Prodej a půjčení auta v Aucklandu
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2011 | Auckland | Nový Zéland
Polovina března není vůbec vhodný čas na prodej auta na Novém Zélandu. Jde o to, že končí léto a do země přijíždí podstatně méně turistů (pracovníků) a naopak spousta lidí odjíždí a snaží se auta zbavit. Usoudili jsme, že největší šanci budeme mít v Aucklandu. Už v Rotorui jsem dostal nabídku tisíc dolarů od náhodného návštěvníka hostelu. To bylo ještě před WOF, která následně stála $400. Trochu jsme litovali, že jsme neprodali, ale tou dobou jsme chtěli za auto dostat alespoň $2000.
V aucklandské knihovně jsme vytiskli inzeráty na prodej. Polepili jsme jimi auto a roznesli je do minimálně pěti hostelů, kde je přijímali. Trochu nás vyděsil obrovský štos dalších inzerátů. Při pohledu na jejich ceny, jsme ihned snížili tu naši. Na $2700 (kupní cena). Když nám ještě v hostelu řekli, že to jsou inzeráty jen za posledních čtrnáct dní, tak jsem viděl naše šance klesat jako orla při střemhlavém letu. Svojí taktikou jsme hodlali napodobit situaci, za jaké jsme auto sami koupili. To jest: auto stálo zaparkované přímo před největším hostelem a všichni kolem něho chodili. Bohužel to tak nešlo, neboť ulice byla rozbagrovaná.
Zkusili jsme zajet a zaparkovat před společností zprostředkovávající prodej ojetých vozů zejména turistům. Bohužel si účtovali stovky dolarů za parkování v jejich garáži, kam se lidi na auta chodili koukat a výsledek byl nezaručený. Po pár minutách stání kousek od nich k nám přišel jeden jejich pracovník a vyhrožoval, že na nás zavolá policii, že tady nesmíme stát (a prodávat vůz).
Zkoušeli jsme parkovat různě po městě a vystavovat naše žihadlo na odiv. Vždy za $4 parkovného na hodinu. To nás celkem brzo přestalo bavit, protože to stejně nemělo velkou naději na úspěch. Aspoň jsme zajeli do muzea, tam se parkuje dobře. Jinak je to obrovský problém - v Aucklandu a navíc s mými parkovacími schopnostmi.
V klidnější severní části města jsme našli místo na přespání u moře a další den se brzo ráno opět vydali parkovat po městě. Zrovna když se mi podařilo skvěle zaparkovat hned pod SkyTower, tak mi volala první zájemkyně o auto. Řekl jsem jim kde jsme a za chvíli si přišly prohlédnout vůz a projet si ho. Janičku jsme vyložili, auto má jen dvě sedačky. Zavezl jsem holky do klidnější části města, ať si zkusí řízení, poslechnout motor, ... Šlo o dvě děvčata - přítelkyně z Německa. Ujaly se volantu a mezitím jsem jim vykládal, jak je to vůz spolehlivý a kvalitní, s novou WOF po servise. Přidal jsem i pár varování o světlech a baterii ... Skoro jsem nemohl uvěřit svým uším, když se dohodly, že to berou. A to za cenu, za kterou jsme žihadlo koupili! Chtěly odjet z Aucklandu co nejrychleji, ještě tehož dne.
Zaparkovali jsme auto v nějaké podzemní garáži a dohodli se, že pak přijdu za nim do hostelu a předám jim klíčky. Setkali jsme se opět s Janičkou, která nakupovala suvenýry. Ani nemohla uvěřit našemu štěstí. Ukázalo se, že jsme se v autě hodně zabydleli a sbalit se bylo skoro nemožné. Spoustu věcí jsme v autě nechali, třeba bodyboard nebo transformátor 12V na 220V. Cesta z parkoviště za Němkama do hostelu byla náročná. Oba jsme měli batohy jak na zádech, tak na břiše a nadto obě ruce plné tašek, igelitek, pylíků.
Trochu mě překvapilo, že vůbec nesmlouvaly o ceně. Z inzerovaných $2700 bych šel klidně i na $1500. Zašli jsme auto přepsat do AA, což byla formalita na 10 minut. Zaplatily a jako bonus nám přenechaly jejich zaplacené místo na noc v hostelu. Wow! Rozloučili jsme se a šli prodej oslavit do kavárny.
Po dalším nákupu suvenýrů jsme v informačním středisku sehnali kontakty na deset půjčoven aut. Začal jsem je obvolávat, ale buď měli levné vozy rozpůjčované nebo byli příliš drazí. Nakonec jsme si vybrali půjčovnu nějakého Inda u letiště po vtipném telefonátu, kdy jsem nebyl asi minutu schopen porozumět ceně, kterou mi jejich telefonistka říkala. Neuvěřitelný přízvuk a cena $330.
Další den ráno jsme dojeli na letiště, kde nás vyzvedl pracovník půjčovny a zavezl nás k nim, kde jsme podepsali smlouvu, složili zálohu a vyrazili. Ind vypadal hodně podle, stejně jako ta smlouva, ale riskli jsme to.
Zbývalo nám asi deset dní, měli jsme spolehlivý vůz, který žral zhruba polovinu oproti dodávce. Vydali jsme se tedy na slunný a teplý sever ...
