Aconcagua - 6962 m (II. část)

Přidáno: 4.2.2008 | Datum akce: 21.1.2008
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Aleš Oplt
Štítky: 2008 | Aconcagua | Andy | Argentina | Jižní Amerika

Mr. Kádvojka

Ráno v Campu 1 je dobře. Počasí se umoudřilo, sluníčko vylezlo a mraky se drží kdesi dole v údolích. Ani na moment neváháme a jdeme výš. Naším dnešním cílem je o kilometr vyšší tábor - Camp 2 (5850m). Po kopci spolu s námi stoupají další skupinky. Všichni jdeme jak zpomalený film. Krok trvá tak dvě tři vteřiny. Nejde snad ani o to, že bychom nemohli jít rychleji, ale není dobře se zbytečně potit, zbytečně rychle stoupat, když nejde o žádný vrcholový pokus. Prostě všichni chtějí dát tělu co nejvíce času, aby se stačilo přizpůsobovat.

Při odchodu z kempu potkáváme našeho známého z Cordón del Plata - Andreu. Je na Aconcaguě o tři dny déle a jak říká, s rychlostí to nijak nepřehání. Připojil se ke skupince Američanů a je spokojený. Chce se pokusit o nějakou variantu traverzu na "normálku" (dnes už víme, že se mu to podařilo 27. ledna a gratulujeme).

Po několika hodinách pomalé chůze s těžkým batohem se rozhodujeme, že to nebudeme honit. Vypustíme plánovaný odpočinkový den v druhém výškovém kempu a místo toho si rozdělíme dnešní kilometrový výstup na dvě části. Ideální jsou k tomu dvě sedla. Jedno sedlo je přesně na rozhraní Aconcaguy (6962m) a vedlejšího Ameghina (5883m). Leží přibližně ve výšce 5350m a říká se mu "Ameghino Col". Druhé místo je spíše falešné sedlo - prostě malá "jakžtakž" krytá rovinka uprostřed prudkého kopce, která je ve výšce necelých 5600m. V obou těchto nepříliš užívaných kempech je to nějaký kus k tekoucí vodě (asi půlkilometrový traverz ve směru k "normálce"). Stan jsme rozbili v Ameghino Col (5350m) za velmi pěknou zídkou vybudovanou z kamení jako kryt před prudkými větry, které se přes sedlo přehánějí. Bylo tu místo přesně pro čtyři stany a právě jedno bylo volné. Ostatní tři obsadila komerční výprava se žlutými stany North Face společnosti Alpine Ascent International. Nikde ani živáčka. Zjevně byli zrovna na nějaké vynášce materiálu :-)

Když se přihnali shora, nastalo něco, co bych na horách nikdy nečekal. Okamžitě se k nám, kteří jsme zrovna seděli a pojídali svoji přesně odměřenou dávku sušenek, rozběhl širokoramenný borec, shodil ze sebe bundu, vyhrnul rukávy, aby nám předvedl svá bohatě potetovaná předloktí a začal na nás krákat svoji americkou angličtinou. "Vy nám lezete do stanu!?! To jste se asi pos...?, že si dáte váš stan hned vedle nás, ne!? Já jsem tady tu větrnou bariéru postavil vlastníma rukama a vy si sem dáte stan! Já jsem byl už i na K2, ale tohle se mi ještě nikdy nestalo!" Pak pokračoval a přidával výroky o tom, jak tu zeď zbourá a přenese si ji jinam, několikrát ještě přidal historku o tom, jak byl na K2 a nakonec vzal svůj stan a začal si ho přetahovat kamsi do volného nekrytého prostoru vysokohorského sedla. Zbývajících pět Američanů za celou dobu ani nehleslo (tedy vynecháme-li jednu dívku, která každý svůj výdech doprovázela hlasitým foukáním, jak páru vypouštějící mašinka). Mr. K2, jak jsme mu okamžitě začali říkat, se s námi vlastně vůbec nebavil a choval se naprosto arogantně a agresivně.

Ve vteřině bylo rozhodnuto. Během dalších pěti minut jsme si sbalili stan a všechny další věci a za necelou hodinku už bylo naše ležení opět připraveno na druhé plošince (5600m). Zeď z kamení tu už stála, ostatně jako ve všech táborech, protože tyto zdi se staví povětšinou postupně, každý další něco přidá. A byli jsme zde široko daleko sami.

Nechceme házet všechny do jednoho pytle. Nesetkali jsme se s tím často, naprostá většina Američanů byli velmi vstřícní lidé. Ukázalo se však, že takovéto reakce ve stylu - já tu byl první, tudíž to tu je moje - vy jste nicky, já byl už i na K2 - je schopen pouze Američan. Takže "Kádvojko", přejeme další úspěšné výstupy, jen zkus zůstat doma, kde ti to opravdu patří.:-)

Noc byla dost drsná. Vítr fučel jako šílený.

