Přípravy odjezdu na Nový Zéland

O Zélandu jsme přemýšleli již začátkem roku, ale první přípravy jsme začali až v březnu. Také jsme chtěli pracovat a vydělat si na cestu; k tomu se přesně hodí pracovně turistické vízum (Working Holiday). Ročně vydává Nový Zéland asi 1200 víz v programu Working Holiday. My jsme nevěděli, kolik z nich je ještě volných a tak jsme je trochu v panice pořídili na začátku března ...

♦♦♦

Auckland, IRD, telefon, účet, auto

Let z Prahy do Soulu se společností Korean Air byl rychlý (10h) a příjemný. Okusili jsme obě možnosti z nabídky jídel korejského a západního. Korejská snídaně – rýžová kaše s příchutí zeleného čaje, byla hodně nezvyklá a Janička ji nedokázala pozřít. Po krátké pauze v Soulu následoval 12ti hodinový let do Aucklandu. Usměvavá maorka nám dala do pasů razítka s pracovním povolením a ani jsme nemuseli dokazovat dostatek financí na účtech a ukazovat zpáteční letenku.

♦♦♦

Poloostrov Coromandel

♦♦♦

Tauranga a Rotorua aneb Hon za prací

Už bylo na čase najít si práci, sice neutrácíme nic za bydlení, ale náklady na auto a jídlo nejsou zanedbatelné. Na netu jsme viděli několik inzerátů na práci v rybí továrně v přímořském městě Tauranga. Vypadalo to jednoduše: přijeďte, ubytujte se v hostelu a my vám seženeme práci. Ale skutečnost je samozřejmě jiná. Hned po příjezdu do Taurangy jsme šli do hostelu inzerovaného na netu. Tam nám pán řekl, že on s hledáním práce nemá nic společného ...

♦♦♦

Fotograf a prodejce vzpomínek

Janička už jednu práci měla, jako servírka. Jak se ale ukázalo, tak zatím jen na zhruba 15 hodin týdně, což není moc, pomáhá hlavně ve špičce kolem oběda. Dostává výplatu týdně a vydělala krásných 200$. Já jsem už ze zoufalství začal zkoušet odpovídat na IT inzeráty. Kupodivu se ozvali zpět, ale hlavně proto, že to byly agentury na shánění lidí a ne firmy samotné. Jedna agentura mi napsala, že moje CV „needs a little more work“, z druhé jen poděkovali a ještě mě nechali ohodnotit sebe sama v různých schopnostech a slabostech ...

♦♦♦

Jak jsem marodila na Novém Zélandu

Jak už to tak u nás žen bývá při nepříznivém počasí, chytla jsem zánět močových cest. Pár dní mě to trápilo, ale statečně jsem do sebe lila tekutiny a cpala do sebe brusinkové tablety. Když už to vypadalo, že jsem zánět přemohla, objevily se nové bolesti v bocích a taky trochu v bedrech. Měla jsem pocit, že mě bolí celé břicho. V hlavě se mi rodily myšlenky jako že mám zánět slepého střeva a podobně. Bylo mi dost na nic. Svěřila jsem se Flick a ta mi doporučila navštívit místní ...

♦♦♦

Mistrovství světa v cyklistice - Single speed

Redwood forest v Rotorui je považován za jedno z nejlepších míst na světě pro cyklistiku na horských kolech. Je protkán desítkami cyklotras různých obtížností, trasy dosahují celkově stovek kilometrů. Proháníte se lesem mezi obřími kalifornskými sekvojemi, které zde díky sopečné půdě a vydatným srážkám rostou dvakrát rychleji než doma v USA. Není tedy divu, že se zde letos konalo mistrovství světa v cyklistice, a sice v disciplíně Single speed, kdy máte k dispozici jen jeden převod ...

♦♦♦

Taupo a Huka Falls

Konečně jsme dokázali mít oba volno ve stejný den a navíc si zařídit u Flick (naše domácí) volno od každodenního uklízení. Vyrazili jsme už v pátek, když jsem se vrátil z práce. Janička navařila hrnec rizota na cestu, abychom neměli hlad a nemuseli už nikde vařit / nakupovat. Nabrali jsme benzín za 50$, což je asi 26l, při naší spotřebě 13l/100 km to bylo akorát pro výlet do 80 km vzdáleného Taupa. Krásnou krajinou jsme za slabou hodinku dorazili až do centra města, které leží na břehu zélandského největšího jezera ...

