Jak jsem marodila na Novém Zélandu
Jak už to tak u nás žen bývá při nepříznivém počasí, chytla jsem zánět močových cest. Pár dní mě to trápilo, ale statečně jsem do sebe lila tekutiny a cpala do sebe brusinkové tablety. Když už to vypadalo, že jsem zánět přemohla, objevily se nové bolesti v bocích a taky trochu v bedrech. Měla jsem pocit, že mě bolí celé břicho. V hlavě se mi rodily myšlenky jako že mám zánět slepého střeva a podobně. Bylo mi dost na nic. Svěřila jsem se Flick a ta mi doporučila navštívit místní ambulanci Lakes Care Medical Centre, nemocnici okamžitě zavrhla (nejsem si jista proč, asi bych tam musela dlouho čekat). Nabídla se, že tam se mnou půjde, za což jsem jí byla opravdu vděčná.
Přišly jsme na recepci, kde nám paní oznámila, že musím vyplnit formulář a za vyšetření zaplatím 134$. Wow, i Flick se protočily panenky, naštěstí jsem si sebou vzala dvě stovky. Než jsem přišla na řadu, Flick se už musela vrátit do hostelu, ujistila jsem ji, že už to zvládnu sama. Doktor nebyl moc velký sympaťák. Řekla jsem mu, co mě trápí, prohmatal mi břicho a poslal mě na odběr vzorku moči. Napsal mi antibiotika s tím, že mi je možná změní podle výsledků z laborky. Ještě mi změřili tlak. Dostala jsem lékařskou zprávu a šla zaplatit. Na recepci se na mě paní usmála a řekla: „159$“. K původním 134$ se připočítal poplatek za laboratorní vyšetření ve výši 25$. Ještě jsem si musela dojít pro antibiotika do lékárny - 21.8$.
Pak přišel čas na telefonát do asistenční služby. Prvních 60 dní od odletu mi platilo pojištění od Komerční banky, bonus k mé embosované platební kartě. Nahlášení pojistné události proběhlo bez problémů. Udala jsem podrobnosti o vyšetření, výši poplatků, místo události a osobní údaje. Operátorka asistenční služby mi řekla, že po příletu zpět do České republiky musím navštívit svou pobočku Komerční banky a doložit nejlépe místenkou z letadla datum odletu a formuláře o zaplacení poplatků u lékaře a za antibiotika. Hovor byl placený, ale operátorka mi po ukončení telefonátu v SMSce poslala emailovou adresu, na které můžu při dalších komplikacích asistenční službu kontaktovat a oni zavolají zpátky.
Ten den jsem měla jít pracovat do Capers, tak jsem tam zašla omluvit se, že jsem nemocná. Nebyl v tom žádný problém. Domluvila jsem se s šéfkou Tracey, že jí dám vědět až budu OK. Taky jsem musela zavolat Harveymu do Magic Memories a překvapivě i on byl milý a řekl, ať zavolám až budu zdravá a domluvíme se. Takže jsem se nemusela strachovat o práci.
Po dvou dnech jsem se šla zeptat na výsledky laboratorního vyšetření. Naštěstí se to obešlo bez doktora, mluvila jsem jen se sestrou, takže ZADARMO. Sestra mi řekla, že zánět močových cest mám jen malý a že mám asi jiný problém, ale z testů, co mi dělali, nemůžou určit nic bližšího. Po krátké domluvě s doktorem mi řekla, ať doberu antibiotika a když nebudu OK, ať přijdu.
Strávila jsem tedy dlouhý nudný týden na hostelu na antibiotikách. Vláďa chodil skoro každý den do práce a vracel se až po páté. Bohužel můj zdravotní stav se příliš nelepšil, ale aspoň se ani nehoršil. Až v posledních dvou dnech před dobráním antibiotik jsem se cítila lépe a bolesti začaly polevovat. Teď už si připadám téměř zdravá a těším se, až zase začnu pracovat. Hlavně na sebe musím dávat pozor, nemám v plánu si tuto ani žádnou podobnou zkušenost zopakovat.