Uvěznění

Snídaně se tu naprosto každý den skládá z jednoho pytlíčku ochucených ovesných vloček zalitých "horkou" vodou do hrníčku. Jako druhý chod následuje jedna instantní polévka do toho samého hrníčku. Pravda, někdy jsme si dali i dvojitou dávku vloček nebo polévky. Jinak když jsme u toho jídla, tak dalším v pořadí je až večeře - polévka z pytlíku nebo nějaké těstoviny z pytlíku pro všechny dohromady. Jen se stočíme do kruhu kolem dvoulitrového hrnce a srkáme. Přes den si jíme každý svoje sladkosti, kdo si co nakoupil a chtěl, to si i sám nese - takže toho moc není.

Po snídani jdeme do druhého výškového tábora - Camp 2 (5850m). Jsme tam hned bez "větší námahy". Batohy pomalu hubnou. My také.

Výhled na polský ledovec je nádherný. Chceme to alespoň jednou vyzkoušet, snad to půjde. Kromě výhledu na východní ledovou stěnu Aconcaguy je další skvělou devizou tohoto tábora voda. Je tu v malých jezírcích pod zamrzlým ledem. Když se cepínem prokutáme přes 20 cm ledu, nemusíme vařit ze sněhu. Navečer se úplně kazí počasí. Ještě s Vláďou dobudováváme naši zídku kolem stanu, zatímco Aleš vaří další skvělou instantní večeři s kousky neinstantního česneku. Dnes budou jako příloha skvěle nesolené suchary! To se nadlábneme!

V noci pokračuje sněžení a stále fučí vítr. Ráno mlha, vítr a nehezká zima. Po půlnoci jsme měli v našem vydýchaném stanu mínus 15 stupňů. Ode dneška každé ráno, když se probudíme po napůl probdělé noci plné mlácení plachty stanu, seškrabujeme lžící do ešusu vnitřní námrazu, aby nám stan uvnitř stačil přes den alespoň trochu osychat.

Během dne je hrozně. Vláďa s Alešem šli jen na krátkou procházku pod ledovec, který vypadá opravdu skvostně a budí veliký respekt. Přichází večer a noc. Počasí se vůbec nemění. Bavíme se s lidmi v táboře, kteří zůstávají a nejdou dolů. Jelikož řada z nich disponuje satelitním telefonem víme, že počasí se minimálně další den až dva nezlepší!

Ledovec nebo traverz?

Třetí den v druhém táboře už začínáme mít problém. Ještě den a není co jíst! Vyškrabujeme i své tajné zásoby a zjišťujeme, že víc jak jeden den na místě a jeden den na pokus o vrchol nemáme. Je sobota 26. ledna. Takže buď zítra nebo nejpozději v pondělí. V krátkých mezerách, kdy svítí sluníčko, testujeme matroš. Z nudy vrtáme díry do ledu, zkoušíme ostrost maček... Při jednom zkoušení si však uzavíráme byť jen teoretickou možnost jít ledovec. Alešovi praská mačka, přesněji její přední plastový rám, který ji drží zpředu na botě. Je vymalováno. Jdeme traverz na "normálku".

Čtvrtý den vězení v druhém výškovém kempu (5850m) vše balíme a za dvě a půl hodiny přecházíme do kempu White Rocks (6050m) na normální výstupové trase, která vede ze základního tábora Plaza de Mulas (4300m). Kupodivu už dnes je hezké počasí a vidíme, že na "normálce" toho několik lidí využilo k výstupu. Ráno půjdeme taky - za každého počasí, dokud to půjde...Hlavně musíme nadělat dost vody. Každý potřebujeme tři litry a pak něco na večeři a na snídani dalšího dne. Máme už jen jednu poslední plynovou bombu a když nám dojde plyn, nebudeme mít ani jak uvařit vodu na ranní vločky a polévku! Kemp White Rocks má velký nedostatek, ostatně jako většina táborů na této sušší trase - není tu žádná voda. Nabíráme sníh, snažíme se ho trochu předehřát umístěním v igelitkách ve stanu - jsme uvnitř stanu jak v mrazničce. Udělat ze sněhu vodu v dvoulitrovém ešusu je neskutečná makačka a trvá to hodiny. Vaříme až do pozdních hodin. V kartuši pořád zbývá trocha plynu. Snad bude i snídaně...

