Jih Jižního ostrova - Jižní scénická trasa
Autor: Vladimír Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2011 | Invercargill | Nový Zéland
Jižní scénická trasa se vine podél jižního pobřeží Jižního ostrova. Je značená zvláštníma dopravníma značkama s trojúhelníkem. Přesto jsme trochu zabloudili v Dunedinu a začátek trasy jsme prošvihli. Prvních pár kilometrů po dálnici uteklo rychle. Pak většina provozu pokračuje po silnici č. 1 z města Balclutha vedoucí vnitrozemím. Scénická trasa je tak poměrně opuštěná, až na turisty.
První zastávku jsme udělali až na Nugget Pointu. Pár kilometrů jsme trápili náš vůz po štěrkové cestě ke krásné vyhlídce s majákem. Kolem skalek roztroušených v moři si hráli tuleni.
O pár desítek kilometrů jižněji po krátké návštěvě malinkých vodopádů jsme se zastavili v Tautuku Bay. Krásná obrovská pláž s tvrdým pískem, po které se dalo jezdit autem; i Janička chvíli řídila. Sice docela foukal vítr a nebylo velké teplo, ale vlny vypadaly jako stvořené pro můj bodyboard. Když jsem se pozvolně klesajícím dnem dostal až k nim, tak už se mi jejich velikost tak moc nelíbila, ale dalo se a párkrát jsem se slušně svezl.
Naším dalším cílem byl zkamenělý les. Je přístupný pouze za odlivu a návštěvník uvidí celé padlé kmeny a kořeny prastarých stromů, jejichž dřevo se proměnilo v kámen; žádný zázrak, je třeba mít hodně bujnou představivost. O zážitek se postaral až nebojácný tučňák krmící své dva potomky kousek od nás. Drzí rackové chtěli nejspíš taky přikrmit a na tučňáky doráželi, ale mladí tučňáci se nedali a zahnali je, aspoň kousek.
Už se blížil večer a my se blížili k Invercargillu, největšímu asi 50tisícovému městu na jižním pobřeží. Moc to proti silnému větru a dešti nejelo. Až do města jsme dojet nechtěli, ale posledních 50 km nebyla žádná šance k zastavení a přespání, všude plot kolem silnice. Nakonec jsme zastavili kousek od křižovatky na štěrkovém parkovišti a přečkali noc ve voze houpajícím se v nárazech větru. Ráno jsme si prošli město, což netrvalo dlouho, a navštívili galerii, kde chovají ještěrky příbuzné dinosaurům – Tuatary. Nejstarším exemplářem je tu stoletý Henry. Počasí se pořád střídalo a ve městě se nám nelíbilo, tak jsme rychle odjeli.
Kousek za městem jsme zastavili u surfařské pláže v Colac Bay. Chvíli jsme sledovali surfaře a pak jsem to šel zkusit s bodyboardem. Moc mi to nešlo, protože jsem na tom správném místě u zlomu vln už nestačil a nemohl jsem získat rychlost, takže mě to párkrát semlelo. Voda byla hodně studená a po čtvrt hodině jsem vylezl, protože jsem necítil nohy. Ale celkem jsem si to užil :-) Tady jsme i přespali.
V průvodci jsme se dočetli o průchozí vápencové jeskyni nedaleko, a tak jsme se tam hned po ránu vydali. Ve vesnici Tuatapere v informačním středisku jsme si vzali mapku jeskyní, která ani nebyla moc potřeba. Pak jsme se ještě zastavili u dnes již nefunkčního mostu přes kdysi dravou, ovšem dnes již vodními díly zkrocenou řeku Waiau. K jeskyním jsme trefili snadno, ukazovala k nim cedule "LIMESTONE CAVES". Obávali jsme se zimy a hluboké vody. Nic z toho se nekonalo, asi díky tomu, že pár dní před tím nijak vydatně nepršelo. Labyrintem jeskyně jsme se proplétali asi dvě hodiny. Cesta vedla přes několik úzkých hrdel a kolem malých jezírek, jinde se zase otevíraly velké prostory s bílou vápencovou výzdobou. Krápníky byly ale většinou ulámané. Když jsme zhasli čelovky, tak se na stropech rozsvítila zelená souhvězdí od červů. V celé jeskyni s námi nebyl ani jeden turista. Vylezli jsme ven o pár set metrů vedle vchodu. Jeskyně by se dala zkoumat i dál, ale bylo by potřeba vybavení na slanění.
Krmení tučňáků a drzí rackové
Mapa naší trasy
Zobrazit místo Southern Scenic Route na větší mapě
