Park Abela Tasmana - Golden Bay
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2011 | Abel Tasman | Farewell Spit | Nový Zéland
Konečně jsme na severním pobřeží. Motueka je malé město, ale živější než města na západním pobřeží. Je tu taky mnohem tepleji. S obřími hamburgry v ruce se vydáváme do Golden Bay. Nejdříve chceme vidět dlouhou písečnou kosu Farewell Spit a pak pokračovat do parku Abela Tasmana. V této oblasti se všude pěstují jablka, chmel, réva a další ovoce.
Cestou ke Golden Bay před vesnicí Takaka vidíme ceduli označující přírodní rezervaci Paynes Ford s koupáním a lezením. V rameni průzračné řeky rostou vápencové skály nabízející parádní možnost skákání a popolézání. Voda je teplá hluboká a čistá. Potkáváme tu klasickou skupinku českých rasta česačů ovoce. Práce je v okolí údajně dostatek.
Dáváme ještě rychlý výlet k sladkovodním pramenům Pupu, všude teče voda, ale vypadá to spíše jako jezero. Na dně místy tančí písek. Trávíme část odpoledne blbnutím na pláži a k večeru pokračujeme k Farewell Spit. Motueka bylo poslední pořádné městečko, ani není moc velký problém najít místo k přenocování. Zůstáváme na pláži, teď za odlivu je moře snad kilometr daleko. Sandflies jsou i tady, ale mnohem míň než na západním pobřeží.
Brzo ráno se vydáváme na kosu Farewell Spit, což je skoro 30km výběžek písku s dunami. Na šířku jen asi kilometr. Jeho mělčiny se často stávají osudnými velrybám. Na začátku kosy je ještě ovčí farma, naše přítomnost ovce kupodivu přivádí k hromadnému úprku. Na druhé straně kosy potkáváme typický červený autobus, který jezdí po kose s turisty. Užíváme si parádní výhledy na Golden Bay a z druhé strany Tasman Sea. Chůze po bělostných opuštěných a oslňujících dunách je nezapomenutelná. S nastávajícím přílivem odcházíme, vracíme se přes Takaku, kde nakupujeme a smýváme písek v řece. Janička využívá čisté vody k umytí hlavy, dlouho už jsme neměli sprchu...
Po silnici Abel Tasman Drive z Takaky jedeme do parku Abela Tasmana. Posledních asi deset kilometrů je stěrkových, ale naše dodávka nemá problém. Přijíždíme do velkého DOC kempu Totaranui. Po ubytování se vydáváme na jih, potkáváme dosti zničené turisty, jdou celý asi 3-4 denní trek. Na některých je vidět jeden kousanec od Sandflies vedle druhého. Asi ne nadarmo se jeden malebný záliv jmenuje Sandfly Bay. Cesta vede přes pláže či okolo, klesá a stoupá skrze husté lesy místních druhů stromů. Po asi třech hodinách jsme došli k Awaroa Bay, což je jedno z míst, která jdou projít jen během odlivu. Zrovna začíná příliv a záliv se začíná plnit. Statečně v blátě plném škeblí postupujeme, ale když je vody nad kolena, tak musím dát Janičce za pravdu, že už bysme se asi těžko vrátili, i kdybysme došli na druhou stranu. Pomalu se vracíme mělkou vodou a pozorujeme jak se záliv plní a vjíždějí do něho první loďky. Ještě je celkem brzo, a tak jdeme na pláž. Při potápění jsem viděl rejnoka. Ryby tu také jsou a několik menších se nám daří ulovit i přes útoky vos a sandflies. V kempu je pak na roštu grilujeme.
Druhý den se vydáváme severním směrem od kempu až na úplný severní cíp zvaný Separation Point. Hned na začátku se nevyhneme brodění, Janička sundává boty příliš pozdě. Cesta je mnohem členitější a zábavnější než včera. Výhledy na půlměsíce pláží střídají bizarní kamenné útvary. Separation Point je obydlen skupinkou hýkajících zábavných tuleňů. Na této severní cestě ani není moc dalších turistů. Zůstáváme v kempu ještě jednu noc.
Ráno jedeme na jižní konec parku v Marahau a vyrážíme na další procházku. Počasí nám přeje, je krásně a teplo. Zálivy jsou tu snad ješťe malebnější. Spousta turistů s kajaky. Ideální by asi bylo podniknout celý trek, my jsme si ale mysleli, že nemáme dost času ...
Odtud jedeme opět přes Motueku s nezbytným hamburgrem směrem Richmond a Nelson. Zastavujeme na plážovém ostrově Rabbit Island, na který vede most a večer ho musí všichni opustit. Fučí vítr, ale voda je parádní. Zastavujeme se v Nelsonu na rychlou prohlídku a internet. Nelson je poměrně velké město, na severu ostrova asi největší a nejhezčí. Nejvíc nás zaujala katedrála.
Před městečkem Havelock a poblíž Pelorus Bridge zastavujeme na parádní koupačku v čisté řece. Voda je sice studená, ale v neoprenu se to dá vydržet. Havelock je proslulý lovem škeblí. V přístavní restauraci je zkoušíme. Jsou skutečně mnohem lepší než ty, co jsem sám nasbíral, ale určitě jen díky všem těm přísadám (sýr, slanina, parmazán,...).
Do Pictonu na trajekt zbývá jen pár kilometrů a pak Wellington. Trochu se děsíme prodeje auta, ale uvidíme ...
