Cesta na Machu Picchu
Autor: Eva
Fotografie: Milena
Štítky: 2008 | Jižní Amerika | Machu Picchu | Peru | UNESCO
Na nejznámější peruánskou památku a jeden z novodobých divů světa Machu Picchu, respektive do výchozího místa pod kopcem, kterým je městečko Aguas Calientes,
se dá dostat jen vlakem nebo vrtulníkem a samozřejmě také pěšky po Incké stezce. Turistický vláček z Cusca (do domorodého turisty nepouštějí) nejprve systémem cik-cak vysupí
do kopce nad městem. To znamená, že chvíli jede popředu a chvíli couvá, což zpočátku mate turisty, kteří se domnívají, že se vrací na nádraží. Zhruba čtyřhodinová cesta vůbec
není nudná, stále je co pozorovat. Nadmořská výška klesá a poslední úsek cesty jedeme subtropickým pralesem podél řeky Urubamby - Vilcanoty. Je to taková místní Vydra, plná
ohromných ohlazených balvanů, jen o poznání divočejší.
Aguas Calientes jsou zase takové malé Karlovy Vary, a to nejen podle názvu. Skutečně tu pramení horká termální voda a pochodem znavený turista může spočinout v
některém z termálních bazénků. Turistům je tu podřízeno vše a turistické jsou i ceny. V restauracích fikaně doplněné na konečném účtu nějakou obskurní tax - daní. Městečko
leží sevřené mezi strmými horami na soutoku dvou řek, takže představa proudů vody, které se v období dešťů valí nejen koryty, ale i z okolních kopců, nahání člověku hrůzu.
Však tu mají také vyznačené evakuační trasy. Ulice jsou lemované hotely a restauracemi, kterých neustále přibývá, pak je tu už jen náměstíčko s kostelem, škola a policejní stanice.
Teprve později jsme zjistily, že ve čtvrti nad nádražím žijí lidé. Jedna z hlavních ulic je současně železniční tratí, po které lidé klopýtají, když nic nejede a když jede, přimáčknou se
k domům, které se celé otřásají.
Machu Picchu (čti - maču pikču; v domorodém indiánském jazyce kečua slova Machu Picchu znamenají Starý vrch) je často označováno za bájné či kultovní město město Inků. Ruiny města se nacházejí v peruánských Andách v horském sedle přibližně 400 metrů nad řekou Urubamba ve výšce téměř 2500m, pouhých 70km severozápadně od Cuzca. Město nechal postavit zřejmě Pachacútec Yupanqui v době okolo let 1460-1470.
Tato horská bašta byla jedním z posledních útočišť, kdysi mocných Inků, poražených v roce 1532 španělskými conquistadores. Na dlouhou dobu město upadlo v zapomění a
jeho zbytky objevil až v polovině roku 1911 americký archeolog Hiram Bingham, který se domníval, že nalezl pozůstatky bájného města Vilcabamba. Machu Picchu je od roku
1983 na seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO a v roce 2007 bylo zařazeno mezi nových sedm divů světa.
Dnes je již zřejmé, že město nemělo administrativní, vojenskou, ani obchodní důležitost. Dosud však nebylo prokazatelně vysvětleno, proč jej Inkové postavili. Historici se domnívají, že chtěli být blíže svému božstvu - slunci, přičemž ve městě žily údaně nejkrásnější ženy. Dokazuje to podle jejich názoru i 136 koster (převážně žen), které na místě našli američtí archeologové. Možná se jednalo o ajillas, jak se nazývaly mladé dívky, speciálně vybírané pro sluneční rituály.
Peru se dlouho snaží o navrácení přibližně 40000 artefaktů, včetně mumií, keramiky a kostí, které Bingham odvezl z Machu Picchu. V roce 2008 se sice obě strany dohodly, že Yaleova univerzita artefakty vrátí, ale jednání ztroskotala na počtu předmětů, jejichž vydání peruánská vláda požadovala.
Výlety z Cusca na Machu Picchu stojí kolem 190 USD a zahrnují obvykle cestu vlakem, vstupenku a průvodce, jedno či obousměrnou jízdenku z Aguas Calientes k ruinám a
někdy ubytování. Ušetřit se na tomto výletě příliš nedá, protože vstupné pro cizince i jízdenka na vlak jsou drahé a navíc jízdenku cestovní kanceláře seženou mnohem snadněji
než individuální turista. Je to velmi výhodný a propletený byznys. Divíme se, že při tak zmatené organizaci jsme dojely na Machu Picchu a zpět. Kolik turistů takhle asi ztratí? Nebo
si je vždycky najdou? Předávali si nás jako balík. To bylo pořád samé: "V 8:30 před zříceninami hledejte Pedra s bílou vlajkou... Zpáteční jízdenku na vlak budete mít v restauraci
Quipu... A mimochodem, na zpáteční cestě nepojedete vlakem až do Cusca, v Ollantaytambu hledejte bus Lucy." Bus Lucy nás sice neměl na seznamu, ale vzal nás a kupodivu
vždycky to nějak vyšlo.
