Taupo a Huka Falls
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart
Štítky: 2010 | Huka Falls | Nový Zéland | Taupo
Konečně jsme dokázali mít oba volno ve stejný den a navíc si zařídit u Flick (naše domácí) volno od každodenního uklízení. Vyrazili jsme už v pátek, když jsem se vrátil z práce. Janička navařila hrnec rizota na cestu, abychom neměli hlad a nemuseli už nikde vařit ani nakupovat. Nabrali jsme benzín za 50$, což je asi 26l, při naší spotřebě 13l/100 km to bylo akorát pro výlet do 80 km vzdáleného Taupa.
Krásnou krajinou jsme za slabou hodinku dorazili až do centra města Taupo, které leží na břehu novozélandského největšího jezera Taupo. Jezero má průzračnou vodu a je mekkou rybářů. My jsme se zastavili jen na Hot Water beach, voda byla horká jen u jakési výpustě a nevypadala moc vábně. Oželeli jsme tedy koupání a vyrazili k blízké hoře Mt. Tauhara, pod kterou jsme chtěli přespat a ráno na ní vylézt. Zapadající slunce vše obarvilo do pro nás nepřirozené zlatavé barvy. Po chvíli odešli i poslední návštěvníci hory a malé parkoviště na konci silnice zůstalo jen nám.
Ráno byla hora zahalena mraky, naštěstí je brzy rozfoukal vítr. Vydali jsme se přes ohradu střeženou mladými býky až k prudším částem výstupu, kde tráva ustoupila místní husté buši. Býci byli kupodivu celkem plaší, přesto jsme z nich neměli moc dobrý pocit, neustále nás bedlivě sledovali. Po hodince výstupu jsme byli na vrcholu, odkud se nám naskytly skvělé výhledy. Silný vítr nás ale brzy zahnal zpět. Ráno byla přeci jen trochu zima.
Naším hlavním cílem byly místní oblíbené vodopády Huka Falls na průzračné řece Waikato. Projeli jsme opět městem Taupo, pojedli v parku a sestoupili k řece, kde se u malého přítoku Hot Water River koupala asi desítka lidí. Byl sice krásný slunečný den, ale Waikato byla poměrně studená. V horkém přítoku to byla ovšem paráda, jen bylo nutno dávat pozor, voda byla místy až horká. Pokračovali jsme cestou po proudu řeky a litovali, že jsme nechali doma nafukovací člun. Hluk peřejí ohlásil blížící se vodopád. Davy lidí obléhaly mostík vztyčený přes řeku a sloužící zejména k pozorování divoké vody. Vodopád samotný je na konci asi 100 metrů dlouhého úzkého koryta a na výšku dosahuje pouhých 10 metrů, ale působí divoce. Lze ho pozorovat i zespodu z parníku či rychlé lodě. Čekal jsem, že vodopád bude větší, reklamní fotky ho ukazují mnohem větší. K vodopádům se dá dojít jako jsme to udělali my nebo dojet autem z druhé strany. Stejnou 3 km dlouhou cestou jsme se vrátili k autu.
Ještě by se dalo pěšky dojít až k peřejím Aratiatia, ale dalších pět kilometrů nás nelákalo. Zajeli jsme k nim alespoň autem a navíc jsme měli štěstí, že přehrada zrovna pouštěla vodu, jinak z peřejí není vidět nic. Voda se vypouští ve 12, 14 a 16h pro potěchu oka turistů. Představení trvá půl hodiny. Celkem hezké.
Chtěli jsme ještě navštívit geotermální elektrárnu, ale náš pokus o vjezd do komplexu byl neúspěšný. Špatně jsme si přečetli průvodce a měli jsme jet do nedalekého návštěvnického centra. Tam ale jen promítali video za 3$, tak jsme jeli dál. Z hlavní silnice zpět na Rotoruu jsme odbočili na malou silničku, která nás měla zavést k malebné oblasti řeky. Silnice ale po chvíli skončila, na jedné straně byl hřbitov a na druhé štěrková cesta. Vydal jsem se na štěrk. Za chvíli mi bylo jasné, že naše auto po tomhle jet nemůže. Při pokusu se obrátit zapadly zadní kola do písku a vyhloubily si slušnou díru. Při pátem popojetí vpřed a vzad a usilovném tlačení jsme byli zpět na silničce, uff.
Ještě jsme se zastavili na rychlou horkou koupel u Wai-o-tapu a zkontrolovali jezírka s blátem, už se blížil večer, tak jsme zamířili domů ...