♦♦♦

Slunné pláže v Mt Maunganui

Po delší době jsme oba měli “day off” ve stejný den a rozhodli jsme se. že ho strávíme na pláži u moře. Mt Maunganui je jedno z nejbližších míst a jeho pláže jsou proslulé na celém Novém Zélandu. Z Rotorui jsme vyrazili kolem půl desáté dopoledne a za necelou hodinu jsme byli na místě. První jsme navštívili Omanu Beach, která je nejblíže u centra města a táhne se až k hoře Mt Maunganui na samém konci poloostrova. Rozhodli jsme se pro krátkou procházku po pláži. Slunce pálilo a na obloze nebyl ani mráček ...

♦♦♦

Jak jsme rybařili

První neúspěšné pokusy s chytáním ryb jsme už měli za sebou v Tauranze, ještě před naším zakotvením ve vnitrozemské Rotorui. To jsme ale používali jen takovou lepší pytlačku, očividně naprosto nedostatečná výbava! Tentokrát jsme se vybavili dvěma pruty zapůjčenými od našeho domácího Graema. Pro zvýšení šancí na úlovek jsme každý prut vybavili dvěma háčky, tak se to tady dělá; stejně se mi to zdálo málo. Počasí žádné povalování na pláži nedovolovalo, takže ...

♦♦♦

Sbohem Rotoruo

Po třech měsících v Rotorui jsme se rozhodli, že už je na čase hnout se z místa. Sice nám v práci konečně začaly přibývat hodiny, ale pořád to nebylo tolik, aby nás to přimělo zůstat. Máme v plánu zkusit taky nějakou tu tvrdou práci na poli na Jižním ostrově. Uvidíme jestli se dá otročinou vydělat víc než normální prací. Po práci v Capers se mi bude stýskat, lepší místo jsem asi ani nemohla mít. Jen je škoda, že jsem ze začátku měla jen kolem 15 hodin týdně ...

♦♦♦

Národní park Tongariro - severní okruh

Z Rotorui jsme se vydali přes Taupo, kde už jsme byli předtím na výletě, do nedalekého národního parku Tongariro. Park je zařazen mezi 25 míst světového dědictví UNESCO. Nejnavštěvovanější túra je jednodenní Tongariro Crossing vedoucí přes sedlo mezi horami Tongariro a aktivním vulkánem Ngauruhoe, který ve filmu Pán Prstenů představoval cíl putování hobitů - Mt Doom. Oblast národního parku Tongariro ve filmu posloužila jako drsný Mordor. My jsme ale chtěli zažít větší dobrodružství ...

♦♦♦

Poloostrov Taranaki a sopka Mt Taranaki

Z Národního parku Tongariro jsme zamířili na poloostrov Taranaki. V mapě jsme si vyhlídli nejkratší cestu, a to silnici SH 43, která je známá jako Forgotten World Highway (Zapomenutý svět). Na celé silnici není jediná benzínka a vede dost kopcovitou, ale krásnou krajinou. Asi v polovině je dokonce 12 km dlouhý nezpevněný úsek divokou zalesněnou soutěskou. Silnice také prochází Republikou Whangamomona (vesnička, která se osvobodila od zastupitelstev a má svého prezidenta a vlastní pivo) ...

♦♦♦

Wellington – Picton

Wellington je překvapivě rozlehlé město na svých zhruba 170 tisíc obyvatel. Prodrali jsme se centrem a spletí jednosměrek k parkovišti na dvě hodiny zdarma. Naštěstí byla sobota, v týdnu je vše placené. Podařilo se mi udělat jen pár dopravních přestupků. Pojištění vozu nemáme, tak se snažím. Vyrazili jsme do obřího a zábavného muzea Te Papa. Strávili jsme tam dvě hodiny ...

♦♦♦

Dřina na vinicích v Blenheimu

Rozhodli jsme se, že náš pobyt na Jižním ostrově zahájíme prací. Proto jsme se vydali do Blenheimu, centra vinařské oblasti Marlborough. Hned po příjezdu jsme navštívili i-čko, kde nám poradili kde se zeptat na práci. První jsme navštívili pracovní úřad, kde jsme dostali kontakt na společnost Infinity, která sháněla pracovníky na vinici. Neváhali jsme a hned na uvedené číslo zavolali. A vyšlo to. Druhý den v šest ráno jsme měli být připraveni na parkovišti u vlakového nádraží ...

♦♦♦

Kaikoura

Asi 130 km jižně od Blenheimu na východním pobřeží leží ve stínu hor krásný poloostrov a město Kaikoura. Je známá především pozorováním mořských tvorů a langustami. Malé město je prošpikované společnostmi nabízejícími plavby či vyhlídkové lety za velrybami, delfíny či tuleni. Výhodná poloha, kdy stovky metrů hluboká voda je vzdálená jen kilometr od pobřeží, setkávání teplých a studených proudů, jež zvedají živiny ze dna, to vše láká velké vodní savce a turisty. Naše první setkání s tuleni se odehrálo ještě před samotnou Kaikourou ...

