Na sever do Huarazu
Cestou z Limy na sever kopíruje panamerická dálnice břeh oceánu. Všude kolem se rozkládá poušť, po většinu roku zahalená pobřežní mlhou. Když se sluníčko na chvíli mlhou
prokouše, ozáří vlny, které se na břeh rozlévají jako poleva na dortu. Na zavlažovaných místech se pěstuje cukrová třtina, banány a další tropické ovoce, po odbočení z Panamerikany
směrem k horám je zeleně čím dál víc, silnice se klikatí a stále stoupá a je plná děr. Dole pod námi hluboký sráz, na úbočích hor se choulí domečky. Krajina postupně dostává typický
vysokohorský ráz, holou zem pokrývají již jen trsy ostré trávy, kterou mají rády lamy. Přehoupneme se přes hřeben a do Huarazu vjíždíme údolím podél řeky Santa, jejíž koryto je
vystlané krásnými červenými kameny a v září je poloprázdné.
Huaraz leží v údolí mezi dvěma pohořími: Cordillera Blanca s bílými sněhovými čepicemi a Cordillera Negra, které je o něco nižší a tedy nemá celoroční pokrývku sněhu.
Přestože je to město velké, uchovalo si vesnický ráz a je velmi příjemné a zřejmě i relativně bezpečné na procházení. Centrálnímu náměstí vévodí katedrála, kterou od velkého zemětřesení
v roce 1970 znovu staví a podle drátů trčících z nedokončených věží, ještě několik desetiletí stavět budou. Náměstí a blízké okolí je lemované bankami, cestovkami a restauracemi. Turistů tu
příliš není. Pravděpodobně sem jezdí především horolezci a trekaři, protože Huaraz je východiskem do okolních hor a také do národního parku Huascarán, a také lidé na cestě z nebo do
Ekvádoru. Potkáváme také movitější Peruánce, kteří si sem vyrazili z Limy, Arequipy … Huaraz je také dobré výchozí místo na návštěvu Yungay a Carazu nebo Chavínu de Huantar,
významného starověkého poutního místa a nyní archeologického naleziště.
Okolí Huarazu, který sám leží ve více než 3000 m. n. m. je kouzelné. Od okolí Cusca se liší hlavně tím, že je tu víc vodních toků a tedy i zeleně, stromů, políček s různými plodinami, pěstují se tu například i broskve! Turisté nebažící po velkých fyzických výkonech se také zabaví. A tak jsme někdy jely na organizovaný výlet, jindy jsme se do okolí dopravily místní dopravou, navštívily místní termální lázně nebo brouzdaly po okolních kopcích s výhledem na obě Cordillery, pyšný Huascarán a po údolí roztahaný Huaraz. Cestou jsme potkávaly pouze vesničany a krávy, ovce, prasata. Občas se na nás rozštěkali psi, kteří dole ve městě jen líně leží a pohnou se, jen když bezprostředně hrozí, že je přejede zběsilý mikrobus. Některé ženy praly prádlo v potoce, jiné pásly dobytek a všude vládl klid a mír ...
Na snídani jsme chodily na trh. Nabízeli nám sice slepičí polévku (domorodci si ji běžně dávali a nebo rovnou kus masa s rýží), ale my jsme si koupily pečivo a zašly si k "naší"
paní na čerstvý džus. Na trhu se dalo koupit kdeco. V úseku masa visely (a občas padaly) oškubané slepice, ze kterých pak udělali vývar i s pařáty. Na zemi kvičela v sítích morčata a
mezi tím vším pobíhali psi. Venku se lidským mumrajem proplétaly motorové trojkolky a colectiva, jejichž systém se nám podařilo rozšifrovat až po několika dnech a pak jsme zkušeně
cestovaly dvanáctkou od puente Tacllán, našeho bydliště, k tržišti nebo jinam. Pro cesty do okolí jsme musely nejdřív najít výchozí bod - nádraží (obvykle nějaký špinavý dvůr či rok ulice)
a pak se honem narvat dovnitř, než nás převálcují domorodci s pytli a dalšími zavazadly.
Cestou do Carazu, což je asi hodina a půl cesty, jsme udělaly tu chybu, že jsme si sedly až dozadu a netušily jsme, že je to sedadlo dimenzované pro čtyři osoby (velmi hubené Peruánce
neměřící víc než 160 cm). Takže kdykoliv do narvaného colectiva někdo přistoupil, byl odeslán, aby se usadil u nás na zbývajících 20 cm šířky sedadla. Občas brblali i domorodci, že "no
hay sitio" (není tam sedadlo), ale průvodčí je vždycky nakonec přesvědčil, že tam to místo prostě je a nám přistál na klíně další domorodec. Nakonec jsme ve vozidle pro 15 osob
napočítaly 23 cestujících a to se zdálo moc i policistovi, který nás zastavil. Řidič požádal průvodčího o pětisol a odešel s policistou opodál. Nevím, jestli to nakonec skončilo pokutou
nebo příspěvkem k policistově platu, fakt je, že pak už jsme mávající podél cesty míjeli bez zastavení a přibrali jsme jen jednoho, až když někdo vystoupil. Silniční kontrola způsobila
hádku mezi cestujícími, jestli mají jezdit takhle narvaná colectiva nebo jestli ti reptalové mají jezdit taxíkem. Hrozilo, že reptající pán bude vysazen, tak jsme radši dělaly, že tam nejsme,
aby si někdo nevzpomněl, že tam s nimi jedou i bohaté turistky, které jim tam zabírají aspoň půl metru na sedadle.