Dřina na vinicích v Blenheimu
Autor: Jana Hábrová
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2011 | Blenheim | Nový Zéland
Rozhodli jsme se, že náš pobyt na Jižním ostrově zahájíme prací. Proto jsme se vydali do Blenheimu, centra vinařské oblasti Marlborough. Hned po příjezdu jsme navštívili i-čko, kde nám poradili kde se zeptat na práci. První jsme navštívili pracovní úřad, kde jsme dostali kontakt na společnost Infinity, která sháněla pracovníky na vinici. Neváhali jsme a hned na uvedené číslo zavolali. A vyšlo to. Druhý den v šest ráno jsme měli být připraveni na parkovišti u vlakového nádraží. Nečekali jsme, že shánění práce půjde tak hladce. Aspoň jsme měli celý den na prozkoumání města.
Lonely Planet o Blenheimu píše, že pokud se nezajímáte o víno nebo nehledáte práci, nemá cenu se tu zastavovat. Něco na tom bude. Blenheim je hezké město, ale moc zábavy nenabízí. Ale nám ke štěstí plně stačila knihovna s internetem zadarmo a příjemný park s barbecue a záchodkama, kam jsme se pravidelně vraceli na jídlo. Nakupovat jsme mohli v supermarketech Countdown a New World, dokonce tam mají i Warehouse. Našli jsme malé parkoviště v jakési průmyslové zóně kousek od centra, kde jsme bez potíží strávili noc.
V pět ráno nás probudil budík do úplné tmy a zimy. Nebylo to nic příjemného po několika měsících vstávání kolem osmé, deváté. Pár minut před šestou jsme byli na nádraží. Už tam čekala spousta pracantů, převážně Maorů. Přijel velký autobus a dvě dodávky. Dostali jsme papíry, které jsme do druhého dne měli vyplnit (osobní údaje, IRD číslo, číslo účtu apod.) a poslali nás do jedné z dodávek. V ní už sedělo pár lidí, kteří nevypadali tak děsivě jako ti, co s námi čekali na nádraží. Ti se všichni nahrnuli do autobusu a jeli jinam než my. Asi po 20 minutách jsme dorazili na místo.
Naše šéfka Niky (postarší malá hubená paní) nám ukázala co a jak. Naše práce byla zvedání drátů. Vypadalo to docela jednoduše, jen vyháknout drát, zatáhnout a zaháknout ho o jeden stupeň výš. Bohužel to tak jednoduché nebylo. Při zvedání drátu bylo důležité, aby všechny větve stromku byly pod drátem. Většinou ale nějaké šlahouny vyrůstaly mimo a s těmi pod drátem byly propojené, takže bylo dost náročné je od sebe oddělit a dostat je všechny na správné místo. Normálně se pracovalo do půl čtvrté, ale ten den jsme skončili kolem druhé, protože už na téhle vinici nebylo víc práce. Byli jsme docela rádi.
Druhý den nás poslali do autobusu, který nás odvezl na vinici asi půl hodiny od Blenheimu ve městě Seddon. Bylo tam několik dalších nováčků. Přidali jsme se k nim a absolvovali podrobnější výklad od jednoho z našich šéfů o práci a o vinici. Kolem deváté jsme začali makat, to samé jako předchozí den, jen stromky byly větší a víc prorostlé kolem drátů. Tentokrát jsme pracovali dva v jednom řádku. Za celý den jsme ve dvou dokázali udělat jen čtyři řádky, zatímco zkušení makáči jich stihli 14. Byli jsme z toho dost zoufalí, bolely nás dlaně od drátů, záda a ramena od zvedání. Rozhodli jsme se, že si dáme den pauzu. To naštěstí nebyl problém.
Volný den jsme si užili dlouhým spánkem, asi do osmi, pak už kolem nás jezdilo moc aut a nedalo se spát. Po snídani v našem oblíbeném parku jsme si udělali výlet k moři na místo zvané Rarangi. Ze skalnatého pobřeží byl hezký výhled na nedalekou dlouhou pláž. Rarangi je rybářská oblast a my jsme samozřejmě měli pruty s sebou. Bohužel se nám tentokrát nepodařilo nic chytit. U pobřeží bylo moře plné „kelpu“ (obřích tlustých řas) a s našimi malými pruty jsme nedokázali nahodit dost daleko. Ale stejně se nám tam líbilo. Cestou zpět k autu jsme objevili jeskyni, kterou jsme samozřejmě prozkoumali. Nasadili jsme čelovky a vydali se do temnoty. Po několika metrech sice jeskyně končila, ale konečně jsme viděli proslulé novozélandské jeskynní svítící červíky s jejich pavučinkami.
Noc jsme strávili opět v „průmyslové zóně“ a v pět ráno byl budíček. Na šestou jsme dorazili na nádraží a bylo tam podezřele málo lidí. Zanedlouho přijel náš šéf aby nám oznámil, že se dnes ani celý víkend nepracuje (byl pátek), protože není zrovna žádná práce. Bylo nám líto, že jsme vstávali tak brzy zbytečně, ale další tři volné dny nás potěšily. Rozhodli jsme se, že si ještě chvilku schrupnem a jeli jsme do parku. Asi po hodině nám někdo zabouchal na okno. Byl to místní ranger. Řekl nám, že je zakázané spát v autě na veřejných místech a dal nám plánek s místy, kde se dá kempovat zadarmo. Jeden volný kemp byl nedaleko Pictonu. A to nás dovedlo k myšlence, že právě v Pictonu bysme mohli strávit víkend a rybařit, o tom jsme psali v minulém článku.
V pondělí jsme byli v šest ráno připraveni do akce. Autobus nás dovezl na další místo a pustili jsme se do práce. Po nekonečném dni plném trápení na slunci jsme se rozhodli, že nám ta dřina za těch pár dolarů nestojí. Nechali jsme si na památku aspoň rukavice (budou se hodit při rybaření). Dali jsme si sprchu v hostelu vedle nádraží, doplnili zásoby jídla a vyrazili zase na cesty.
Nemohli jsme se dočkat pátku, kdy nám měla přijít výplata za první dva dny. Tvrdili nám, že dostaneme zaplaceno minimálku za hodinu ($12,75). Spočítali jsme si, že bychom měli dostat něco kolem $300 za oba. Bohužel nám na účet přišlo jen $90,90. Počkali jsme ještě týden na další výplatu. Ta byla něco málo přes $100. Vypadá to, že jsme dostali peníze jen za jednoho. Možná nepřečetli dobře číslo účtu. Zatím jsme se do firmy nedovolali, pokaždé se ozvala hlasová schránka.