Vrcholový den

Vstáváme ve 4:00. Všichni jsme si naškudlili na snídani, co se dalo (dvoje vločky, dvě minipolévky do hrníčku, Vláďa dokonce instantního „číňana“ s nudlema!). Je to poslední jídlo, které nám zbylo na vrcholový den, kromě pár energetických gelů na cestu a nějaké sušenky. Vycházíme až ve tři čtvrtě na šest a na kopci už jsou vidět světýlka stejně smýšlejících a nabuzených kolegů. Jdeme celkem rychle. Za hodinu už jsme ze všech skupin či jednotlivců v kopci nejvýše.

První zastávku děláme u polorozpadlé boudy Independencia (6400m), která je prý považována za nejvýše položenou "chatu" na světě. Jde to dobře. Začíná svítat a Aconcagua vrhá obrovský kuželovitý stín směrem do Tichého oceánu, je to překrásné. Na nebi není jediný mráček, je nasvíceno několik vrcholků kopců v okolí. Strašlivá zima. Přestože máme skelety, dvoje až troje ponožky, nohy nám s Vláďou mrznou a co krok se snažíme hýbat s prsty. Pálí a občas jsou bez citu. Ruce už se zlepšily, zpočátku to bylo hrozné a ani obrovské péřovky od Sira Josepha nepomáhaly. Bude kolem mínus 30 stupňů, místy navíc s celkem svěžím větříkem. Aleš má jinovatku i na řasách, všichni pak máme malé rampouchy ve vousech pod nosem, z něhož nám pořád nekontrolovaně kape. Ale toho už si dávno nikdo nevšímá.

Zatím nenasazujeme mačky a jdeme dál na Canaletu. Strmé suťovisko. Velmi vyčerpávající část výstupu, na niž se určitě nikdo netěší. Mačky nasazujeme zbytečně pozdě asi 250 metrů pod vrcholem. I ta Alešova drží, zatím. V posledních 150 metrech, které jsou nekonečnou dřinou, nás dochází německy mluvící mezinárodní skupinka. Terén je místy hodně prudký, ale v mačkách se to dá dobře kontrolovat. Beru si dvě dvoustovkové pilule brufenu. Bolí mě hlava. Je to spíš únavou než výškou, protože po tolika dnech kolem šesti tisíc metrů s ní už nemáme problémy. Úplně se oddělujeme. Každý už jen za sebe.

Vláďa je na vrcholu první, po nekonečných nesmírně vyčerpávajících deseti minutách a závěrečném plazení po čtyřech se k němu přidávám i já. Aleš přichází za dalších pět minut. Je právě 28. ledna 2008, 13:40 a všichni společně jsme dokázali, co jsme si tak přáli. Sny prostě nestačí jen snít.

Po nezbytném focení jsme na prosluněném vrcholu strávili něco kolem půl hodiny, kdy již začali přicházet další lidé. Pravá chvíle na odchod. Jednomu borci z německy mluvící skupinky jsem věnoval několik energetických gelů, protože nahoře zkolaboval z naprostého vyčerpání. Nabízeli jsme jim i nějaké prášky, ale gely stačily. Snad to zvládl i dolů ...

Cesta zpět do tábora White Rocks ke stanu šla dobře. Zase jsme se na chvíli posadili u rozpadlých dřevěných stěn Independencie (6400m). V tu samou chvíli šel nahoru poslední šílenec. Před čtvrtou hodinou už je hodně pozdě!

Co nejrychleji se snažíme zabalit spacáky, stan a další. Jde to ztuha. Jsme vyčerpaní a energie ze snídaně už byla dávno spálena. Scházíme přes kemp Nido de Condores (5380m), kolem tábora Canada (4900m), kde jsme to zabalili minule, až do základního kempu Plaza de Mulas (4350m). A skoro hotovo. Zítra jen projít desítky kilometrů dlouhým a rozpáleným pouštním údolím Horcones do Puente del Inca ve skeletech (dvojité plastové boty s vnitřní botičkou).

Večer v Plaza de Mulas si kupujeme k večeři pizzu. Tady už jsou restaurace i kamenný hotel! Komerce jako prase. Jsme rádi, že jsme Aconcaguu šli z druhé strany. Ráno jsme už jen odevzdali pytlíky s našimi hovínky a devět hodin téměř bez přestávky šlapali údolím dolů. Pořád s batohy, s nimiž jsme vyšli už z Plaza Argentina na druhé straně hory. Všechno si užívat až do konce.

Manuel nás vyzvedl v dolní stanici rangerů v Horcones krátce po sedmé a předal nám věci, které jsme si nechali v Plaza Argentina. My mu na oplátku předali 510 dolarů za mulu a u autobusu do Mendozy jsme se srdečně rozloučili.

Vyrážíme za skvělými argentinskými steaky, pivem a vínem...

Aconcagua (6962m)

Aconcagua (trailer)

Rozhovor - Travel Journal/Aconcagua