♦♦♦

Christchurch a poloostrov Banks

Z Kaikoury jsme jeli prakticky bez zastávky do Christchurche, nejangličtějšího města Nového Zélandu. Měli jsme štěstí, že jsme si ho stihli prohlédnout měsíc před tím, než ho poničila nedávná katastrofa. Ale stále byly ve městě viditelné následky prvního zemětřesení, které ho postihlo na začátku září 2010. Viděli jsme spoustu historických budov ovázaných provazy, dokonce i střechu věžičky úhledně umístěnou na zemi před budovou. Jako první jsme navštívili Cathedral Square ...

♦♦♦

Národní park Mount Cook - Aoraki

Z Christchurche jsme se vydali do Národního parku Mt Cook rozkládajícího se okolo stejnojmenné nejvyšší hory Nového Zélandu. Posledních 60 km podél jezera Pukaki nabízelo krásné výhledy na přibližující se masiv hor. Pyramidový vrchol Mt Cook pokrytý ledovcem svou výškou 3755 m významně převyšuje okolní hory. Cesta byla kupodivu zcela rovinatá, takže jsme výjimečně ani moc nebrzdili provoz ...

♦♦♦

Dunedin a poloostrov Otago

Dunedin se svými 110 800 obyvateli patří k nejvetším městům na Jižním ostrově. Je to příjemné město s nejstarší novozélandskou univerzitou a spoustou galerií a muzeí. Naší pozornost ale upoutala hlavně prohlídka místního pivovaru Speight's Brewery. Za pouhých 18 dolarů jsme absolvovali hodinu a půl dlouhou prohlídku celého pivovaru a pak následovala asi hodinová ochutnávka šesti druhů piv. Speight's Brewery vyrábí i pivo typu Pilsner ...

♦♦♦

Oamaru, tučnáci a balvany Moeraki

Z Mt Cooku jsme se vrátili na východní pobřeží a sice do města Oamaru, které je zajímavé zejména svými dvěma koloniemi tučňáků (tučňáka žlutookého a vzácného tučňáka malého modrého) a historickými přístavními budovami ve viktoriánském stylu. Pozorování tučňáků malých je bohužel zpoplatněno a není ani možné je fotografovat. Vydali jsme se proto sledovat zdarma ty druhé kousek za město. Tučňáci se vracejí z moře na pevninu po celodenním lovu daleko na moři asi hodinu před západem slunce. To znamenalo kolem 19:30. Desítky lidí již čekaly na cestičce na útesu kolem pláže ve výšce asi třiceti metrů. Na pláži se sice povaloval jeden tuleň ...

♦♦♦

Jih Jižního ostrova - Jižní scénická trasa

Jižní scénická trasa se vine podél jižního pobřeží Jižního ostrova. Je značená zvláštníma dopravníma značkama s trojúhelníkem. Přesto jsme trochu zabloudili v Dunedinu a začátek trasy jsme prošvihli. Prvních pár kilometrů po dálnici uteklo rychle. Pak většina provozu pokračuje po silnici č. 1 z města Balclutha vedoucí vnitrozemím. Scénická trasa je tak poměrně opuštěná, až na turisty. První zastávku jsme udělali až na Nugget Pointu. Pár kilometrů jsme trápili náš vůz po štěrkové cestě ...

♦♦♦

Milford Sound a rozbité auto

Ráno vstáváme snad první. Ještě za tmy vyrážíme abychom stihli první loď. Po krátkém sestupu začínáme stoupat, nijak prudce. Náhle se vypíná motor. Svítí kontrolka mazání, pak zhasína vše. Moje obavy se naplnily, došel nám olej. Každých zhruba 200 km ho musíme dolévat, ale nějak si nevzpomínám, kdy naposled jsme to udělali. Stihl jsem ještě se zpomalujícím vozem zajet ke krajnici. Leju tam olej. Nestartuje! Zvláštní zvuk vydává při startování. Moje znalosti oprav a údržby končí ...

♦♦♦

Queenstown a Arrowtown

Naším dalším cílem bylo město Queenstown, které je proslulé rozmanitou nabídkou adrenalinových aktivit. Podle vyprávění jsme si Queenstown představovali jako moderní velkoměsto, ale opak byl pravdou. Žije zde pouhých 8500 obyvatel, ale ulice byly přeplněné turisty, kteří sem přijeli užít si adrenalin. V několika informačních centrech je možné zaplatit si aktivity jako bungee jumping, jeskyňaření, lyžování, rafting, jízda rychlým člunem, seskok padákem nebo závěsné létání ...

