Pohlednice z Limy

Přidáno: 30.12.2008 |
Autor: Eva
Fotografie: Milena
Štítky: 2008 | Jižní Amerika | Lima | Peru | UNESCO

Pohled první

Lima nás přivítala obvyklou inverzí a působila dost strašidelně a nevábně. Cestou taxíkem z letiště jsme míjeli rozestavěné a polorozbořené domy, podivné postavy v černých bundách, šílená auta, která se předjíždějí, kříží si cestu a hlavně neustále troubí.

Omšelý grandhotel Bolívar v centru města na Plaza Martín nás nadchl. Na internetu je inzerovaný jako hotel z 20. let minulého století, který má svá nejlepší léta za sebou a potřeboval by investice, nicméně je plný starožitného nábytku. A opravdu, je to ohromný komplex se spletitými chodbami, spoustou pokojů a s rozlehlými prostorami v přízemí – restauracemi a nejrůznějšími salónky – takže není těžké představit si, jak se tu schází limská smetánka té doby. Pokoje a koupelny jsou vybaveny původním zařízením, které dnes luxusní hotely těžce napodobují. Po chodbách se v matném světle pohybuje možná víc personálu než hostů.

Pohled druhý

Ráno město vypadalo o poznání přívětivěji, protože vysvitlo sluníčko - je to prý v září jev neobvyklý. Na pěší zóně jsou otevřené jen herny a lékárny, postupně otevírají i občerstvovadla nejrůznějšího druhu. A také kostely. Všude hlídkují policisté a bdí nad bezpečím turistů, kteří kolem náměstí krouží ve vyhlídkových autobusech, tu a tam zastaví, navštíví katedrálu nebo vyfotí některý z pěkných koloniálních domů s dřevěnými balkóny. Před prezidentskym palácem stojí obrněná vozidla. Za palácem tečou špinavé zbytky řeky Rimac s břehy lemovanými odpadky.

Pohled třetí

V Národním muzeu byla zrovna výstava o terorismu v Peru zaměřená na léta1980 - 2000. Světlá stezka (Sendero Luminoso - Partido Comunista del Perú) a MRTA (Movimiento Revolucionario Túpac Amaru ). Otřesné fotky, ale celkové pojetí je velmi srozumitelné a řekla bych reflexivní. Jsou tam popsány nejen případy, kdy vraždila Světla stezka, ale i jiné, kdy například vesničani pokládali novináře za teroristy a zabili je, nebo kdy zabíjely vládní bezpečnostní složky, zatýkaly lidi, které už pak nikdy nikdo neviděl nebo bombardovaly věznici, aby potlačily vzpouru vězňů. Vždycky ráda čtu zápisy v návštěvní knize a tady jsou dlouhé a velmi působivé zápisky od Peruáncu. Jeden z nich říká, že si musíme uvědomit, že Peru není jen Lima, spousta lidí žije za 2 soly na den a nelze se divit, že se tak těžko ztotožní s národem. Vláda nemůže všechno. Co děláme my Peruánci? Je to bolestná část nedávné historie Peru.

Pohled čtvrtý

Mnohamilionová Lima nemá metro. Veškerou dopravu zajišťují auta, taxíky a autobusy. Navíc je velká část města rozkopaná, protože se hloubí tunely a stavějí obchvaty právě proto, aby se ulevilo dopravě, ale v tuto chvíli to dopravu spíše brzdí. Bilboardy hlásají, že Lima je pro všechny. Možná pro všechny kromě chodců. My Středoevropani navyklí chodit po městě pěšky proto trpíme, když zjistíme, že cíl naší cesty je sice na stejné ulici, kde se právě nacházíme, ale nemůžeme tam dojít pěšky, protože je to několik kilometrů daleko, ulici nejde kdekoliv přejít, musí se najít lávka pro pěší a navíc místy vůbec není chodník. Nejsnadněji se lze po městě samozřejmě pohybovat taxíky, které na každého chodce neustále troubí a diví se, že nechce někam dovézt, nikam nesměřuje, že se chce prostě jenom projít a podívat po ulici. Ale ono to na procházení moc není ani kvůli zplodinám. Člověk se dusí, i když jede autobusem, katalyzátor je tu zřejmě věc neznámá.

