Vodopády d'Ouzoud
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | Azilal | Cascades d´Ouzoud | Maroko | Marrákeš
Ve městě Azilal zahajujeme den až v 9:00. Dopřáli jsme si ještě konvici čaje na pokoj. Velmi tichý a nemluvný chlapec z hotelu nás dovedl ke stanovišti taxíků. Šéfoval zde nějaký rozmrzelý chlapík, který nás okázale přehlížel. Čekali jsme přibližně 15 minut na další spolucestující, neboť místní zvyk, narvat auto lidmi k prasknutí, vyžaduje čekání. Ideál je šestice lidí na auto (řidič + jeden vpředu a pět vzadu). Nakonec jsme se unavení nekonečným čekáním uvolili, že zaplatíme 75 MAD (dirhamů) za odvoz bez dalších osob. Byl nám přidělen starší vitální děda s obličejem plným hlubokých vrásek. Vzápětí nás přesvědčuje, že věk mu nijak ničeho na dravosti. Ve svém Mercedesu W114 s najetým milionem kilometrů to bez ostychu pere přes 120 km/h. Míjíme pohřební průvod, neohrožené jezdce na oslících, malá políčka oddělená nevysokými zídkami z posbíraného kamení střídají vyschlá řečiště. Tu a tam vidíme na políčcích oráče se zapřaženými oslíky. Náš řidič Jamal se cestou rozpovídal. Jiří téměř nestíhá tlumočit. Muslim židovského původu, kterému je neuvěřitelných 66 let, bojoval v Indočíně a prožil velmi dobrodružný život. Domlouváme si s ním předběžně cestu až do 170 km vzdáleného Marrákeše. Bude to znamenat nejprve cestu zpět od vodopádů do Azilal pro naše věci a až poté do Marrákeše. Cena 400 MAD nám přijde solidní za jízdu taxíkem, který nám kdykoliv na naše přání zastaví a ještě se leccos dozvíme.
Good Bronzage
U vodopádů Ouzoud se na nás nalepil místní borec, že nás za 50 MAD na osobu provede. Po dohadování jsme mu řekli, že maximem je pro nás stovka za všechny. Velmi ho to zarmoutilo a přehrál nám veškeré historky o živených dětech, slabé sezóně, „nice tourists“, „good sportsmen“, „good bronzage“ … Nakonec ustoupil a vydali jsme se na procházku k vodopádům. Kromě nich nabízel ke shlédnutí opice, převoz na Titaniku přes řeku do stanového tábora s restaurací … Samotné třístupňové vodopády Ouzoud (Cascades d´Ouzoud) jsou 110 metrů vysoké. Patří k největším a nejpůsobivějším v Maroku. Jejich jméno ouzoud je odvozeno od berberského výrazu pro olivy, které se zde pěstují. Když se vydáte dále po proudu řeky, můžete dorazit k jeskyním a soutěskám al-Abíd nebo k malým čistým tůním vybízejícím ke koupání. Na to jsme však měli málo času.
Jamal na nás čekal. Zpátky v Azilal jsme si ještě dopřáli pozdní oběd. Objednali jsme si tajine (brambor, zelenina, maso v kameninové míse podušené na kapce olivového oleje – slovo tajine označuje speciální keramický hrnec s kónickou pokličkou, který se používá na přípravu pomalu dušených pokrmů). Každý jednu velkou porci (za 35 MAD, včetně oliv a haldy chleba). Až později jsme zjistili, že se taková nálož obvykle servíruje na stůl pouze jedna, např. pro celou rodinu. Solidně jsme se najedli. Neustále nás však pronásledovaly obavy z možného onemocnění. Říkejme tomu třeba nedůvěra k hygieně přípravy stravy…
Vyzvedli jsme batohy a znovu nasedli do zachovalého bílého Mercedesu. Cesta skýtala i výhledy na zasněžené hory. Před Marrákešem jsme si udělali pauzu. Zaujal nás zajímavý zavlažovací systém. Pavel s Jiřím mezitím sedli do kavárny na sladký mátový čaj, kde se nechali od Jamala vyučit ve správné technice jeho podávání.
Taxikářská mafie
Kolem páté odpoledne jsme za mírného obtěžování ze strany místní taxi mafie zaparkovali na marrákešském náměstí Djemaa El-Fna. Cestou do Marrákeše jsme dokonce zvažovali možnost najmout si našeho šoféra Jamala i na trip do pouště na jižní straně Vysokého Atlasu, a proto jsme ho nechali, ať na nás chvíli počká, než se ubytujeme a domluvíme. Jamal byl neuvěřitelné korektní, rozumně uvažující ostřílený borec. Říkal, že je třeba všechno pořádně naplánovat a promyslet, aby každý věděl, do čeho jde a na kolik ho to přijde - a to jak my, tak on – na místní poměry skutečně neobvyklý úkaz. S takovým bychom se neztratili.
Všichni nám vnucovali svoje rady a pomoc při hledání hotelu a neskutečně prudili. Lonely Planet nám napomohl s orientací, a tak jsme se vydali do hotelu Aday. Obsazeno. Vedlejší Sindi Sud byl za 40 MAD a sprcha za dalších 5 MAD. Cítili jsme se tu dobře. Hotel byl parádní, celý krásně okachlíkovaný a s velkou střešní terasou (nejvyšší v okolí) – neváhali jsme. Již bez batohů jsme se vydali zpět na trh k parkovišti taxi. Chvíli jsme čekali, ale Jamal nešel. Vyrazili jsme tudíž na prohlídku tržiště. Od kolemstojících chlapů jsme se dozvěděli, že děda šel na čaj a za chvíli bude zpět.
Pavla odchytly místní ženské a okamžitě mu začaly stříkat na ruku jakési blátíčko (henna). Neprozřetelně jim prozradil, že je narozen ve znamení štíra. Prý až to oschne, tak bláto smyje a bude mít obrázek. Překvapením pro nás byl uvolněný styl oblékání místních dívek, které byly pouze výjimečně zahalené.
Poté, co jsme se v hotelu dozvěděli, že lze půjčit auto za 300 MAD na den, rozhodli jsme se, že se s Jamalem rozloučíme. Za jeho služby jsme mu dali 420 MAD a s drobnými problémy ze strany místní mafie jsme ho opustili. Místní taxikáři na nás krutě doráželi. Vyrazili jsme do víru velkoměsta a bludiště starobylých uliček mediny.