Ráno jsme vstaly brzy, a poté, co jsme prohledaly hotelovou kuchyni a nenašly (i přes předchozí ujištění, že snídaně bude) nic k jídlu, doklopýtaly jsme přes koleje na křižovatku,
kde se už vinul dlouhatánský lidský had. Od místních paní, které pochopily díru v trhu a místo obvyklých klobouků prodávaly housky se salámem a maté de coca, jsme zakoupily
snídani a s úderem páté začal najíždět jeden autobus za druhým a všechny ty davy vyrážely směrem ke zříceninám. Venku tma jako v pytli a na zamžená okna začaly čím dál
častěji bubnovat kapky deště. To snad ne! Pláštěnky máme bezpečně uložené ve velkých batozích v Cuscu. V tomhle nemůžeme chodit, za chvíli bychom byly mokré na kost.
Krizovou situaci jsme operativně vyřešily zakoupením dvou pláštěnek v recepci luxusního hotelu u vchodu do ruin a spokojeně se ponořily do mlhy. Z východu slunce, který jsme
hodlaly nafotit, nebylo nic. Ani z výstupu na nad ruinami čnící horu Wyana Picchu, kam pouštějí jenom 400 osob denně, protože cestička je úzká, klouže to a turisté jim pak padají dolů.
Hrozí Machu Picchu zkáza?
Není bez zajímavosti, že japonští geologové v roce 2000 přišli s nedobrým objevem. Zjistili, že podloží pod troskami Machu Picchu se dalo do pohybu a prakticky kdykoli se může rozpadnout na dvě části a v budoucnu zmizet zcela. Pracovníci Výzkumného ústavu pro předcházení přírodním katastrofám v Kjótu rozmístili v prostoru Machu Picchu 10 extensometrů, aby zjistili pohyb podloží. Zaznamenali, že se jedna část svahu posunuje rychlostí až "jednoho centimetru za měsíc".
Naštěstí začali v oblasti pracovat čeští vědci z geografické sekce Přírodovědecké fakulty UK v Praze a z České geologické služby a v roce 2001 zahájili vlastní výzkumy.
Díky dlouholetým kontaktům v Peru se jim dostalo zvláštních privilegií, včetně možnosti pracovat přímo uvnitř archeologicky vzácné lokality. Češi konstatovali, že japonské měřicí
přístroje, byť velmi přesné, nebyly vhodně umístěné a nemohly vytvářet objektivní a reprezentativní data. Český tým prováděl instalaci ve skalách, na pevném podloží a v těžko
dostupných místech, aby nedošlo k poškození turisty. Výsledkem měření bylo zjištění, že památka není bezprostředně ohrožena. Tedy ne tak, jak předpovídali Japonci. Skalní
bloky se na Machu Picchu pohybují, ale naštěstí pouze v řádech milimetrů ročně.
Machu Picchu je pro Peruánce posvátným místem a jak mohou ve svých peněženkách pocítit památek lační turisté, tak také peruánskou atrakcí číslo jedna.
Impozantnost celého komplexu jsme ocenily až později, když za dvě hodiny přišel průvodce a mraky se rozplynuly. Město, které je tvořené obytnými i sakrálními stavbami,
je po obvodě zpevněné trasami, které byly současně zemědělsky využívány. O Machu Picchu toho bylo napsáno hodně, všichni ho znají z obrázku, ale přestože se z něj stala
poněkud zprofanovaná turistická atrakce, nelze ho nenavštívit.
Zpátky do Aguas Calientes jsme šly pěšky subtropickým pralesem. Nejprve po stovkách schodů, později po cestě podél řeky, kde jezdily autobusy. Zpočátku byla cesta romantická, na stromech kvetly bromélie, nad hlavou nám létali zelení papoušci, kolem zelených vrcholků hor se válely mraky. Ale do cíle jsme došly obalené bahnem. Tam, kde se včera autobusy ztrácely v oblacích prachu, dnes od jejich kol odletovaly kusy bláta. Ale nevadí. V Cuscu nám pak všechno obratem ruky vyprali.