Auckland, IRD, telefon, účet, auto
Autor: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Fotografie: Vladimír Linhart | Jana Hábrová
Štítky: 2010 | Auckland | Nový Zéland
Let z Prahy do Soulu se společností Korean Air byl rychlý (10h) a příjemný. Okusili jsme obě možnosti z nabídky jídel korejského a západního. Korejská snídaně – rýžová kaše s příchutí zeleného čaje, byla hodně nezvyklá a Janička ji nedokázala pozřít. Po krátké pauze v Soulu následoval 12ti hodinový let do Aucklandu.
Usměvavá maorka nám dala do pasů razítka s pracovním povolením a ani jsme nemuseli dokazovat dostatek financí na účtech a ukazovat zpáteční letenku. Překvapením bylo, že máme vízum na rok ode dne vstupu a ne ode dne schválení. Zbylo nám dost sušenek a musli tyčinek, kterých jsme se zbytečně zbavili; mohli jsme si je nechat, ale vyděsily nás plakáty s možnou pokutou za dovezení jídla. Při kontrole zavazadel jsme museli předvést pohorky, zda na nich není kontaminovaná hlína a stan si vzali dozadu, kde ho zkoumali, jestli z něj něco nevypadne. Boty i stan byly čisté. Dostat se do země nebyl zas takový problém :-)
Vyměnili jsme pár eur v nevýhodném kurzu a ještě s poplatkem a vydali se speciálním autobusem (Airbus) do centra Aucklandu. Zpáteční lístek v Backpacker tarifu za 21$, platnost jeden rok. Zmateni průvodcem Lonely Planet jsme marně hledali předem vybraný hostel, na udané adrese nebyl. Nakonec jsme se zeptali v turistických informacích a bylo to jen o ulici vedle než nám řekli. V hodně rušném a velkém hostelu Base ABC jsme zaplatili tři noci za 60$/osoba a šli na čtyřlůžkový pokoj bez oken.
V bance ANZ jsme si bez problémů otevřeli účet bez poplatků a vložili povinných 300$. Pokus o zažádání o IRD (identifikační číslo pro placení daní, bez kterého nelze legálně pracovat) skončil na tom, že je nutné uvést místní adresu, kam úřad během dvou týdnů číslo doručí. My jsme ale nevěděli kde tou dobou budeme, tak jsme to vzdali. Později jsme zjistili, že IRD sdělí úřad telefonicky a není nutné to mít písemně. Do žádosti jsme tedy napsali adresu pošty, kde jsme si IRD zařizovali. IRD je možné zařídit i přímo v hostelu, kde funguje kancelář pro zprostředkování práce, za tuto službu si účtují 10$.
Telefonní číslo a mobilní internet jsme pořešili koupí SIMky u operátora 2degrees. Díky tomu máme přístup na internet odkudkoliv a mnohem levněji než z kaváren či hostelu.
Mohli jsme tedy začít hledat auto. Nejdříve jsme prohledávali inzeráty na trademe.co.nz, ale je to aukční server (navíc jen pro Novozélanďany) a většina aukcí musí doběhnout do konce, na což jsme neměli čas. Pak jsme objevili inzeráty na auta ve zvláštních deskách přímo na recepci hostelu (téměř každý hostel je má), začali jsme na inzeráty odpovídat maily, SMS, telefonáty. Většinou již bylo auto pryč nebo příliš drahé nebo malé. Nakonec jsme si domluvili prohlídku auta na další den ráno před hostelem.
Prakticky dvanáctihodinový časový posun nás hodně rozhodil; spát chodíme kolem osmé a vstáváme kolem páté ráno. Když jsme kolem osmé vyšli před hostel, uviděli jsme dodávku na prodej. Chlapík co jí prodával nám hned začal vše ukazovat. Původní cenu 3750$ srazil na 2700$, když viděl, že víc nedáme. Jeli jsme se projet a všechno vypadalo v pořádku. Mělo novou WOF (obdoba technické, ale každý půl rok) a licenci na 3 měsíce (bez té nemůže na silnice). Zkontroloval jsem barvu kouře a víčka s olejem a vodou. Řekli jsme, že berem. Přešli jsme na blízký úřad a po jednom podpise a udání adresy hostelu jsme byli majiteli auta. Byli jsme nadšení, že máme dodávku, obyčejně stojí kolem 4000$. Asi nás měl varovat stav tachometru – 360 000km.
Z památek jsme navštívili jen SkyTower – nejvyšší stavbu na jižní polokouli se vstupným „bacpacker“ 18$. Do nejvyššího patra, za které se připlácí, je asi zbytečné jezdit, je to skoro stejné jako o 20m níž, jen je tam méně lidí. Také jsme zašli do velmi zábavného Aucklandského muzea.
Další den ráno jsme nasedli do auta a chtěli zajet pro benzín a nakoupit. Auto nešlo nastartovat. Vypadalo to jako vybitá baterie, pár škytnutí motoru a konec startování. Nějakým zázrakem jsme na desátý pokus nastartovali. Dojeli jsme k benzínce a pak už jsme nenastartovali vůbec. Ind z benzínky nám půjčil startovací kabely. Tankující kiwi nám pomohl nastartovat. Naštěstí věděl jak se to dělá, pro nás to bylo poprvé (ale ne naposled). Věděli jsme o jednom servisu, a tak jsme tam hned zamířili. Občas probliklo i mazání a nechali jsme si zkontrolovat olej a vyměnit baterii. Oprava s novou baterií nás přišla na 160$. Také nám prý trochu teče olej, tak ať si koupíme a dolejeme.
Cestovní agentura přímo v hostelu nabízela lístky na zápas rugby Auckland vs. Wellingon. Koupili jsme si je na sobotu od 18h za 25$. Zrovna byl pořádný liják, což asi hráčům moc nevadilo, ale v poryvech větru byla trochu zima nám. Vyhrál Auckland, i když ne příliš přesvědčivě. Škoda že neznáme pravidla. Hra vypadala dost brutálně a každou chvíli někoho ošetřovali. Po návratu z rugby jsme sedli do naší dodávky a bez větších plánů vyrazili směrem jihovýchod. Po zmateném bloudění nočním Aucklandem jsme kolem půlnoci zastavili v okrajové čtvrti a přespali v autě.
