Tenkrát poprvé - Lima

Lima je rušné, sedmimilionové město. Její ulice křižují stovky a tisíce lidí, kteří se musejí vyhýbat stovkám a tisícům starých, ojetých aut. Na gringy každou chvíli pokřikují otravní taxikáři ve žlutých autech, na domorodce pak zase vyvolávači z collectivos. Bylo pro mě příjemným překvapením, jak tu přirozeně a samozřejmě vedle sebe existují indiáni, mulati, mestici i potomci bělochů. Někde jsem zaslechl, že právě bílí Limeňos nad indiány ohrnují nos. Později mi ale lidé říkali, že to tak je, ale jako gringo letmo projíždějící to prostě nepoznám ...

♦♦♦

Guano trail a poklady v poušti

Jsme na cestě do Pisca - po Panamericaně. Pro mě to bylo trochu překvapení, protože jsem si myslel, že je to opravdu dálnice. Není a někdy vypadá spíš jak nějaká naše silnice druhé třídy. Naše peruánské přátele ale omlouvá, že vede přes hory a pouště. K silnicím jednu odbočku. Vede Chile, pak Peru a na chvostu je Bolívie. Terén je tam pro stavaře komplikovaný, do toho korupce a maňana a tranquilo. Vymysleli tam proto zajímavý systém: stát se domluví se soukromou firmou, že s nějakými výhodami postaví silnici, kterou bude nejprve firma využívat pouze pro své soukromé účely ...

♦♦♦

Tajemství vládců Inků

Cuzco mi připomíná město, kde se odehrává poslední díl Vinnetoua. Úzké uličky obepnuté inckými zdmi z obřích balvanů, malebná náměstí, španělské kostelíčky. Dýchá z něj majestátnost, asi proto že to bylo hlavní město. Údajně má svou polohou připomínat tvar pumy – náměstí je srdce, komplex chrámů a pevností na kopci zase hlava. Je tam pořád živo, na ulicích korzují stovky lidí, mimo jiné tam je i dost gringů. Jediné, co kazí dojem jsou stovky smradlavých aut ...

♦♦♦

Třpytivá perla Altiplana a indiánská metropole

Z Cuzca jsme vyrazili na Tititacu, do přístavu nesoucímu jméno Puno. Vzali jsme pofidérní autobusovou společnost, a proto byla v busu strašná zima a jel nekonečně dlouho. Jeli jsme skoro celou noc přes poušť, měsíční světlo ozařovalo okolní vrcholky. Promrzlí jsme dorazili do Puna a ubytovali se v ekl hostalu. Ztratil jsem mp3 přehrávač a Verča byla taky dost mrzutá. Den po mrazivém dobrodružství jsme se ale pěkně zahřáli. Na ostrém slunci jsme se vyhřívali na březích jezera ...

♦♦♦

La Jungle

Letiště v La Pazu je asi 4 km vysoko a jsou z něj krásné výhledy. Přelet byl nejkrásnějším v mém životě. Nejdřív jsme letěli po náhorní plošině k zasněženým vrcholkům. Postupně bylo slumů méně a méně. Pak jsme přelétli pásmo šestitisícovek, horských hřebenů, sedel, strmých stěn končících u břehů ples. Poté přišlo mezipásmo yungas. Věčně zamlžené se strmými kopci porostlými vegetací. Nakonec se pod námi rozestřela pampa a pak červené bahnité řeky ...

♦♦♦

On the Death Road

Nejprve jedeme autokarem do skoro pěti tisíc metrů nad mořem do místa, kterému se říká La Cumbre. Pak už na kole dolů horskými průsmyky k úpatí hor do Yungas. Nakonec sesvištíte dolů do džungle do letoviska zbohatlíků – Coroica. Tohle město je také vstupní bránou za dobrodružstvím v pampě a Amazonii. Měli jsme levnější společnost a brzy jsme poznali proč. Já měl takovou osmičku, že mi drhla o vidlici a Verče nešly brzdy. Nicméně naši průvodci byli caballeros a kola nám vyměnili ...

♦♦♦

Lagunas y viscachas

Noční přejezd nebyl moc prima, protože se jednak rozbil autobus a jednak tam nevede silnice. Jede se přímo po poušti. Uyuni je město jako z Butche Cassidyho a Sundance Kida. Oni koneckonců v tomhle regionu operovali i zahynuli. Město si oblíbil i Eiffel a jeho kancelář v něm vyprojektovala administrativní budovy. Ráno nás napakovali do jeepů a vyrazili jsme na poušť. Před námi se záhy objevilo obrovské bílé zrcadlo ze soli - Salar de Uyuni, které křižovalo několik jeepů s gringy na palubě. Pálily z něj oči a vypadalo nekonečně. Pouze v dálce se rýsovaly obrysy vulkánů, které signalizovaly, že bílá plocha není nekonečná ...

♦♦♦

Konečně vedro v San Pedro

Na Salaru se Verunka seznámila s dvěma anglickými děvčaty. Mně se tím rázem zvýšil manévrovací prostor, protože jsem byl odsunut na druhou kolej. Pozice druhořadé osoby mi vyhovovala, protože jsem začal více vnímat krásy pouštní oázy, která je kolem dokola obklopena horami a vulkány. Městečko samo o sobě už dávno ztratilo svůj dobrodružný půvab z minulosti a stala se z něj turistická, předražená základna všech, kteří si chtějí odpočinout po náročných výletech do okolních hor a pouští ...

♦♦♦

Uvězněni v poušti mezi vulkány

Do Aricy jsme dorazili nad ránem a hned šli spát do hostalu. Ráno jsme se probudili a šli vytěžit žoviálního hoteliéra. Byl přiopilý a začal do nás sunout řadu rádoby-legračních historek. Když se do debaty vložila Verunka, hoteliéra to zaskočilo. Prohlásil, že takový temperament neviděl ani u Brazilek, překřtil ji na Red Bull Girl a jeho teatrální představení tím skončilo. Cítil se trošku ublížený, a tak mi to aspoň nandal v ping pongu. Arica je pobřežní město obklopené pouští, kde skoro nikdy neprší ...

♦♦♦

Ve stínu Misti a cesta Rájem

Skoro celý den jízdy autobusem pouští zabere cesta z Aricy do Arequipy. Nedočkavě jsem z okna vyhlížel dva kopce, které bělostné město obklopují. První jsem uviděl Misti a pak Chachani. Byl jsem trošku zklamaný, že byly oba bez sněhu. Ale působily impozantně. Arequipa je půvabná metropole, postavená z bílého mramoru. Leží na březích říčky Chili, ve stínu Misti, Chachani a Picchu Picchu. Je to téměř milionové turistické středisko, které působí na latinskoamerické poměry dost civilizovaně. Na první pohled jsme si ho oblíbili ...

♦♦♦

Misti (5822m)

Brzy ráno jsme vyrazili jeepem pod vulkán Misti. Vezli jsme každý 5 litrů vody (po cestě není) a nakoupili jsme záhadné peruánské energy drinky. Už od předchozího dne jsem měl hrozné střevní potíže. Náš průvodce byl 24letý indián, horolezec, strašně fajn, skromný kluk. Byl to náš nejlepší průvodce, jakého jsme kdy měli. Na parkovišťátku ve výšce asi 3 km jsme si nasadili batohy (táhli jsme stany) a vyrazili jsme. S námi vyšla ještě partička amerických gringů ...

♦♦♦