Rabat, město mravnosti
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2001 | Afrika | Maroko | Rabat | UNESCO
Noční příjezd do Rabatu jakoby předznamenal věci další. Snažím se vždy držet pravidla, že do velkých měst se nemá přijíždět v noci, ledaže by bylo předem zajištěno bydlení. A to jsme samozřejmě zajištěné neměli. Ve vlaku jsme otevřeli průvodce a koukli do kapitoly levné bydlení a jdeme takříkajíc na jistotu. Jirka s Pavlem hledají něco lepšího. Hotel Al-Kasbah za 82 MAD (dirhamů) za pokoj. Uvidíme se zítra dopoledne na obhlídce pamětihodností královského města Rabat, hlavního města Maroka.
Město až neuvěřitelně tepe, všude spousty holek, které se usmívají a korzují. Okamžitě nás zaujme jejich naprosto evropský (či „západní“) styl oblékání. Hravě nacházíme vybraný hotel Chaab za 50 MAD pro oba. Odhazujeme bagáž. Pokoj je děsný. Bez oken, lehký smrádek, proleželé postele, bez umyvadla a k tomu všemu od pohledu nepříjemný recepční. Dáváme mu pas. Naše další kroky vedou k moři. Na cestě Marokem jsme ho ještě neviděli. Jdeme ke kasbě - městské pevnosti, kterou vystavěli hned vedle ústí řeky Regreg.
Jsou vlny a výběžek do moře před námi je poset zamilovanými dvojicemi postav. Vracíme se kolem hřbitova a pak medínou. Jsme rozhodnuti, že opustíme onu zatuchlou díru, kde jsme odhodili věci a přestěhujeme se do lepšího hotelu. Cestou iniciativně hledáme vhodné ubytovací alternativy. Volba padá na hotel Regina pouhé dva bloky od Chaabu. Při příchodu do hotelu si necháváme ukázat jiné místnosti. Je evidentní, že hotel lepší nenabízí. Chceme jinam. Recepční má však jasno. Nejprve máme zaplatit a pak si můžeme jít, kam chceme. Jsme ochotni zaplatit pouze poměrnou částku za několikahodinovou úschovu batožin, třeba 20 MAD. Chvíli se dohadujeme, ale jeho záznamy v knize hostů s vyplněnými údaji o našich pasech hovoří v náš neprospěch. Je před půlnocí a nemá smysl se dohadovat do rána. Jdeme spát. Zmiňuje se však o nějakých kamarádech a my začínáme tušit problémy.
Je 1:05 a ozývá se bušení na dveře pokoje a okno vedoucí dovnitř hotelového patia se prudce rozráží. Partička rozjařených mladíků se domáhá našich peněz. Co teď? Váháme, zda otevřít. Předávám Vláďovi připravený švýcarský nožík a instrukce. Sám pak s obavou vycházím z pokoje vybaven průvodcem s připravenou kapitolou obsahující několik základních frází ve francouzštině a arabštině. Vláďa za mnou rychle zavírá dveře na petlici. Partičce tří evidentně sjetých chlapců trpělivě vysvětluji, že služby tohoto báječného místa zaplatím až ráno, což je obvyklé i v jiných marockých ubytovnách. Maličko se zklidňují, ale radost, že nás probudili a vystrašili, jim vyzařuje z očí. Po této asi dvacet minut trvající epizodě není vůbec snadné usnout.
Mravnost nade vše
Úterní ráno v posteli nelenošíme ani minutu navíc. Naopak vstáváme velice brzy. Opouštíme Chaab, resp. chceme ho opustit! Dveře jsou zamčené, recepční někde vyspává. Daří se nám najít jeho pokoj. Podle stavu, v němž se nachází, je zřejmé, že neočekával tak brzký budíček. Hotel Regina má naštěstí otevřeno a o pouhých 10 MAD navíc prožíváme pocit znovu nalezeného ráje.
Chellah, po zemětřesení v 18. století již jen ruiny jižní části starého Rabatu, nám připadá nezajímavý. Tedy kromě množství čápů, božského klidu a tůně s úhoři. Odpojujeme se od kluků, kteří v Chellahu snídají a pokračujeme k minaretu Hassanovy věže (Tour Hassan). Procházíme kolem královského paláce, podél něhož se rozprostírá čtvrť bohatých residentů, krásných udržovaných zahrad a množství pobíhajícího pomocného personálu. Dosud jsme neměli příležitost spatřit v Maroku tolik kmitajících pracantů na jednom místě. V bance měníme pár dolarů s přesvědčením, že získané dirhamy jsou dostatečné až do konce našeho pobytu.
Na trávníku pod Tour Hassan si rozkládáme malý piknik. Netušíme, že jen pár metrů od nás, na nádvoří posetém zbytky dvou stovek sloupů nedokončené obří mešity, se schyluje k nepříjemnému incidentu. Poleháváme přeci v chráněné zóně UNESCO, rozhostila se v nás pohoda a klid. Chvíli nato vidíme kluky obklopené hloučkem místních děvčat a opodál skupinky jinochů, kteří takové námluvy snášejí s neskrývanou nelibostí. My jsme nadšeni Hassanovou věží. Fotíme a příliš si nevšímáme děvčat, a to ani přes Jirkovo upozornění, že francouzština není pro prvotní kontakt nutná. Některá děvčata mluví i španělsky. A jsou velice atraktivní. Pokračujeme do nádherného malého mauzolea. Mezitím se situace na nádvoří vyhrocuje. K děvčatům začínají přistupovat místní muži a začínají s nimi hlasitě rozmlouvat. Pavel vytrvale provokuje a tak zaznívají první otevřené výhružky. Pořád z toho máme s Vláďou srandu a celé dění zaznamenáváme na fotoaparát. Zjevně jsme však nedocenili rozdíly v kulturních zvyklostech. Přicházejí vousatí muži v dlouhých pláštích ... míří rovnou za klukama. Konec srandy!
Po chvíli je jasné, že jde o příslušníky jakési mravnostní či náboženské policie. Jejich mluvčí to dokládá památným výrokem, „I will take you somewhere!“, pokud se nezačneme „slušně“ chovat. Naše cesta se chýlí ke konci, uplynuly už skoro tři týdny, ale toto je pro nás premiéra. Jsme lehce zmateni – holky se oblékají a chovají po evropsku, avšak doma v Evropě přece jen nejsme…nemá smysl situaci hrotit a daří se nám spořádaně vycouvat. Všímáme si ale, že své si od onoho náboženského horlivce vyslechly i holky ... třeba v tom mají guláš nejenom cizinci ...
Vracíme se k Udajské kasbě okolo převozníků do Salé a pozorujeme místního potápěče lezoucího v neoprénu z moře. Ulovil tři chobotnice a jedna z nich se mu právě pokouší utéct po písku a mezi kamením zpět do moře. Takové hýbající se slizké bláto! Myslím, že po tomto představení něco takového na svém talíři oželím. Po krátké prohlídce kasby, či spíše jen její části přiléhající k moři, jdeme ještě obhlédnout maják.
Po takřka celé probdělé noci se s bráchou cítíme unavení a druhou polovinu odpoledne relaxujeme na pokoji. Večer přicházejí kluci. Ležíme, rozebíráme situace, do kterých jsme se za posledních 24 hodin dostali a těšíme se domů. Nechceme předčasně hodnotit, ale pobřežní regiony a blízkost Evropy, tedy místa častějšího styku s cizím elementem, dělají lidi agresivnějšími. Pryč je až nábožně klidná atmosféra pouště a srdeční a pohostinní Berbeři…
