V ledovém království
Autor: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Fotografie: Jiří Pětioký | Jana Košťálová
Štítky: 2014 | Argentina | Calafate | Cerro Torre | Chaltén | Fitz Roy | Jižní Amerika | Los Glaciares | Patagonie | Perito Moreno
Plán navštívit ta místa se zrodil už během večerů pod lampou s knihou od italského horolezeckého superhrdiny Waltra Bonattiho. Tenhle kout Argentiny je magický. Tam kde končí pampa, objeví se zničehonic obří ledovcová jezera. Do nich spadají řeky mohutných ledovců. Nad tím vším trůní obří žulové monolity. Ty nejpůsobivější najdete v parku Los Glaciares ...
Městečko v pampě
Do El Calafate přilétáme linkou Aerolíneas Argentinas z Ohňové země. Při koupi letenky jsme si sáhli hluboko do kapsy. Minibusem dorážíme skrze pampu do centra městečka na březích jezera Lago Argentino. Pulsuje horečkou páteční noci. Lidé spěchají neznámo kam. Obchody a restaurace lákají hosty. Připadám si jako v nějakém přímořském letovisku. Malý Babylon v pampě. Inflace společně s hlavní turistickou sezonou nakopla ceny do závratných výšek, tak nacházíme nocleh v kempu poblíž autobusového nádraží.
To se v téhle temperamentní zemi neukázalo jako dobrá volba. Mladí Argentinci mají prázdniny a rozhodli se zpít jak ruští mužici. Až do rána nás terorizuje halekání a hudba rozdivočelých adolescentů. Nepotřebují spát. Ráno přijíždí policie uklidnit divoký hystrionský výstup mladé dívky, která se nepohodla se svým chlapcem. Většina kluků má na sobě ušmudlané dresy slavného fotbalového klubu z Buenos Aires - Boca Juniors. Poskakují a skandují fotbalové popěvky. Snaží se opilecky přátelit a neustále cosi vykřikují o Diegu Maradonovi. Dopoledne usínají vedle svých psů na prašné zemi.
Služby v El Calafate lze charakterizovat rčením navrchu činči, vespod svinči. Nablýskané výlohy obchodů nabízejí předražené zboží, restaurace jakbysmet. Tenhle fenomén se přenesl i na cestovní a dopravní agentury. V místním supermercadu zaslechneme rozhovor dvou mladých českých cestovatelů, který mluví za vše: „Viděls, vole, kolik tu stojí párky?“ „To se posrali, ale musíme vzít aspoň paštiky“.
Perito Moreno
Takže takhle ne, přátelé. Musíme z toho panoptika co nejdříve vypadnout do přírody. K ledovci Perito Moreno. Místo dohadování s cestovkami jdeme jednoduše na stopa, protože nechceme platit za chvilku korzování s davem turistů. Chilská rodinka na prázdninách nám po chvíli čekání zlepšuje náladu. Vysazují nás u přístaviště lodí, které jezdí pod ledovec. Odtud už jezdí shuttle až na hlavní vyhlídku.
Ledová řeka se pomalu valí údolím mezi patagonskými štíty. Z čela ledovce se s hřmotem odlamují obří kusy ledu a padají do úzkého vodního průplavu před námi. Nejet s cestovkou se ukazuje jako dobrý nápad. Piknik na vyhlídce nám dává zapomenout na všechny cestovatelské strasti. Ostatně posuďte sami z fotek. Návštěvu Perita Morena doporučujeme také českým amatérským klimatologům, kteří zpochybňují globální oteplování. Nazpátek se vezeme s hovornými francouzskými výletníky.
Fitz Roy a Cerro Torre
Od jihu k severu, napříč celou Argentinou, se pod Andami táhne legendární silnice Ruta Nacional 40. Autobus po ní uhání od Lago Argentina k jeho protějšku Lago Viedma. Tam v dáli na západě jsou vidět rozeklané hřebeny hor a přilepují naše obličeje a japonské fotoaparáty na sklo. Když objedeme Lago Viedma z východu, odbočíme k mladému argentinskému městečku El Chaltén. Pak ho, milí čtenáři, po dvou hodinách kodrcání poprvé spatřujeme. Zničehonic se na horizontu v temných mracích objeví obří žulová věž. Všem se nám v autobuse zatají dech. To, co známe jen z obrázků a plakátů, vidíme na vlastní oči. Legendami opředený Fitz Roy.
Rangeři v Chalténu nám dávají stručné a užitečné informace a mapy. Kupujeme jídlo a půjčujeme vařič a nádobí. Volíme tradiční třídenní trek kolem Fitz Roye a Cerro Torre. Bez zdržování vyrážíme na cestu ke kempu Poincenot. Jdeme v mírném dešti. Míjíme Lagunu Capri a dostáváme se na volnou planinu. Zuří tady vichřice a začínáme mít obavy, aby nám v kempu neuletěl stan.
