La Jungle
Autor: Jiří Pětioký
Fotografie: Jiří Pětioký | Veru Krejčová
Štítky: 2010 | Amazonie | Bolívie | Jižní Amerika | La Paz | Rurrenabaque
22.10. Letiště v La Pazu je asi 4 km vysoko a jsou z něj krásné výhledy. Přelet byl nejkrásnějším v mém životě. Nejdřív jsme letěli po náhorní plošině k zasněženým vrcholkům. Postupně bylo slumů méně a méně. Pak jsme přelétli pásmo šestitisícovek, horských hřebenů, sedel, strmých stěn končících u břehů ples. Poté přišlo mezipásmo yungas. Věčně zamlžené se strmými kopci porostlými vegetací. Nakonec se pod námi rozestřela pampa a pak červené bahnité řeky klikatící se napříč Amazonií. To vše během zhruba jedné hodiny. Přiletěli jsme do Rurrenabaque (čti žuženabake), kde bylo jednak hrozné vedro a dusno a kde se potulovala spousta roztodivných lidí. Samí indiáni, ospalá atmosféra, všichni nalehko oblečení.
Nasedli jsme do připraveného jeepu a pokračovali do městečka více v džungli. Projížděli jsme pampou po prašné cestě a během nadskakování jsme si vyprávěli legrační příběhy s našimi novými compaňeros (mezi nimi Japonec, který objížděl svět na kole). V městečku nás čekalo občerstvení v restauraci. Zde se poflakovalo několik opilců, kapela hrála latino, občas někdo tančil a gringové se cpali. Všude kolem opičáci a barevní ptáci. S plnými břichy jsme se šli nalodit na člun. Bylo hrozné vedro a dusno a všude se množily mosquitos (nešetřete na repelentu). Náš průvodce, sympatický indián Carlos, neuměl navzdory slibům agentury jinak než španělsky.
Jeli jsme po 5 až 10 metrů široké říčce, uprostřed asi metr až metr a půl hluboké. Všude kolem jsou stovky kajmanů, aligátorů, kapybar, želv, ptactva a sem tam nějaká anakonda. Voda je plná piraň. Občas jsme uvízli a museli jsme vystoupit. Do krokoušů jsme občas člunem vrazili. Všichni jsme byli jak u vytržení a zejména asijští přátelé udělali hodně fotek. Když jsme dojeli do malé zátočiny, tak se Carlos svlékl do slipů a skočil do vody. Řekl, že jsou krokouši najedení a nic nám neudělají. V té době jsem ho ještě považoval za odborníka, a tak jsem skočil za ním. Koupání v džungli je prima. Pak jsme se ubytovali v bungalovu na sloupech, dostali chutnou večeři a zevlovali v hamakách. Noc v moskytiéře proběhla hladce.
23.10. Ráno jsme šli lovit anakondy do pampy. Nejdřív jsme narazili na kobru, pak na ohořelou kůži anakondy. Pampa je vůbec roztodivné místo. Když je období dešťů, tak je celá zaplavená, hladina řek se zvýší o několik metrů. Všechno, včetně našich bungalovů, spláchne voda. Pak když voda opadne, je zase velké sucho a hrozí požáry. Nejčastěji prý z nedopalků cigaret. Takový požár pak zničí vše živé.
Dostali jsme holinky a proplétali se močály a bažinami mezi krokouši. Občas jsme viděli mršiny dobytka. Jeden z nás šlápl na hřbet kajmanovi, ale krokouš zvolil útěk. Nakonec jsme chytli i anakondu. Ti, co se neštítili, ji vzali na sebe a hemingwayovská vzpomínka do rodinného alba byla na světě.
Odpoledne po siestě jsme šli na pytlačku lovit piraně. Soutěžilo se. Mně vždycky sežraly celou návnadu a nechytil jsem nic kromě sardinek. Zato Verča byla úspěšnější a každou chvilku křičela: „Mám! Zase vedu!“ Tím si získala respekt našeho průvodce. Večer nám je upekli, je to lahůdka, ale málo masa (jí se jenom hřbet).
Večer všechny gringy svezli loděmi do Sunset Baru, kde jsme měli pít pivo a koukat na západ slunce. Vřeštění opic je příjemnější než vřeštění gringas. Večer přijela lodí izraelská děvčata a začala si lakovat nehty. Mezi indiány zavládlo pozdvižení, ostatní ženy a dívky se na adresu Izraelek vyjadřovaly nelichotivě. Carlos kdesi sehnal učebnici angličtiny (roztomilou, tak pro 3. třídu) a požádal mě, ať ho učím anglicky. Do noci jsme spolu vedli milostnou konverzaci, abych si pak ráno od Verči vyslechl nepravdivé obvinění z flirtování s Izraelkami.
24.10. Když jsem se už začínal cítit jako zkušený obyvatel džungle, nachýlil se trip ke konci. Zase jsme nasedli do lodi a se slzami v očích se loučili s našimi novými čtyřnohými a dvounohými přáteli. Zase se vše opakovalo jako přes kopírák. Carlos zhypnotizoval jednoho kajmana a hladil ho po čumáku. Večer jsme dorazili do Rurre. Tam jsme si pronajali útulný bungalov. Celé město žilo. Byl víkend a bary a diskotéky lákaly hlasitým latinem. Úplně jak v nějakém filmu. Tady se prostě žije v noci a domorodci se rozhodně alkoholu nebrání. Takhle nějak jsem to vídal v dobrodružných filmech z 80s. V noci nás pak probudila naše vedlebydlící, která si přitáhla opilého indiána. Komunikovala s ním jako s divošským barbarem. V opilosti plně odhalila zápaďácké pokrytectví. (Upřímně, i u sebe jsem občas zaznamenal rasistické pocity. Aspoň jsem se za ně ale styděl.)
25.10. Po příletu do chladného La Pazu jsme sjeli collectivem do města. Rychle jsme se převlékli z „junglového“ oblečení do mikin a svetrů. Brouzdali jsme po ulicích, kupovali jídlo, jugo, anebo suvenýry. Občas lze najít i klidnější místo a tam je fajn. Je tam všude spousta krámků, tržišť a vše za rozumnou cenu. Dokonce i řada trekových obchodů, kde se prodává kvalitní a levné outdoorové oblečení. Při pohledu na otevřené cestovky nabízející výstupy na Huyanu Potosí mi bylo smutno. Kvůli kotníku jsem si netroufal, ale věděl jsem, že na Chachani půjdu.
