Tajemství vládců Inků
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Veru Krejčová
Štítky: 2010 | Cuzco | Jižní Amerika | Machu Picchu | Peru | Posvátné údolí | UNESCO
15.10. Cuzco mi připomíná město, kde se odehrává poslední díl Vinnetoua. Úzké uličky obepnuté inckými zdmi z obřích balvanů, malebná náměstí, španělské kostelíčky. Dýchá z něj majestátnost, asi proto že to bylo hlavní město. Údajně má svou polohou připomínat tvar pumy – náměstí je srdce, komplex chrámů a pevností na kopci zase hlava. Je tam pořád živo, na ulicích korzují stovky lidí, mimo jiné tam je i dost gringů. Jediné, co kazí dojem jsou stovky smradlavých aut. Také je to dost vysoko, takže neaklimatizovaný středoevropan se tam zpočátku v tom smogu trošku zadýchává.
Víc než španělská náměstí mi utkvěla v paměti incká Königsweg, která vede úzkými uličkami k pevnosti Sacsayhuamán. Dorazili jsme tam už za tmy, takže jsme byli ušetřeni davů turistů. Z pevnosti zbyly jenom zdi (v jejím okolí prohrál Inka velkou bitvu s conquistadory), zato je z ní krásný výhled na město. Vidět ty tisíce malých světel byla nečekaná odměna za ten večerní výšlap. Odměnou je i cesta zpátky kolem spousty živých hospůdek, před kterýma vysedávají domorodci a někteří hrají na hudební nástroje.
16.10. Vyrazili jsme do Posvátného údolí, na jehož dně protéká Rio Urubamba a na jehož úbočích se nacházejí známá a zachovalá incká sídliště. Naší první štací byl Pisac, usedlost několik set metrů nad hladinou Urubamby. Z údolí není pořádně vidět, ale jak se dostanete výš, tak se před vámi začne otvírat komplex obytných domků, pevností a chrámů. Kladete si otázku, proč Inkové stavěli sídla na takto nepřístupných místech. Všude kolem homolovité kopce, porostlé hustou vegetací, každou chvíli ponořené do mlhy. Svaté údolí opravdu vyzařuje něčím mimo lidské chápání. Na cestu zpět se udělalo krásně a cesta skýtala náramné výhledy na tok Urubamby. Inkové dokázali vést relativně pohodlné stezky i dost strmými terény. Dopajdal jsem s teleskopickými hůlkami dolů do (novodobé) vesnice Pisac, koupil jsem si nějaké pití a dopřál jsem si po vesnickém způsobu hodinku zevlování v okolí autobusové zastávky. Verča zatím spekulovala s indiánskými trhovkyněmi a posléze ji také zmohla únava. Z autobusu do Ollantaytambo si kromě zápachu potu, oříšků a kukuřice pamatuji znělku rádia Machu Picchu - McGyver theme.
Do Ollantaytamba jsme dorazili už za tmy a zdi inckých pevností na kopci působily majestátně. Na tomto inckém Little Big Hornu proběhla jedna z mála bitev, kde Španělé dostali na frak. V Ollantaytambu byl klid, takže nám malebné ulice s vkusnými hostaly a hospůdkami dělaly o to větší radost. Před pár lety tu prý nebylo skoro nic. Ubytovali jsme se v čistém a pohodlném hotýlku a šli na večeři. V hospodě v zapadlé uličce vařila indiánská matka a obsluhovala nás její malá hijita. Když jsem usrkával Inca Colu, napadlo mě, že cestování může být fajn i bez akčních zážitků.
17.10. Ráno jsme vyrazili vlakem podél řeky Urubamba. Odjezd byl brzy ráno, právě vycházelo slunce a jeho paprsky osvětlovaly zasněžené vrcholky hor. Vlak je kýčovitý a dost drahý. Cesta trvá kolem hodiny a občas jsou vidět úseky původní incké stezky – dnes se jí říká Inca Trail. Musíte si na ni najmout průvodce, snad i nosiče – je to pekelně drahé a stala se z toho snobárna. Chodí to prý jen snobští Amíci, kteří to pojímají jako expediční výpravu. Prý ale lze absolvovat nějaký kratší trek, který je také krajinově zajímavý a není tak drahý. Vlak končí v Aquas Calientes, vesničce, která slouží jako výchozí bod na Macchu Picchu. Dnes je to dost turistické místo, kde není potřeba pobývat delší dobu. Vesnice je obklopena mohutnými stěnami kopců, protéká jí horská bystřina s rozesetými balvany a ještě tam jsou termální prameny.