Kemp Poincenot je situován v lese u říčky Río Blanco s pitnou vodou. Vaříme tortellini a uleháme do stanu. Ráno se počasí nelepší, není nic vidět a Johanka je smutná. Nakonec stejně vyrážíme na cestu. Opět se prokazuje můj zmatečný orientační smysl a místo k Laguně Los Tres vyrážíme k laguně Sucia. Nakonec se vracíme a nastupujeme na správnou cikcak cestu do kopce. Po cestě fouká vítr a sněží. Nakonec dorážíme k jezeru Los Tres. Připadáme si jako v jiném světě. Občas skrze vánici prokoukne některá z obřích věží. Poincenot, Mermoz i Guillaumet, štíty pojmenované po francouzských lezcích, kteří Fitz Roye (3404m) jako první v historii pokořili. Jen ten nejvyšší se stále nechce odhalit. Dole pod námi padají sněhové vločky do Laguny Sucia. Z obří výšky do ní stéká ledovec. Je tu dost nevlídno. Paní v tílku, která kolem nás ve vánici poskakuje po obřích kamenech, to ale očividně nevadí. Třeba patří mezi nadlidi, kteří na tyhle hory lezou.
Jsme z počasí trochu smutní, když sestupujeme dolů. V komorní náladě balíme stan a vyrážíme na cestu do kempu Agostini. Když ale sestoupíme k říčce del Salto, stane se malý zázrak. Vítr rozfouká všechny mraky a celá žulová hradba se před námi obnaží v celé své kráse. Fotíme jak Jadran Šetlík na módní přehlídce a máme radost jak malé děti. S dobrou náladou a překrásnými výhledy míjíme Lagunu Madre. Jsme tu úplně sami. U dalšího jezera Hija je už takové vedro, že se jdeme vykoupat. Je to necelá hodina, co jsme mrzli ve vánici. Slézáme do údolí, kterým protéká Río Fitz Roy. Procházíme lesem, který vegetací připomíná střední Evropu. Zničehonic se pak ocitáme na planině. Vypadá to tu jako v africké savaně. Jen čekáme, co na nás z vysokých travin vyskočí. Stále se nás drží krásné počasí. Malebným údolím postupujeme směrem k laguně Torre. Po pravé ruce máme štíty, za kterými vykukují věžičky masivu Fitz Roye. Sledujeme tok bystřiny, když tu spatříme něco, po čem mi naběhne husí kůže. Údolí před námi končí hradbou žuly a ledu. Nad ní trůní jako vztyčený prst věž nejvyšší a nejkrásnější. Je oblepená obřími kusy ledu. V zapadajícím slunci bere dech. Je to nepřekonatelné Cerro Torre, štíhlý partner Fitz Roye.
Kemp Agostini je čistý a útulný. Ráno si přivstáváme a jdeme po kamenné moréně na vyhlídku Mirador Maestri. Odtud je krásně vidět na celý žulový a ledový amfiteátr. Nad ledovci Torre a Grande vyčnívají vrcholky Cordón Adela, které přecházejí na severu v majestátní Cerro Torre (3102m). Obklopené svými bratry, Torre Egger, Punta Herron, a Cerro Standhart, vzbuzuje respekt. Hlava mi nebere, kudy na tu horu lidi lezou. Musí to být utrpení, ale ten pocit vylézt nahoru a z výšky se koukat na sousední Fitz Roy musí být nenahraditelný ničím jiným na světě.
Pod Cerro Torre naše putování končí. Čeká nás návrat podél Rio Fitz Roy do Chalténu. Naposledy se ohlédneme na vyhlídce Mirador Torre a prudkým svahem sestupujeme do městečka.
Praktické informace
Doprava
Do Calafate se lze dostat autobusovými společnostmi z Chile či Argentiny. Ve městě funguje také letiště, nejpoužívanějším operátorem jsou Aerolíneas Argentinas (v době hlavní sezóny je lepší nakupovat v předstihu a počítat s vyššími cenami, www.aerolineas.com.ar). Dalšími operátory jsou LAN a LADE. Tři autobusové společnosti nabízejí dopravu z Calafate tam a zpět za 180 ARS. Jedna cesta trvá cca 90 minut. Z Calafate jezdí i denní autobusy do Chalténu (3,5 hodiny, 200 ARS). Z Calafate jezdí i busy do chilského Puerto Natales, výchozího městečka pro Torres del Paine (5 hodin).
Ubytování, jídlo a vstupy do parků
Doporučujeme v době hlavní sezóny bookovat ubytování v hostalech dopředu – kvůli obsazenosti i vysokým cenám (levnější dormy bývají obsazené).
Vstup do národního parku s ledovcem Perito Moreno stojí 215 ARS.
Lepší je koupit jídlo už v Calafate, v Chalténu jsou krámky s omezeným výběrem a kolem poledne zavírají. V Chalténu lze půjčit i věci na vaření, ceny byly dokonce nižší než v Calafate. Doporučujeme ale v Calafate koupit bombu na vaření, v Chalténu mohou být vyprodané. Vodu na trek není třeba brát. Kempoviště jsou v lese, s pitnou vodou, stan lze obložit kameny a uschlými kmeny stromů, které se tam povalují. Rozdělávat otevřený oheň se nesmí kvůli neustálému větru a povalujícím se kusům uschlého dřeva.
