Cataratas del Iguazú

Přidáno: 16.2.2008 | Datum akce: 5.2.2008
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart
Štítky: 2008 | Argentina | Brazílie | Iguazú | Jižní Amerika | Paraguay | UNESCO

Návštěva Národního parku Iguazú byla především nádherným vizuálním zážitkem. Rozhodli jsme se proto, nacpat do tohoto článku hodně fotografií ...

Cesta autobusem z Córdoby do Puerta Iguazú byla předlouhá. Jeli jsme přes 22 hodin autobusem. Sice byl velmi pohodlný, pouštěli nám celkem slušné snímky, ale do Hostelu Inn jsme dorazili naprosto zlomení a unavení. Hostel nás však mile překvapil. Jednalo se o nadstandardní bydlení, na které jsme nebyli zvyklí. Veliká recepce, velkorysé prostory hostelu, bazén přímo před vchodem, všude palmy a šest samostatných chatek. My jsme si trošku připlatili (40 na noc a osobu) a tak jsme se ubytovali v druhém patře chatky v klimatizované ložnici pro 4 lidi. Jelikož jsme přijeli kolem poledního, hodlali jsme tento den ještě využít a podívat se na vodopády.

Národní park Iguazú

Kolem hostelu jezdí pravidelná a hlavně spolehlivá místní doprava - žluté autobusy směr Cataratas. Jedná se o velmi výhodnou alternativu taxíků. Za pouhé 4 pesos můžete jet až ke vstupní bráně do parku. Tady jsme zaplatili dalších 40 pesos (cena pro cizince, domácí mají vstup za 14 pesos). Dobré je, že nás hned informovali, že pokud budeme chtít přijít i zítra, můžeme si při odchodu požádat o razítko a budeme mít slevu. Zítra tak zaplatíme pouze 20 pesos (opět cena pro cizince, domácí platí druhý den jen 7 pesos). V informačním středisku jsme nafasovali mapku parku s vyznačenými trasami a v rychlosti si prošli nevelkou expozici. Nedokázali jsme ale vyrazit hned k vodopádům. Naše nadměrně roztažené žaludky kňučely a škubaly sebou v bolestech - měli jsme ukrutný hlad. První restaurace v areálu parku byla plná bohatých německých důchodců a rychle jsme jí opustili, druhá byla trefou do černého. Naložili nám přesně takové porce masa, jaké jsme zrovna potřebovali. Odhadem 500 - 700g!

Výlet mohl začít. Nasedli jsme na turistický vláček (jízdné v ceně vstupenky do parku) a nechali se odvézt až k nejzaššímu chodníčku - Paseo Garganta del Diablo (Ďáblovo hrdlo). Po 1100 metrů dlouhém chodníčku jsme pomalu přicházeli k nejmohutnějšímu vodopádu v celém parku! Klidná hladina řeky Iguazú znenadání padá do hloubky 80 metrů. Garganta del Diablo je vodopád sycený vodou ze tří stran. Když jsme stáli nahoře na vyhlídkové terase, bylo to jako bychom stáli pod sprchou. Ďáblovo hrdlo totiž hřmí a plive kouř jemných kapek vody jako nějaká sopka! Na druhé straně je Brazílie, koukáme na ní skrze barevné pruhy duhy. Fotíme a nedbáme příliš na všudypřítomnou vodní mlhu a skutečnost, že to může být poslední, co s foťákem pořídíme. Po pár vteřinách jsme úplně promočení.

Vláčkem se pomalu vracíme, abychom se ještě dnes vydali na procházku další ze tří tras. Necelých 700 metrů dlouhá horní trasa - Circuito Superior, vede po hraně dlouhé řady vodopádů. Salto Dos Hermanas, Salto Chico, Salto Ramírez, ... Je to nádherná podívaná. Koukáme dolů na turisty, kteří se chodí po dolní trase - Circuito Inferior a pozorujeme, jak někteří z nich jezdí po řece Iguazú v rychlých člunech a zajíždějí až do vodopádů. Dostatečně šílená atrakce, abychom se na ní zítra vydali i my, říkáme si!

Pomalu se přiblížila zavírací hodina. Při odchodu z parku se nám pod nohama pletou krásné malé šelmičky - nosálové. Nejraději bych si ty maličké pohladil, ale strach z kousnutí je naštěstí silnější.

