím od vroucí). Pak se začnou dít věci. Barman přistoupí k přístroji, který je osazen několika budíky a pomocí jakýchsi bublinek ji ohřívá. Jeho postup ve mne vzbuzuje obavy z výbuchu a slovo „vroucí“ je mu zřejmě naprosto cizí. Nerozumí, s díky odcházím a je mi jasné, že dnes našim ubohým žaludkům teplého jídla v podobě instantní čínské polévky Mr. Lee nedopřejeme. Využíváme tekoucí vody na záchodcích, abychom dodrželi alespoň částečně základní hygienické návyky. Vlak má zpoždění 30 minut a tak máme o to větší možnost se na vlastní kůži přesvědčit, že noci jsou zde na podzim velmi chladné. Mrzneme.
Konečně jedeme, sedíme na spojovací plošině mezi vlaky na zemi, prožívám mikrospánky. Larisa se zdá být na první pohled poměrně pohodové město, a protože má brácha pocit, že jsme toho dnes nachodili málo a že je nutné prožívat dny na dovolené naplno (tzn. 24 hodin nezamhouřit oka), jdeme se ponořit do víru města a najít "bus station". Po mnohém přeptávání často značně společensky unavených osob jej nalézáme.
