Slunné pláže v Mt Maunganui
Autor: Jana Hábrová
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2010 | Mt Maunganui | Nový Zéland
Připadalo nám to jako věčnost, než se to opět sešlo a my měli “day off” ve stejný den. Rozhodli jsme se, že jej strávíme na pláži u moře. Mt Maunganui je jedno z nejbližších míst a jeho pláže jsou proslulé na celém Novém Zélandu. Z Rotorui jsme vyrazili kolem půl desáté dopoledne a za necelou hodinu jsme byli na místě.
První jsme navštívili Omanu Beach, která je nejblíže centru města a táhne se až k hoře Mt Maunganui na samém konci poloostrova. Den volna jsme začali krátkou procházkou po pláži směrem k hoře. Sluníčko pálilo plnou silou a na obloze nebyl jediný mráček. Po pár metrech jsme si všimli podivného bezbarvého “želé” vyplaveného na břeh všude kolem nás. Vláďa samozřejmě neodolal a rozhodl se ho blíže prozkoumat, házet ho po mě a vyfotit s ním Tyránka. Až o několik metrů dál jsme narazili na jedno velké “želé”, které mělo barvu a ještě dýchalo (tedy vypadalo to jako dýchání). Později nám Graem řekl, že se to jmenuje jellyfish, čili medúza. Cestou zpět k autu Vláďa šlápl na včelu. Bála jsem se, že nám to znepříjemní celý výlet, ale naštěstí má Vláďa asi dost protilátek a nic to s nim neudělalo. Z auta jsme si vzali ručníky a našli si pěkné místečko na pláži. Vláďa zkusil vodu, ale vyděsily ho obří medúzy plovoucí kolem. Po krátkém válení na sluníčku jsme se usnesli, že poledne není nejvhodnější doba na opalování.
Jelikož jsme s sebou neměli nic k jídlu, tak jsme se sbalili a jeli do supermarketu New World. Koupený chleba a paštiku jsme poobědvali na úpatí hory Mt Maunganui s výhledem na moře. Na vrcholu hory už jsme byli v září, tak jsme se vydali na trasu vedoucí kolem ní. Cesta nás zavedla na příjemné malé pláže v závětří a s polostínem. Líbilo se nám tam víc, než na otevřené pláži na druhé straně poloostrova a rozhodli jsme se, že se tam vrátíme až dokončíme celý okruh. Cestou jsme se mnohokrát zastavovali a kochali se krásnými pohledy na moře. Zpět u auta jsme byli asi za hodinu. Sbalili jsme si věci potřebné na povalování se na pláži a zamířili na vybrané místo. Zkusili jsme vodu, ale byla příliš studená. Navíc se silným proudem, byl odliv. Já jsem to po smočení chodidel vzdala a radši jsem si šla lehnout na sluníčko. Vláďa se nenechal tak snadno odradit. Po několika minutách byl ve vodě až po pás. Ale dál to nedokázal. Voda byla příliš studená. Pak už jsme jen smutně pokukovali po Maorské rodince, která s teplotou vody očividně problémy neměla.
Kolem páté jsme se sebrali, že se ještě pojedeme podívat na největší místní pláž, Papamoa Beach. Vyrazili jsme po silnici vedoucí podél pobřeží, která nás měla na Papamoa Beach zavést. Bohužel jsme pravděpodobně jeli po silnici, která na mapě nebyla značená. Vyčerpáni a zmateni jsme hledání Papamoa Beach vzdali a zastavili u nejbližší odbočky k pláži. To se nakonec ukázalo jako dobré rozhodnutí. Pláž se hemžila lidmi s kýblema. Byl ideální čas k lovení škeblí nazývaných pippies. Vláďovi zazářila očička a utíkal do auta pro hrnec. Zanedlouho ho naplnil. Stačilo zarýt ruce do písku a vyndat škeble. Místních se pak zeptal, jak je připravit a měli jsme večeři. Já jsem z nich na začátku moc nadšená nebyla, ale musím uznat, že se Vláďovi povedly. Přes noc je nechal ve vodě, aby se z nich vyplavil písek. Druhý den je povařil, dokud se neotevřely. Samotné vařené prý nebyly nic moc, ale s čínskými nudlemi, cibulí a česnekem byly moc dobré :). Druhý den ale Vláďovi bylo trochu blbě..
