Poloostrov Taranaki a sopka Mt Taranaki
Autor: Jana Hábrová
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2011 | Nový Zéland | Taranaki
Z Národního parku Tongariro jsme zamířili na poloostrov Taranaki. V mapě jsme si vyhlídli nejkratší cestu, a to silnici SH 43, která je známá jako Forgotten World Highway (Zapomenutý svět). Na celé silnici není jediná benzínka a vede dost kopcovitou, ale krásnou krajinou. Asi v polovině je dokonce 12 km dlouhý nezpevněný úsek divokou zalesněnou soutěskou. Silnice také prochází Republikou Whangamomona (vesnička, která se osvobodila od zastupitelstev a má svého prezidenta a vlastní pivo). Našemu autu to do kopců moc nejelo, ale aspoň jsme si mohli užít nádherné výhledy do malebných údolíček, plných typických zelených kopečků s pasoucími se ovcemi. Na jednom z odpočívadel u silnice jsme strávili silvestrovskou noc, dokonce jsme měli i lahev sektu.
Na Nový rok jsme přijeli do městečka Stratford, které je proslulé svou zvonkohrou. Dorazili jsme právě včas, abychom ji viděli v akci (hraje jen třikrát denně). Věž měla okénka, která se postupně otevírala a objevovaly se figuríny Romea a Julie za znění hudby a dialogů ze Shakespearovy hry. V místním fastfoodu jsme si dali novoroční oběd – burger a vydali jsme se do největšího města v oblasti Taranaki New Plymouth.
New Plymouth nás na první pohled okouzlil. Mohli jsme si tu dopřát všechny vymoženosti velkého města, jako supermarkety, informační centrum, muzeum, knihovnu s wifi free, parky a podobně, ale nepůsobil dojmem uspěchaného velkoměsta. Po příjezdu do města jsme si v místním příjemném hostelu dali vytouženou sprchu a navařili rizoto na dva dny. Pak jsme se vydali do Warehouse prověřit 30% slevy na neoprény. Po dlouhém zkoušení se nám podařilo vybrat ty pravé a za rozumnou cenu. S novým vybavením jsme jeli prozkoumat surfařské pláže hned za městem. Vláďa z nich byl nadšen a hned otestoval svůj neoprén, já jsem si to nechala až na druhý den. Ještě ten den jsme těsně před setměním stihli vyšlápnout strmý pahorek Paritutu, ze kterého jsme měli krásný výhled na město a okolí. V dálce jsme viděli i náš další cíl – sopku Mt Taranaki.
Noc jsme chtěli strávit na parkovišti u jedné z pláží, ale byli jsme vyhozeni hlídkovým vozem. Řekli jsme si, že zkusíme štěstí v některém z parků ve městě. Dojeli jsme do největšího parku Pukekura a našli tam úplně plné parkoviště a viděli spoustu barevných světel. Zrovna se tam konal festival světel. Celý park byl osvětlený a plný světelných atrakcí. Procházeli jsme jím zhruba do půlnoci a pak šli spát do auta. Na parkovišti už bylo jen pár posledních aut, až jsme tam nakonec zůstali jediní. Kolem druhé ráno za námi zastavilo auto a po chvíli popojelo o kus dál. Vláďa vyskočil se slovy: „Oblíkej se, musíme pryč, určitě na nás volaj policajty“. Naštěstí jsme stihli prchnout bez komplikací. Ze zoufalství jsme nakonec zaparkovali v centru u silnice před hostelem, kde jsme si dávali sprchu, a tam zůstali do rána. Přežili jsme. Ráno jsme jeli na pláž dát si snídani a chytit pár vln v nových neoprénech.
Výstup na Mt Taranaki 2518 m
Odpoledne jsme vyrazili k našemu hlavnímu cíli na poloostrově, k sopce Mt Taranaki (2518 m) v Národním parku Mt Egmont. Paní v informačním centru nás trošku vyděsila s předpovědí počasí na další den, která nebyla úplně příznivá. Ale potěšila nás zprávou, že můžeme v klidu přespat na místním parkovišti. V 5:30 nás probudil budík do jasného rána. Asi o hodinu později jsme vystartovali k vrcholu. Výstup byl celkem náročný. Začátek sice vedl po z části betonové cestě, ale dost prudce stoupala, takže to bylo hodně vyčerpávající. Zhruba v polovině trasy byla chata Tahurangi Lodge (1492 m), kde jsme si dali malou pauzičku a dál pokračovali cestou mezi skalkami. Po chvíli následoval úsek po drolivých malých kamíncích, ten byl nejhorší. Ve strmém svahu se kamínky sypaly pod nohama a několikrát se mi stalo, že jsem se nemohla hnout z místa. Po zdolání tohoto nepříjemného úseku nás čekal o něco schůdnější skalnatý terén. Ten nás zavedl ke sněhem pokrytému kráteru sopky. Sníh byl trochu zledovatělý, ale přešli jsme po něm celkem v pohodě k finálnímu výstupu na vrchol.
Nepříznivá předpověď počasí se naštěstí nevyplnila, tak jsme si mohli vychutnat krásné výhledy do okolní krajiny. Zdolání Mt Taranaki nám celkem trvalo necelé 4 hodiny, z toho první polovinu k chatě jsme zvládli za hodinku, druhá polovina už byla horší. Nastoupali jsme 1600 výškových metrů. Po půlhodince odpočinku a focení na vrcholu jsme se vydali na cestu zpět dolů. Ta nebyla o moc lepší než nahoru. Slézání po skále ještě šlo, ale sypké kamínky mi zase daly zabrat, byl to spíš sjezd než sestup. Poslední úsek po normální cestě se nám zdál nekonečný, ale po třech hodinách od vrcholu jsme se přeci jen v pořádku vrátili k autu.
Po úspěšném zdolání Mt Taranaki jsme se vrátili do New Plymouthu, kde jsme navštívili knihovnu a Warehouse. Ještě nám do výbavy k moři chybělo potápění a něco na vlny. Velké surfy jsou dost drahé, tak jsme se rozhodli pro levnější variantu – bodyboard (takový poloviční surf). Blížil se večer a čas hledat místo na přespání. Vydali jsme se z města podél pobřeží poloostrova. Po pár kilometrech jsme zkusili odbočit z hlavní silnice k moři a měli jsme štěstí. Přijeli jsme na krásnou surfařskou pláž, u které už kempovalo několik aut a byly tam i záchodky. Strávili jsme tam i další den a noc. Pak už jsme se vydali na cestu směrem k hlavnímu městu Wellington po silnici nazývané Surfers' Highway, která vede po obvodu poloostrova Taranaki.
