O zemětřeseních v Peru
V neděli 31. května 1970 v půl čtvrté odpoledne smetla dvacetitisícové město Yungay lavina kamení, sněhu a bahna. Při zemětřesení se utrhl kus nejvyšší hory
Peru Huascaránu (6768m) a dvousetkilometrovou rychlostí sjel dolů do údolí. Cestou s sebou bral všechno, co mu přišlo do cesty. Zahynula při tom i československá
horolezecká výprava, která pod Huascaránem tábořila. Yungay bylo vymazáno z povrchu zemského. Přežilo pouze několik lidí, kteří se zrovna nacházeli na vyvýšeném
hřbitově. Spodní patra hřbitova byla zasypána, několik horních, včetně sochy Krista rozvírajícího ruce směrem k Huascaránu, zůstalo.
V několik kilometrů vzdáleném Huarazu od té doby znovu staví katedrálu. Z nedokončených věží trčí dráty. Nasazeným tempem ji však budou stavět ještě několik desítek let.
Peru leží, stejně jako další andské země, na zlomu zemských desek, a zemětřesení tu proto nejsou nijak výjimečným jevem. V létě roku 2007 jedno z nich zasáhlo pobřeží.
Zahynulo při něm asi 600 lidí. V Ice po něm zůstaly proluky mezi domy a popraskané, a tudíž uzavřené, kostely. V jednom z nich zrovna probíhala mše, nikomu z
přítomných se při zemětřesení nic nestalo, přestože byl kostel poničen. To jistě posílilo víru místních lidí, kteří nyní brání radnici ve zbourání kostela a požadují jeho rekonstrukci.
Ještě víc než Icu, zasáhlo zemětřesení nedaleké Pisco. V jeho případě nám byly veškeré údaje obsažené v průvodci k ničemu, protože mnohé se změnilo. Autobus nás, k našemu nemalému překvapení, nevysadil v Piscu, ale o několik kilometrů dál na Panamericaně. Do Pisca nezajíždí, kromě vozů společnosti Ormeňa, žádné autobusy a z Panamericany je třeba dojet taxíkem nebo colectivem. Oboje vypadá v podstatě stejně, jsou to osobní auta. Ale jak se nám podařilo zjistit, taxík je to, když nasednou zákazníci a nečeká se na nikoho dalšího, zatímco v colectivo se auto přemění, když se sejdou alespoň čtyři cestující. Pak se teprve jede, a to za nižší sazbu.
Když jsme dojely do Pisca, připadaly jsme si jako ve městě, kde právě skončila válka. Zatímco v Ice chyběl sem tam nějaký dům, tady chybělo půl náměstí, půl města.
Všude prach a špína, zbylé domy se opravovaly a lidé, kteří při zemětřesení přišli o střechu nad hlavou, dostali od státu malé dřevěné domečky velikosti zahradní chatky,
ve kterých teď žijí, a půjčky na stavbu nových domů.
Ubytovaly jsme se v hostalu, který vypadal, že byl postavený teprve před pár lety. Majitelka se pochlubila, že přežil zemětřesení, ale jak se později ukázalo, úplně bez úhony ne. V koupelně protékalo WC, umyvadlo bylo prasklé, takže jsme měly brzy plnou podlahu vody. Když jsme se večer vrátily z výletu, alespoň plovák v nádržce byl už připevněný gumičkou.
Zemětřesení se podepsalo nejen na lidských obydlích. Zbořilo chloubu přírodní rezervace Paracas - skalní bránu, kterou místní cestovní kanceláře inzerovaly ve svých prospektech.
Po pravdě řečeno, ani moc nepotřebovala, byla z usazené nepříliš stabilní horniny. Zemětřesení pohnulo také pobřežím, takže se plameňáci odstěhovali o kus dál. V jejich původních
lovištích byla najednou příliš hluboká voda, což jim nevyhovuje. Ostrovy Ballestas, obsypané ptáky a lvouny v neuvěřitelném množství, kteří se klidně věnují svým činnostem, zatímco
kolem proplouvají lodě s turisty, zůstaly jako dřív. Stejně obdivuhodné jako před zemětřesením i jako před padesáti lety, kdy je navštívili Hanzelka se Zikmundem.