Národní park Tongariro - severní okruh
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2010 | Nový Zéland | Tongariro | UNESCO
Z Rotorui jsme se vydali přes Taupo, kde už jsme byli předtím na výletě, do nedalekého národního parku Tongariro. Park je zařazen mezi 25 míst světového dědictví UNESCO.
Nejnavštěvovanější túra je jednodenní Tongariro Crossing vedoucí přes sedlo mezi horami Tongariro a aktivním vulkánem Ngauruhoe, který ve filmu Pán Prstenů představoval cíl putování hobitů - Mt Doom. Oblast národního parku Tongariro ve filmu posloužila jako drsný Mordor. My jsme ale chtěli zažít větší dobrodružství po třech měsících ve městě a zvolili jsme tří až čtyřdenní asi 50 km Severní okruh (Northern Circuit), s mnohem menším provozem. Tato túra v sobě obsahuje i Tongariro crossing, takže jsme o nic nepřišli. Po cestě jsou čtyři chaty, dá se spát v nich nebo v jejich tábořištích. Nám se zdálo $20 za osobu v kempovišti trochu příliš. Spaní v chatě bylo za $30, ceny platí jen při rezervaci dopředu, jinak dvojnásobek. Dočetl jsem se ale, že kempovat se dá i mimo tato tábořiště, jen musíte být 500 m od cesty; toho jsme hodlali využít.
K večeru jsme dorazili do vesnice Whakapapa Village, ve které je ve skutečnosti jen návštěvnické centrum (hezké i-čko), hotel Chateau Tongariro, spousta parkovacích míst, nějaká restaurace a kemp. Na pozadí se tyčí hora Mt Ruapehu, kde je zimní lyžařské středisko. I-čko zrovna zavřeli a tak jsme se přesunuli do veřejného úkrytu (záchod a střecha), kde je k dispozici i elektrická zásuvka. Tam jsme potkali několik Čechů. Vydali jsme se hledat místo k přespání, což nebylo snadné. Spát se nikde na parkovištích ani v blízkém okolí v autě nesmí. To jsme si ověřili, když nás ranger z jednoho parkoviště vykázal. Popojeli jsme pár kilometrů a kousek u silnice jsme viděli auta Čechů, přidali jsme se k nim, tady už cedule o zákazu kempování nebyla.
Ráno jsme kolem šesté jsme vyrazili. Dojeli jsme zpátky do Whakapapa Village, naložili do batohů spacáky, stan, vaření a jídlo. Překvapeni z jejich váhy jsme se vydali na pochod. Včerejší nepříjemné deštivé počasí bylo tatam. Chladným ránem jsme se tři hodiny přibližovali k první chatě okruhu - Mangatepopo; tady začíná trek Tongariro crossing. Cesta k chatě vedla rovinatou krajinou porostlou klečí a travinami, přerušovanou náhlými údolíčky od mnohých řek a výhledem na hory Mt Ruapehu a Ngauruhoe.
Tady obyčejně končí první den pochodu, ale zatím jsme se cítili v pohodě, tak jsme pokračovali již zcela jinou krajinou plnou sopečných útvarů. Vyškrábali jsme se do sedla mezi Tongrairo a Ngauruhoe. Odtud se dá na druhou jmenovanou vystoupit, ale tři hodiny s návratem nás odradili. Cesta pokračovala plochým kráterem z něhož stoupal řídký dým. Všude spousty lidí (včetně Čechů). Po dalším stoupání jsem musel Janičku přemluvit, aby se se mnou vydala na horu Tongariro. Výstup byl snadný a za půl hodiny jsme byli na vrcholu, vychutnali jsme si panoramata a svačinu. Následovala krásná Emerald Lakes a po příkrém sestupu jsme byli u odbočky k Oturere Hut. Tongariro crossing pokračuje jiným směrem ke Ketetahi Hut, ale my už jsme byli unaveni a vydali jsme se k Oturere. Po chvíli se nám podařilo najít parádní místo pro stan. Dokonce i voda tekla nedaleko, pro jistotu jsme ji přefiltrovali Katadynem. Pitná dešťová voda je jinak dostupná jen na chatách.
Ráno jsme si řekli, že jsme možná přišli o něco krásného ze zbytku Tongariro crossingu, vrátili jsme se tedy zpět, ale již bez batohů, které jsme nechali v našem „táboře“. Prošli jsme kolem Blue Lake, ale další cesta dolů ke Ketetahi hut vypadala nudně. Vrátili jsme se pro batohy a vyrazili k Oturere Hut. Hodinová procházka vedla pozvolna dolů mezi lávovými útvary a po měkkém písku. Oturere Hut byla stejná jako první chata – dvě místnosti s palandami tak pro 40 lidí, jedna společenská s vařiči kamny a stoly. Tábořiště prázdné, chata též. A to jsme šli uprostřed sezóny.
Krajina k další chatě Waihohonu byla opět zcela jiná. Dominovaly jí výhledy na Mt Ruapehu a Ngauruhoe, dlouhé vyprahlé úseky odměřované vysokými tyčemi. Poslední hodina před chatou Waihohonu však vedla osvěžujícím bujným lesem s možností koupání v ledovém potoce v údolíčku. K Waihohonu Hut jsme dorazili již značně unavení kolem čtvrté hodiny. Chata je nová a celkem živá. Doplnili jsme vodu a pokračovali na posledním úseku vedoucím zpět do Whakapapa Village. Ušli jsme asi jen půl hodiny podél řeky a pak se na vhodném místě utábořili – hned u řeky, zcela mimo cestu. Vykoupali jsme se, uvařili a večer žasnuli nad neuvěřitelným množstvím hvězd na obloze.
Další den nás čekaly poslední čtyři hodniny pochodu, stálé blíž k Mt Ruapehu, který jsme museli neustále fotit. Krajina zhruba stejná jako první den. Hodinu před cílem jsme se osvěžili u vodopádu Taranaki. Než jsme k němu došli v dáli jsme zahlédli samotnou horu Taranaki/Mt Egmont, náš další cíl. Poslední hodina pochodu už byla vyčerpávající. Spálení od slunce, unavení ale spokojení jsme dorazili k nevykradenému autu.
