Northland západním pobřežím
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2011 | Cape Reinga | Northland | Nový Zéland
Z Aucklandu vyrážíme na sever, chceme projet celý Northland dokola. Západním pobřežím na sever a východním zpět. Zbývá nám asi deset dní. Zbavili jsme se starého auta a máme dost peněz, půjčili si jen malé, budeme spát v kempech a pod stanem. Nezbývá než si posledních pár dní pořádně užít. Samozřejmě to nebude tak bezstarostné...
Asi čtyřicet kilometrů za městem přijíždíme k magické pláži v městečku Piha. Počasí je perfektní, spousta surfařů. Půjčujeme začátečnické velké prkno, bodyboard jsme nechali holkám Němkám v dodávce. Zkouším surfovat a párkrát se i hezky projedu. Víc než párkrát mě to pěkně semele, třeba když ležím moc vepředu a špička prkna mizí pod vodou, hned nato celé prkno a vlna se láme na mě, super! Janička to taky zkouší, ale prkno je na ni moc velké.
Pokračujeme vzhůru, zastavujeme v malých městečkách a ochutnáváme jídla z jejich fast foodů. V Dargaville dělají skvělé chips ze sladkých brambor kumara, k nim sladkokyselá bílá omáčka, lahůdka. Tady se dozvídáme o zemětřesení v japonské Fukušimě, které střídá nedávné zemětřesení v Christchurchi na pozici hlavního námětu místních zpráv. Odtud jedeme do překrásného DOC kempu u jezer Kai Iwi. Teplá, čistá voda, písek. Zkoušíme pouštět letadélko, ale nějak moc nelétá. Líbí se nám tu tak, že odsud odjíždíme až kolem třetí odpoledne dalšího dne.
Projíždíme skrz hustý les, vcelku vzácný úkaz. Jedná se o nejrozlehlejší z pozůstatků pralesů stromů kauri. V informačním středisku DOC si prohlížíme menší muzeum a pak už jedeme na severní konec pralesa, odkud vedou stezky k místním velikánům. Nejdříve se necháváme ohromit nejsilnějším stromem na Zélandu – Te Matua Ngahare (Otec pralesa). Obvod přes 16 m je neuvěřitelný, škoda, že vypadá jako by byl v polovině useknutý, kmen má jen kolem 10 m výšky. Následuje Tane Mahuta, který je nejvyšší, asi 50 m. Oba jsou kolem 2000 let staré.
Sjíždíme z kopce k městečkům Omapere a Opononi ležícím v ústí zálivu Hokiangy. Na druhé straně zlatě září písečné duny, blíží se bouře, kontrast napůl zatažené oblohy a zapadajícího slunce vytváří šokující panoramata. Pokračujeme kolem Rawene, odkud se dá trajektem přeplavit přes záliv, ale my jedeme dál menší asi 70km objížďkou. Přespáváme.
Po průjezdu Kaitiou schází jen kousek k Devadesátimílové pláži. Na tu se naším vozem neodvažujeme. Pláž je sice poměrně tvrdá, ale nájezd na ni je skrz hluboký měkký písek. Užívám si sto kilometrů řízení k mysu Reinga. Pár kilometrů před cílem zastavujeme a jdeme zkusit sjíždění asi stometrových písečných dun na bodyboardu. Janičku to moc neláká. Bodyboard za $15 půjčují hned na místě. Škoda, že tam nemají vleky, rychlost je vysoká, mezi zubama skřípe písek, paráda. Neuvěřitelně modrá obloha.
U majáku na mysu Reinga je velké parkoviště, přijíždí sem většina turistů. Scházíme stezkou k majáku a řádně ho ofocujeme. Pod námi se setkávají temně modré vody Tasmanova moře s Tichým oceánem. Voda tady na severu je o pár stupňů teplejší a hlavně je mnohem čistší než jinde na Zélandu. Nabaženi vyhlídek sjíždíme do nedalekého DOC kempu v zálivu Tapotupotu. Svačíme a povídáme si s Rakušanem, kterému se sem odstěhovala dcera doktorka. Prý je to tu pro doktory mnohem lepší než v Rakousku. Přijel sem po devadesátimílové pláži a tolik mrtvých zvířat nezažil, žraloci, tučnáci, atd.
Nelíbí se mi jak jsem zaparkoval auto a chci ho dát více do výklenku tvořeného nevysokými dřevěnými kůly. Bohužel jsem neodhadl jak jsou blízko a do jednoho jsem blatníkem najel. Konec bezstarostné idylky. Přední blatník je asi 5-10 cm promáčklý. Nejdou otevřít ani dveře u spolujezdce. Připojištění vozu jsme si samozřejmě nevzali. Tady se s tím nedá nic dělat. Zkusíme to opravit v dalším městě, Kaitaia.
Kempem protéká i docela teplá a čistá řeka, vtéká rovnou do zálivu se silným příbojem. Při potápění vidím i rejnoka, jeho rychlost mě vždycky trochu vyděsí. Začíná pršet.
Další den se moc nezdržujeme a v Kaitaia navštěvujeme autoservis specializující se na plechy. Sice jsem chlapíka vyrušil od kancelářské práce, ale jde se na to podívat. Říká, že se celý blatník bude muset vyměnit a nabarvit. Než by ho sem ale dovezli, tak je týden pryč. Když řeknu, že nejdou otevřít dveře tak popadne nějaké kladivo a do blatníku chvíli mlátí, sice je teď i omlácený, ale dveře otevřít jdou. Děkujeme a vyrážíme dál. Opravu budeme muset nechat až na Auckland. Ani po nás nechtěl žádné peníze. Víme orientační cenu opravy, volám půjčovně. Říkají, že to můžu nechat opravit, nebo si nechat udělat závazný odhad ceny opravy, kterým se pak budou řídit.
Již trochu klidnější pokračujeme na jih k Aucklandu po východním pobřeží ...
Sandboarding