Pověst o vzniku vodopádů

První Evropan, který kdy spatřil vodopády, byl Álvar Núňez Cabeza de Vaca v roce 1542. Byl pravděpodobně i prvním, kdo se dověděl od místního lidu Guaraní pověst o původu vodopádů. Indiánský válečník Caroba rozhněval svým útěkem v kánoi s mladou dívkou jménem Naipur pralesního boha, který byl do dívky šíleně zamilovaný. Vzteklý bůh doslova rozlomil koryto řeky. Mladá Naipur spadla dolů a změnila s v kámen a ubohý Caroba se zachránil v podobě stromu věčně shlížejícího dolů na svojí milou.

Díky erozi se od svého vzniku před 200 tisíci lety až do dnes posunulo místo, kde padá voda do Ďáblova hrdla o 23 kilometrů! V závislosti na množství vody mohou návštěvníci pozorovat od 160 do 260 vodopádů, které padají do hloubky 80 metrů. Průměrně vodopády proteče 1500 metrů krychlových vody za vteřinu.

Atrakcí druhého dne byl výlet na rychlém člunu. Poté, co jsme si prošli i dolní trasu a vyhlídky na ostrůvku San Martín, šli jsme na to. Všechny věci navíc jsme si zabalili do vodotěsného vaku. Vláďa zavřel kameru do igelitového zapínacího obalu a foťák jsem si prostě jen strčil do kapsy :-) Chvíli s námi jezdili kolem vodopádů a nechali na nás padat drobnou mlhu z jednoho menšího. Pak jsme se rozjeli k mohutnému vodopádu Salto San Martín a zajeli přímo do něj. Bylo to skvělé, lidé ječeli a byla sranda ...

Brazílie a Paraguay

Kolem poledne jsme sedli na místní autobus a vydali jsme se do brazilského Foz do Iguaçu a paraguayského Ciudad del Este. Autobus nás za pouhé 2 pesos vyložil až u mostu Ponte da Amizade (most přátelství), kterým jsme pěšky přešli z Brazílie do Paraguaje přes řeku Paraná. Paraguay se ukázala být vietnamským tržištěm Jižní Ameriky. Všude nám nabízeli kamery, foťáky, MP3 ... Zboží se zdálo být originální, ale ceny byly až podezřele nízké. Vláďa do toho šel a koupil si iPoda s dvougigovou pamětí za necelých 50 dolarů!

Pak jsme objevili příjemnou restauraci a ceny nás opět potěšily :-) Celý den jsme zakončili vyhlídkovou jízdou zpátečním autobusem po brazilském Foz do Iguaçu. Nechtělo se nám už courat po městě a tak jsme jeli do Argentiny. Chtěl jsem mít razítko v pasu a nechtěně jsem naší cestu zpět prodloužil. Autobus nás totiž vyhodil na brazilské hranici a jel dál bez nás. Prý ať si za hodinu stopneme další! Nedalo se nic dělat, čekat na zadku se nám nechtělo a tak jsme se pěšky vydali i přes druhý most Ponte Presidente Tancredo Neves přes řeku Iguazú do Argentiny.

Středeční večer byla v hostelu animační párty. Animátoři se pokoušeli dostat hosty do hry, tančila se samba ... My jsme vše pozorovali v klidu od bazénu a využívali menšího návalu lidí u internetu - bylo potřeba ověřit, v kolik hodin nám zítra letí letadlo do Buenos Aires.

Traveller's Guru

Traveller's Guru je název volně rozdávaného časopisu, který má bezradnému turistovi poradit, kam se podívat, co zkusit a kdy se kam nejlépe vypravit. Ve čtvrtek ráno jsme měli několik hodin, které nebylo jak využít. Koukli jsme do jmenovaného časopisu a zjistili, že kousek od hostelu je dům vyrobený z použitých plastových lahví - PETek. Návštěvou prý budeme okouzleni a dozvíme se něco o ekologii. Proč ne!

Po zaplacení vstupného se nás ujal mladý klučina, který rozjel profesionálně naučenou přednášku ve španělštině. Představil nám staré záchodové mísy - nyní květináče, starý psací stroj - nyní také něco jako květináč. Na začátek celkem síla! Pak popsal systém spojování PET lahví, aby vše drželo a skutečně důmyslný solární ohřívač vody, jak jinak z PET lahví. Posadili jsme se do křesla z PETek a zjistili, že místo domu, jsme v jakési předsíni nebo verandě, která slouží jako prodejní stánek různých hraček a blbostí vyrobených z PETek, plechovek od Coly a starých drátů!

Poděkovali jsme za zajímavou přednášku a se smíchem, jak jsme naletěli na totální hovadinu, jsme se vrátili k bazénu. Nejlepší variantou, jak zabít čas do odletu, je přeci jen to pivo a sendviče!

Cataratas del Iguazú