Cordón del Plata (II. část)

Přidáno: 21.1.2008 | Datum akce: 12.1.2008
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Aleš Oplt
Štítky: 2008 | Andy | Argentina | Cordón del Plata | Jižní Amerika

Hoyada

Po předchozím výstupu o téměř 700 metrů jsme si na neděli (13. ledna) naplánovali jen mírnější dávku. Z El Salta (4200m) do kempu Hoyada (4600m). Výstup je to celkem krátký, ale ke konci poměrně strmý. Se stále ještě dost těžkými bágly dal zabrat. Když jsme se v kempu sešli, měl jsem chvílemi pořádného "motáka" a bolení hlavy. Vláďa i Aleš byli v pohodě.

Abychom se lépe vyrovnali s výškou, v níž budeme spát, vyšlápli jsme si ještě do nedalekého sedla ve 4850 metrech. Jak jsme si tak seděli, popíjeli vodu a pojídali sušenky, občas někdo prošel dolů. Každého jsme se snažili trochu vyzpovídat, abychom se dověděli maximum informací o vrcholech, na které se chystáme. V jednu chvíli se objevil dokonalý "přírodňák" (takový ten typ, který si vykračuje po horách jakoby chodil po městě) v teniskách, šusťákovce a s jakýmsi turbanem na hlavě. Vracel se z vrcholu nejvyšší hory celé oblasti - Cerro Plata (6000m). Vypadal celkem zničeně a lámanou angličtinou jen výstižně prohlásil: "Kdybych to býval věděl, nikdy bych tam nechodil". Cesta nahoru mu zabrala sedm hodin a podle jeho slov neměla konce. Počasí v kempu nebylo zrovna ideální. Údolí je vyplněné mrakem, je vlezlé studené vlhko a občas prší. Ráno uvidíme.

Vrchol a mlha

Budík v šest zcela ignorujeme, stejně tak i ten záložní v 6:30. Vstáváme lehce po sedmé, když už slyšíme, že kolem nás chodí borci z kempu El Salto (4200m). V Hoyadě (4600m) jsme tou dobou úplně sami. Žádný jiný stan. Všichni chodí nahoru až z El Salta. Po lehké snídani složené z pytlíku vloček a instantní polévky startujeme. Přes první sedlo v 4800m až do druhého v 5100 metrech jde všechno naprosto v klidu. Avšak po delší diskusi nás Aleš přesvědčil, že jsme zde proto, abychom zdolali také právě Cerro Plata.

První potíže nastávají krátce na to. Asi ve výšce 5200m se jako již tradičně ozývají moje střeva. Vláďa s Alešem na mě čekají v závětří za kamenem a já trpím těsně pod sněhovým polem, vystaven nemilosrdnému větru. Za deset minut už jdeme zase dál. Netrvá to však moc dlouho a kolem 5500m jsem jak já, tak Vláďa úplně na dně. Krutě nás bolí hlava. Aleš je naprosto neuvěřitelný, pořád jde. Občas se napije vody, ale v podstatě se vůbec nezastavuje. Drží pořád stejné, pomalé tempo. S Vláďou si bereme Brufen. Bolest už se nedá vydržet. Kvůli mrakům nevidíme, kolik nám toho ještě schází. Zpomaluju a začínám se smiřovat s tím, že šestitisícovka mi zase nedopadne. Kluci jsou asi padesát metrů přede mnou a najednou vidím, že začínají divoce mávat rukama. Je to tak. Jsou na vrcholu! Za pět minut jsem tam taky. Je to nádhera, uvolnění... Po bolesti hlavy není ani památky.

Výstup o 1400 metrů nahoru nám trval pouhých 6 hodin! Jsme maximálně spokojeni. Jen to počasí dole v kempu je otřesné. Mlha, déšť, chladno a vlhko všude, včetně spacáku. Počasí se dá popsat asi takhle: nad 5000m slunečno a větrno a pod 5000m, kde máme stan, jen déšť a mlha.

Nečekaný výstup

Další den jsme hodně líní, ale víme, že je potřeba se ještě projít. Vycházíme až před polednem a chceme si jít jen na chvíli sednout do sedla v 5100 metrech. Nahoře jsme neuvěřitelně rychle a bez jakýchkoliv problémů. Co nám předchozího dne trvalo skoro dvě hodiny si dnes dáváme za jednu! Chvíli se rozhlížíme, pojídáme sušenky a nakonec se sborově rozhodujeme zkusit i výstup na Cerro Vallecitos (5550m).

Poslouchám MP3, občas s Vláďou něco fotíme a natáčíme. Aleš je tradičně hodně před námi. Za necelé tři hodiny z kempu Hoyada (4600m) jsme všichni tři pod skalnatým vrcholkem. Zbývá deset metrů trojkového lezení a balancování kolem zatraceně exponovaného vrcholového kříže. Vládne naprostá pohoda. V dáli už vidíme hlavní cíl naší výpravy - obrovitou Aconcaguu. Zdá se, jako bychom nebyli ještě ani ve výšce její paty. Nádhera. Na jedné straně hory Vallecitos je překrásně slunečno a o metr vedle se vaří mlíko a není vidět ani na krok. Tím směrem se vracíme bohužel my. Zase do vlhka, zimy a provlhlých spacáků. Ještě téhož dne se rozhodujeme sestoupit do nižšího tábora El Salto (4200m). Počasí je tam úplně stejné, jen ještě více fouká vítr.

Předlouhý sestup

Ráno krásně svítí slunce. Údolí je sice plné hustých bílých mraků, ale zatím nám to nevadí. Sušíme věci a pomalu balíme na sestup do horské osady Vallecitos (2890m). Nejdelší zastávku si užíváme v našem prvním kempu - Veguitas (3150m). Během cesty dolů se rozplynuly i poslední zbytky mraků a tak si po osmi dnech dopřáváme zaslouženou koupel v ledovém horském potoce. Sprcha v Mendoze nebude k zahození, smrad ve stanu začínal být neúnosný. Opalujeme se a po třetí hodině odpolední scházíme na parkoviště. Jediné, k čemu teď upínáme naši mysl, jsou obrovské stejky a pivo v Mendoze. Čekání si krátíme chroupáním posledních sucharů.

Teď nás v Mendoze čeká už jen příprava na odjezd na Aconcaguu.

Cerro Plata a Vallecitos

Cordón del Plata (trailer)