Po ubytování jsme hned vyrazili na Machu Picchu. Většina lidí jela autobusy po cik cak cestě napříč strmými srázy, my jsme se rozhodli jít po starých inckých schodech. Samozřejmě jsme zaplatili tučné vstupné, ale toho jsme posléze nelitovali. Výšlap byl náročný, bylo dusno, chvilkami pršelo a po inckých schodech se šlape blbě. Verče se udělalo špatně, asi nějaké vedlejší účinky po očkování žluté zimnice. Celou cestu trpěla, naříkala a diagnostikovala si žlutou zimnici. Celé Machu Picchu absolvovala pod vlivem prášků. Vyšli jsme dost utrmácení ke vstupu do komplexu, obleženého davy turistů. Ale to místo stojí za to. Stojí na obrovském skalním ostrohu, který obtékají dvě řeky. Takový peruánský Děvín, akorát že ten ostroh je několik set metrů vysoký, ve výšce jako Gerlachovský štít, kolem něj jsou vysoké skalní homole, v pozadí se rýsují zasněžené štíty And. Celé přírodní divadlo bylo zahaleno v mlze. Nad komplexem Machu Picchu se týčí strmý kopec Huyana Picchu se slavným Měsíčním chrámem. Machu i Huyana spolu vytváří tvar, který opravdu připomíná pumu. Na druhou stranu od Huyana je další výrazný kopec, na jehož úpatí je Brána Inků, kde končí Inca Trail.
Machu Picchu je náhorní plošinka, obklopená strmými srázy. Člověk nechápe, jak na takovém nepřístupném místě někoho napadlo postavit usedlost. Právě pro nepřístupnost ale nebylo objeveno Španěly a nemohli ho proto zničit. Skládá se z několika různých částí – chrámy, popraviště, astrologická pracoviště, lázně a obydlí. Nikomu se vlastně nepodařilo zjistit proč Machu Picchu vzniklo a k čemu mělo sloužit. Údajně se dnes ale vědci přiklánějí k teorii, že šlo o obří nevěstinec nějakého inckého velekněze. Ten se buď věnoval rozjímání, nebo astrologické činnosti, nebo si užíval s pannami. Na Machu Picchu jsou Peruánci velmi hrdí.
Navzdory vyčerpání jsme se rozhodli vyjít i na Huyana Picchu s Měsíčním chrámem. To jsem si prostě nemohl nechat ujít. Výstup se zavírá ve 14:00 a my přišli ve čtvrt na tři. Nicméně jsme umluvili strážce a tak jsme šli na Huyana Picchu úplně sami. Výšlap je to strmý. Nakonec jsme se po strmém chodníčku a prostoupení několika průlezy dostali až na vrchol. Všude kolem kopce, hory, vrcholy, sníh, poletující ptáci, stuha Inka trailu vinoucí se po kopcích a samozřejmě Machu Picchu jako na dlani. Oba nás rázem přešly všechny chmury a Verča dokonce přišla s neslušnými návrhy. Dolů jsme se vrátili totálně vyčerpaní, až si toho všiml zájezd ušmudlaných dětí a začaly se nám posmívat. Navečer se začali gringové z celého světa stahovat dolů a začaly přicházet zájezdy dětí. Šli jsme opět po inckých schodech dolů. Doprovod nám dělali dva krásní psi – Domingo a Lajka. Šli s námi až úplně dolů. Po cestě jsme potkávali zchvácené adolescenty, což nás přesvědčilo, že s dnešní computerovou generací to vypadá dost bledě.
18.10. Vlakem do Ollantaytambo. V klidu jsme si konečně prohlédli pevnost. Bez davů lidí si to užijete mnohem víc. Najednou už jsem ale měl pocit, že těch inckých zdí bylo dost. Možná byla chyba, že jsme si nevzali průvodce, aby nám vyprávěl historické příběhy … Busem jsme se vraceli do Cuzca. Jede se přes červenozem, porostlou hustou zelení. Všude tady kolem kdysi panoval čilý ruch, je tady rozmístěno mnoho menších inckých památek.