Autobusy lze doporučit pro cesty po hlavních avenidách, například z centra do čtvrti Miraflores, protože tudy většinou vedou jejich trasy. Jsou napsané na bocích autobusů, kromě toho je řidičův pomocník neustále vyvolává. Ten také neobeznámené cestující upozorní, kdy mají vystoupit.

Nastoupit či vystoupit lze kdekoliv na trase, jízdné stojí obvykle něco málo přes jeden sol, autobusy nebývají, na rozdíl od mikrobusů, přeplněné, takže je lze pohodlně využít i jako vyhlídkovou jízdu po Limě. Jenom pozor při výstupu a nástupu. Řidiči se, ve snaze nabrat co nejvíc cestujících, předhánějí, takže by člověku, který dost rychle nevystoupí, klidně přejeli nohu. Při jedné naší cestě řidič skoro ujel svému naháněči, který na červené vystoupil a na chodníku sháněl další cestující.

Pohled pátý

Většina turistů se ubytovává v luxusní čtvrti Miraflores, někteří také v centru. V Miraflores se většinou dá chodit po ulicích, avenidy jsou lemované stromy, v supermarketu je nepřeberné množství zboží, kavárny a restaurace svými cenovými relacemi výrazně převyšují peruánský průměr a jsou na evropské úrovni. Na břehu moře se nachází velké obchodní a zábavní centrum citlivě zabudované do útesu. Tradiční peruánské suvenýry zde nabízejí mnohokrát dráž než kdekoliv jinde, při pohledu na jídelníček jedné z mnoha restaurací se nám protočily panenky, nad centrem se vznáší paraglaidisté a výhled je tu, když odhlédneme od věčného šedého příkrovu, ohromný. Sem běžní Peruánci nechodí.

Pohled šestý

Poměrně daleko od centra města, a tedy dosažitelné nejlépe taxíkem, po zorientování i autobusem, se nachází Muzeum zlata - Museo de Oro. Jde o soukromé muzeum uzavřené ve střeženém areálu, s vyšším vstupným, které ale rozhodně stojí za návštěvu. V horním patře je rozsáhlá sbírka zbraní všeho druhu, nejroztodivnějších předmětů s nimi souvisejících, uniforem a jejich součástí, včetně oficiálních darů různých státníků, a osobních předmětů převážně peruánských generálů. Milovníci vojenské historie si zde přijdou na své.

Pro běžné turisty jsou ale zajímavější podzemní trezorové prostory, které ukrývají neuvěřitelné množství zlatých, stříbrných, bronzových a dalších předmětů z doby před příchodem Španělů. V místnostech panuje přítmí a minimálně v prvních z nich hrobové ticho. Návštěvníci v němém úžasu hledí do vitrín, kde se na sametu blyští zlaté náušnice, ozdoby do nosu, koruny, pohřební masky, pásky, celé tuniky pošité zlatými plíšky, korále, náramky, nádoby, sošky, rituální předměty …. Neuvěřitelné! Z našich evropských kulturních dějin prostě nejsme zvyklí na tak ohromné zlaté předměty, ty se u nás nevyráběly, vždycky to byly spíš drobnější ozdoby. Nedivím se, že Pizzaro a jemu podobní byli z takového bohatství, které Inkové nepovažovali za nic mimořádného, oslnění a povzbudilo to jejich chamtivost.

V dalších místnostech se nacházejí obdobné předměty ze stříbra, mědi, bronzu doplněné o látkové exponáty, rekonstrukce oblečení a ozdob na figurínách, několik mumií a useknutých trofejních hlav, nosítka a předměty každodenní potřeby jako nástavce na zbraně, pazourkové špičky oštěpů, sekyry, harpuny, pádla.

V muzeu se nedá fotit a ani tam neprodávají žádnou publikaci, což je škoda, jistě by byl o ni zájem. V jednom z přilehlých obchůdků s předraženými suvenýry jsem objevila pouze pár pohlednic několika nejznámějších exponátů.

Epilog

Po návratu do Prahy na nás z tramvaje zamrkala povědomá zlatá maska s tím, že na Pražském hradě bude expozice části sbírek limského Muzea zlata. A tak se nám vlastně splnilo naše přání, aby mohli incké zlato vidět i naši známí, kteří se do Limy nedostanou. I když do Prahy doputoval jenom zlomek nesmírných sbírek, poslouží alespoň jako ukázka umění Inků.

Běžte se všichni podívat - odkaz na oficiální stránky výstavy ZDE.