Na návštěvě u indiánů
Prostřednictvím Nadačního fondu Inka jsme na dálku adoptovaly čtrnáctiletého indiánského chlapce, který v době naší návštěvy chodil
již do prvního ročníku střední školy. Cesty do Peru jsme chtěly využít k jeho návštěvě, seznámit se s ním a jeho rodinou a vidět, jak žije. Vzaly jsme s sebou nějaké drobné dárky a taky
dopisy od "kmotrů" jiných dětí. Pro nadaci v Peru pracují čtyři místní koordinátoři, kteří se starají o výběr dětí vhodných ke studiu, nakupují školní pomůcky, předávají dopisy a koordinují
další aktivity na místě. My jsme kontaktovaly Nýdii, která zařídila, že nás vyzvedl v Cuscu další z koordinátorů Melchor a doprovodil nás do Ocotuanu, kde bydlí náš Wiliam. Ušetřilo nám
to komplikovanou cestu, i když jsme byly připraveny dopravit se tam i samy. Od Melchora to bylo moc milé a když jsme mu děkovaly, povídal, že to je jeho práce a že ji dělá rád.
Melchor nás měl vyzvednout v sobotu v devět hodin ráno. Po osobních i zprostředkovaných zkušenostech s domorodci, pro které čas mnoho neznamená, jsme nečekaly, že by se dostavil přesně. K našemu velkému údivu však přišel už před půl devátou, zrovna když jsme snídaly. Colectivem jsme dojeli kousek před vesnici Chinchero. Zbytek jsme hodlaly dojít pěšky, abychom se trochu porozhlédly po peruánském venkově. Vzali jsme to přes Pucamarcu do Ocotuanu. Wiliam na nás čekal cestou, v ruce učebnici angličtiny. Nejdřív toho moc nenamluvil, rozpovídal se, až když nám ukazoval svoji chloubu - morčata (španělsky conejillo/cochinillo de Indias čili indiánský králíček/prasátko, avšak v Peru se používá místní výraz cuy). Mají vlastní hliněný domeček, jsou rozdělená do ohrádek, ve kterých mají vzorně čisto.
Když jsme dorazily, Wiliamova máma zrovna škubala morče. Nestáhla ho jako králíka, ale škubala ho jako slepici. Pak jsme ho s bramborami dostaly k obědu. Milena zachránila pověst našeho dua,
protože morče, až na tvrdou kůži, snědla. Já jsem kus nechala. Chutnalo podobně jako králík. Myslím, že se neurazili, naopak děkovali, že jsme přijaly jejich jídlo. Dali nám to nejlepší, co měli.
Pak jsme to všichni zapili coca-colou ze společné skleničky.
Rodina bydlí v domku z nepálených cihel o dvou místnostech. V první vaří a spí maminka, ve druhé spí Wiliam s bratrem. V okně mají igelit. V první místnosti okno není. Namísto toho naleznete ve střeše průsvitný žlutý vlnitý plast, který přivádí světlo a trochu i teplo. Kromě postelí s vlněnými dekami a nízké lavičky, na které jsme obědvaly, není v domě žádný nábytek. Učebnice a školní uniformu má Wiliam ve výklenku ve zdi. Vedle domu stojí ohrada pro ovce a domek pro morčata.
Strýc nám ukázal, jak se staví dům z hliněných cihel. Nakopaná hlína se smíchá s vodou a trávou, ušlape se do dřevěných forem a následně se cihly přibližně týden suší na slunci. Na
malý dům jsou jich potřeba 3000, na velký až 10000. Je to neuvěřitelně těžká práce, cihly jsou podstatně větší než ty naše klasické. Na trámy používají eukalyptus, který roste všude kolem.
Byl do Peru dovezen v 19. století a rychle se rozšířil. Problém způsobuje jeho náročnost na vodu, které je v horách nedostatek. V Ocotuanu používají vodu z rezervoáru nad vesnicí.
Prohlédly jsme si vesnici a vyfotili se. Je zajímavé, že při focení se neříká "sýr" (pravda španělské slovo queso - čti keso - se pro to moc nehodí), ale "číča" (viz rámeček). Maminka se převlékla do svátečního a my jsme jako dárek dostaly klobouky z chincherského kroje. Cestou zpátky v Cuscu jsme budily velkou pozornost místních. Ani se nedivím. Mládež byla spíš pobavená, ale starší nás oslovovali a chválili.
Chicha (čti čiča, během focení pak vyslovuj dlouze číča) je slovo, které se v Latinské Americe používá především pro alkoholické nápoje vyráběné z fermentované kukuřice. Tradičně se nápoj připravuje ze zvláštního druhu žluté kukuřice (jora), ale právě tradiční formu nápoje ochutnáte spíše výjimečně, častější jsou různé kombinace s ovocem nebo třeba s oblíbenou kokou (Kolumbie).
V Andách se postupem času stalo slovo chicha synonymem pro téměř jakoukoli podomácku kvašenou samohonku. Alkoholický nápoj chicha se v jihoamerických horách konzumuje již po staletí a staří Inkové jej popíjeli ve velkém množství během rituálních obřadů a náboženských festivalů. Západní lékařská věda dnes zkoumá, zda nemá popíjení tohoto tradičního nápoje blahodárný vliv na mužskou prostatu.
Ve španělštině se často slovo chicha vyskytuje ve slovním spojení Ni chicha ni limonada, které vyjadřuje, že cosi je jen ztěží zařaditelné do nějaké kategorie/škatulky, čili v češtině Ani kočka ani pes.
Závěrečné řeči musel Melchor překládat, protože maminka mluví jenom jazykem kečua. Velmi děkovala za podporu syna. Bojí se, co by bylo s kluky, kdyby se s ní něco stalo, protože táta jim už umřel. Na závěr došlo i na taneček.
Návštěva u Wiliama byl velmi silný a příjemný zážitek. Už to není anonymní vzdálený kluk. Večer jsme celou situaci probraly s panem a paní domácími. Samozřejmě byli zvědaví,
co je to za exoty, kteří jsou už přes týden v Cuscu a chodí za nimi lidé, kteří evidentně nejsou z žádné cestovky. Velmi se jim to líbilo.
Pár dní na to jsme se ještě vrátily do Chinchera na fiestu, kde před nově otevřenou radnicí defilovali žáci z místních škol, ale Wiliama jsme mezi nimi už nenašly. Přespaly jsme v Pucamarce v domě pro hosty a přesvědčily se, že v noci je v takové nadmořské výšce, když navíc táhne studený průvan od jezera, opravdu zima. Byly jsme rády, že jsme se mohly zavrtat do našich teplých spacáků a pod několik vlněných dek a myslely přitom na indiány, kteří v takové zimě žijí pořád, chodí na boso a mnohdy i nalehko oblečení.