♦♦♦

Cromwell a práce v ovocném sadu

Naše finanční zásoby se po nákladné opravě vozu v Te Anau povážlivě tenčí. Potřebujeme práci. Oblast centrálního Otaga je hojně využívána k pěstování ovoce. Málo tu prší a slunce je silné. Sice je to jen pár desítek kilometrů od velmi vlhkého západního pobřeží, ale klima je zcela jiné. Proto hned po příjezdu do ovocnářského městečka Cromwell začínáme hledat práci v jednom z mnoha sadů. V informačně pracovní agentuře nám úřednice doporučuje, ať sady prostě objedeme ...

♦♦♦

Cesta na Západní pobřeží – Wanaka a ledovce

V Cromwellu jsme si nabrali zásoby ovoce a poučeni o cenné rady jsme se vydali směrem k Západnímu pobřeží. Naší první zastávkou byla hora Mt Iron. Jako tradičně jsme asi hodinový výstup absolvovali v poledne, kdy sluníčko pálilo nejvíc. Odměnou nám byl krásný výhled na přilehlé městečko Wanaka a jezera Wanaka a Hawea. Tato oblast se považuje za vstupní bránu do Národního parku Mt Aspiring. Po krátké zastávce ve městě jsme pokračovali dále mezi jezery směrem k pobřežnímu městu Haast ...

♦♦♦

Jeskyně a vápencové divy v okolí Karamey

První zastávku v našem postupu na sever děláme v malém hornickém městečku Ross, kde se stále těží zlato. největší rozkvět město zažilo kolem roku 1900. Procházíme si naučnou stezku, kde je možné zkusit i rýžovat zlato za $5. Stezka je celkem zábavná a za tu krátkou pauzu stojí. Následuje Hokitika, pobřežní město plné prodejen zelených jadeitů a jejich obráběčů. Je zde i hezká knihovna s internetem zadarmo. Místní pláž je plná zajímavých výtvorů, ke koupání ale moře neláká ...

♦♦♦

Park Abela Tasmana - Golden Bay

Konečně jsme na severním pobřeží. Motueka, malé město, ale živější než města na západním pobřeží. Je tu taky mnohem tepleji. S obřími hamburgry v ruce se vydáváme do Golden Bay. Nejdřív chceme vidět dlouhou písečnou kosu Farewell Spit a pak pokračovat do parku Abela Tasmana. Všude pěstují jablka, chmel, révu a další ovoce. Cestou ke Golden Bay před vesnicí Takaka vidíme ceduli označující přírodní rezervaci Paynes Ford s koupáním a lezením ...

♦♦♦

Východním pobřežím do Rotorui

Ranní trajekt z Pictonu nás přiváží do Wellingtonu. Tady se ani nezdržujeme a jedeme rovnou na severovýchod. Míříme k ovocnářským městům Hastings a Napier, kde pracuje Olda, spolužák Janičky a my se s ním máme setkat. Procházíme se zdobnými ulicemi těchto měst. Jejich centra byla znovu vybudována ve stylu art déco poté, co je silné zemětřesení ve 30. letech zničilo. Napierem dokonce vede značená trasa ...

♦♦♦

Prodej a půjčení auta v Aucklandu

Polovina března není vhodný čas na prodej auta na Novém Zélandu. Končí léto a do země přijíždí méně turistů a naopak spousta lidí odjíždí a snaží se auta zbavit. Usoudili jsme, že největší šanci budeme mít v Aucklandu. Už v Rotorui jsem dostal nabídku tisíc dolarů od náhodného návštěvníka hostelu. To bylo ještě před WOF, která stála $400. Trochu jsme litovali, že jsme neprodali ... v aucklandské knihovně jsme vytiskli inzeráty a polepili jimi auto ...

♦♦♦

Northland západním pobřežím

Z Aucklandu vyrážíme na sever, chceme projet celý Northland dokola. Západním pobřežím na sever a východním zpět. Zbývá nám asi deset dní. Zbavili jsme se starého auta a máme dost peněz, půjčili si jen malé, budeme spát v kempech a pod stanem. Nezbývá než si posledních pár dní pořádně užít. Samozřejmě to nebude tak bezstarostné … asi čtyřicet kilometrů za městem přijíždíme k magické pláži v městečku Piha. Počasí je perfektní, spousta surfařů ...

♦♦♦

Northlandem zpět do Aucklandu a do Čech

Pokračujeme na jih směrem k Aucklandu po východním pobřeží Northlandu. Dostáváme se do Bay of Islands, které charakterizuje čistá voda a spousty ostrůvků. Přespáváme v krásných přímořských DOC kempech. Doporučuji kemp v Matai Bay. V Paihii si půjčujeme mořský kajak a vyrážíme přes otevřené moře do ústí řeky. Za půl hodiny bychom měli dopádlovat k vodopádům ...

♦♦♦